V době, kdy jsme si v Česku užívali Vánoc, proběhlo 26. prosince v Petrohradě vrcholné setkání dvou institucí, které kontroluje Rusko: Euroasijské hospodářské unie (EAHU) a Organizace Smlouvy o kolektivní bezpečnosti (OSKB). Protože na setkání chyběl běloruský prezident Alexandr Lukašenko, nemohl být přijat Celní kodex, vůči jehož znění mělo Bělorusko již mnoho měsíců vážné výhrady.

Proč Lukašenko do Petrohradu nepřijel? Důvodů může být hodně, rozpory ve vztazích Běloruska s Ruskem (podmínky dodávek ropy a plynu, vznik ruské letecké základny u Bobrujsku, přístup běloruských potravin na ruský trh) totiž narůstají už od začátku minulého roku. Poslední kapkou v tomto případě nejspíš bylo vyjádření bývalého ruského generála Leonida Rešetnikova, šéfa Ruského institutu strategických studií, což je poradní instituce ruského prezidenta. Rešetnikov popřel, že by se totožnost běloruštiny a Bělorusů lišila od ruštiny a Rusů, a zároveň naznačil, že Bělorusko svou příliš samostatnou politikou riskuje opakování „ukrajinského scénáře“. Kreml evidentně od běloruského prezidenta čeká větší poslušnost.

Lukašenko – neboť on je tím, kdo v Bělorusku reálně rozhoduje – se tradičně snažil získat ze spolupráce s Ruskem co největší výhody za cenu co nejmenších ústupků. Není tedy divu, že kritizuje nevýhodný model, který Rusko v rámci EAHU navrhuje. Navíc běloruské bezpečnostní služby začaly zasahovat do prostředí běloruských propagátorů myšlenky „ruského světa“. Podle služeb – a ovšem i podle prezidenta – má být Bělorusko nezávislé.

Zároveň však Lukašenko ví, kde jsou jeho meze, a snaží se Rusko nevyprovokovat k dalšímu zpřísnění politiky vůči své zemi. A tak sice jeví nespokojenost s chystanou podobou Euroasijské hospodářské unie, ale nerozhodl, že v ní Bělorusko omezí svou účast nebo z ní dokonce vystoupí. Sice Celní kodex EAHU nepodepsal, ale pověřil běloruský státní celní úřad, aby pokračoval ve vyjednávání. Bělorusko také nevede radikální nacionalistickou politiku ani nediskriminuje ruský jazyk či kulturu, jak občas tvrdí ruské sdělovací prostředky. Naopak, ruština je v Bělorusku k nelibosti nevelké části obyvatel dominantním jazykem. A prezident se ani neobklopuje lidmi, kteří by se nějak bránili expanzi „ruského světa“.

Jenže, málo platné, Rusko chce od Lukašenka víc: ústupky za dodávky energií, za přístup na svůj trh či za další pokračování úvěrové politiky. Moskva si uvědomuje, že má v ruce dost silné karty – a krom toho jí její ekonomické problémy už neumožňují podporovat Bělorusko v takovém rozsahu jako v minulosti.

Obě strany ovšem tápavě hledají, jak vzájemné vztahy nově vymezit: Rešetnikovova radikální slova zpochybňující běloruskou suverenitu dokazují, že takové názory nemá jen hrstka těch, kdo byli v Bělorusku loni v prosinci uvězněni. Lukašenko se snaží v zahraniční politice manévrovat, jak byl zvyklý: hledat protiváhu vůči Moskvě v Evropské unii a ve Spojených státech. To ovšem Kreml nerad vidí a reaguje nervózněji. Těžko tedy letos čekat ve vztazích Moskvy a Minsku něco jiného než zvyšování napětí.

(Zpracováno podle článku Kamila Kłysińského pro polské Centrum východních studií)