Vodrážka ve své knize o Bondym (Vodrážka a Bondy jsou zde jako exemplum) vykládá tuto složitou ego-maniakální osobnost, a stejně tak i její dílo, z úředně policejního pohledu materiálů StB, která tuto psychoušskou personu několikrát zlanařila. Kdo tady spolupracuje s StB – ze všech vazeb vytržený psychouš Bondy nebo teoretik chaosu Vodrážka mudrující o zákrutech světa vezdejšího z roviny tajné policie…

Dítě se narodí ze vztahu dvou lidí, který nemá žádné vrchnostenské imprimatur, jeho zrod není vázán na nějaké schválení, mustr, kontrolu, nařízení, ideologii, kulturu, etnicitu, sociální postavení, nepodléhá ani racionální úvaze, co se smí a nesmí, co je košer a co ne. Je dokonale iracionální, čistě osobní, vychází z nitra každého jednotlivého člověka a dítě, které se z toho vztahu narodí, i když může být svým rodičům sebevíc podobné, je člověk sám o sobě.

S autorem a jeho dílem je to taky tak. Může sebevíc obrážet životní zkušenosti, názory, emoce… svého autora a přesto, jakmile je stvořeno, začne si žít svým vlastním životem, na který nemá autor už žádný vliv. Dílo je samo o sobě.

Věc je ale ještě zamotanější a taky legrační – jak ji podává Vodrážka skrz spisy StB. Posera Bondy, bezcharakterní lůzr, kriminálník, donašeč, který ze strachu i vyčůranosti dělal všechno, co po něm tajná policie chtěla, egomaniak, podrazák, ochmelka, narkoman, psychiatrický případ, sebevrah, polykající kila psychofarmak, které zapíjel sudy piva,

jehož tvorba, kterou zpopularizovali Plastic People, pomohla osvobodit tisíce mladých lidí z tenat, do kterých je uvrhla školní i rodičovská výchova (zkurvila bolševikovi celou jednu generaci, jak říkal Magor),

vykonal jako básník proti komunistickému režimu, světu a hodnotám, které režim vyznával, násobně víc, než mohl dokázat hrdina antisocialistické práce Mirek Vodrážka, který pořádal bytové semináře pro omezený okruh přátel, pomáhal vydávat samizdatové VOKNO a s StB si nikdy nezadal.

To jsou, pane Vaněk, paradoxy. Jak je něco takového možné? Dělají si z nás dějiny legraci? Dělají, neustále. Nemají totiž předem napsané libreto. Nepodléhají vědě, matematice, fyzice, pokroku, Karlu Marxovi, StB a dokonce ani Mirkovi Vodrážkovi. Dějiny se dějí navzdory všem chytrákům.

Vyhnání z ráje znamenalo mino jiné to, že se z člověka stal bezdomovec, který není uvězněn v přírodě, stejně jako v minulosti, přítomnosti, ani v budoucnosti, jak to hlásají deterministé, ať ti biologičtí nebo ti sociální. Respektive uvězněn v nich je, ale narozdíl od šneků či pampelišek se člověk z ulity dějin a své genetické výbavy dokáže vymanit, být sám sebou, dítě z ráje vyhnané, v dobrém i špatném, což právě odlišuje lidi od rajčat v zelinářské zahradě zvané Česká republika.

Život ovšem není Havlova absurdní hra, ačkoli to tak často vypadá. Je úžasné, že v každé vteřině musíme vždy znovu a znovu nově nahlížet na věci, lidi, události, o kterých jsme měli za to, že je máme dokonale přečtené, přičemž život nás neustále vyvádí z omylu. To je podle mne základ člověčí svéprávnosti, aby z nás nebyla rajčata, která si někdo nakrájí do salátu.

Každý i ten zdánlivě tradičně svobodný svět má tendenci degenerovat, měnit se ze svobody, která je žitá, v hodnotově vyprázdněný stereotyp, kdy lidé jednají na základě zvyklostí, protože se to tak běžně dělá, aniž by se nad tím, co a proč jakkoli zamýšleli. Bez reflexe toho, co se kolem nás děje, se stereotyp může velmi lehce změnit v totalitu, a než to lidem docvakne, bývá zpravidla pozdě.

Síla umění spočívá právě v tom, že naše konání a jednání staví do jiného světla, neničí a nerelativizuje lidské hodnoty, jak to vidí různí kádrováci, ale naopak všelidské hodnoty chrání před degenerací – aby se z nich nestala past, s jejíž pomocí nás lapí nějaká nová totalita.

Běžím s hovnem proti plátnu / do plátna to hovno zatnu

„Pavel Zajíček, vedoucí skupiny DG 307, psychiatrické poruchy od dětství, dodnes léčen na schizoidní psychopatii.“

Abych zas nepsal výtržnicky / zaznamenám jen sporadicky  / jak jeden odsouzený přelíz / druhému zločincovi penis

„Ivan Martin Jirous, přezdívaný Magor, absolvent dějin umění na FF, od roku 1969 léčen ambulantně na psychiatrii pro poruchu osobnosti,“

psal režimní tisk v reakci na tvorbu autorů undergroundu, aby veřejnosti představil, o co v procesu proti Plastic People a spol. jde, a dodal:

„Celá akce byla v hrubém rozporu s cíli, kulturou a morálkou naší společnosti a jejími kulturními hodnotami, naplnila skutkovou podstatu trestného činu výtržnictví, a to tím, že projevovala neúctu ke společnosti a pohrdání jejími základními morálními zákony.“

Jak polibkem od teplouše / moje vlast mne v prdel kouše

veršuje k tomu Bondy a Mejla zpívá:

Nitrazepam Diazepam / tři dvanáctky a tři rumy

Ty texty jsou všechno jiné než prvoplánové. Všechny tyhle říkanky, vtípky, vulgarismy, primitivismy, které útočily na „vyšší kulturu“, s jejíž pomocí bolševik manipuloval společnost, měly očistný magický charakter, který osvobozoval děti ráje (viz Jan Pelc) z područí temných sil. Undergroundová komunita (její kultura) fungovala podobně jako společenství lovců mamutů zahánějící bubínky a tancem kolem ohně démony, s jejichž pomocí udržují fašounské režimy lid obecný v klidu a pokoji.

Umění v undergroundu nebyla exklusivní záležitost galerií a koncertních síní, zavedených nakladatelství, ale bylo přirozenou součástí každodenního života podobně jako tomu bylo a dodnes ještě je v domorodých kulturách – pokud se tedy z posvátného tance nestala komerce pro turisty.

Za to, že se z kultury, která byla od dob pravěkých civilisací vždy součástí každodenního života společnosti, stala exklusivní záležitost, za kterou se chodí a platí – platí moderní společnost obrovskou daň. Lidstvo tím ztratilo zásadní civilisační kotvu, schopnost bránit se před démony, které si každý nosíme ve své hlavě. Zcela zákonitě bolševismus a nacismus zrodila evropská civilisace, která jako předvoj globálního vědecko-technologického rozvoje odsoudila všechny tradice a rituály jako směšné haraburdí do temné minulosti. Co je nebezpečnější, fízl nebo technologický kretén?

Undergroundová společnost byla výjimečná v tom, že ve věku Rossumových Universálních Robotů právě tuto funkci kultury, která chránila člověka před kretenismem, a která snad ještě někde přežívá ve zbytcích lidské civilisace u domorodých kmenů, zcela přirozeně cítila a žila ji. Magor bezpochyby.

Tu mu přinášeli děti, aby se jich dotkl, ale učedníci jim to zakazovali. Když to Ježíš uviděl, rozhněval se a řekl jim: „Nechte děti přicházet ke mně, nebraňte jim, neboť takovým patří království Boží.“

Marek 10,13-14