Mnichov: Za naši svrchovanost nemohou bojovat druzí

Od mnichovské kapitulace uplynulo 80 let

Armádní generál Ludvík Krejčí – v roce 1938 náčelník Hlavního štábu čs. branné moci – živořil po celý čas komunistického režimu téměř v zapomnění, přesto (anebo právě proto), že se ničeho v rozporu s občanskou ctí nedopustil. Pouze na jaře 1968 – čtyři roky před jeho smrtí – mu časopis Odboj a revoluce umožnil otisknout analýzu vojenskopolitické situace v době před 30 lety. Snad stojí za to ji připomenout, jen si dovolím přehodit její jednotlivé body. Před 50 lety se Ludvíku Krejčímu pořadí jejich důležitosti jevilo trochu jinak.

Mnichov, někdejší Hitlerovo kancléřství,  foto ppl

Započněme hodnocením terénu, který se jevil příznivým pro obranu. Jisto je, že v době klasických polních bitev se útočící straně do vnitrozemí českých zemí, ale ani Slovenska a Podkarpatské Rusi, příliš nechtělo. Velké bitvy se tudíž odehrávaly mnohem častěji v terénu zemí sousedních. Nicméně i tak zažily naše země řadu vpádů, jež se nepodařilo již na hranicích odrazit nebo zastavit a ve 20. století byla podobná šance ještě menší.

V roce 1938 se finanční a hospodářská situace státu mohla jevit jako dobrá, protože po přestálé krizi se projevovaly jasné symptomy oživení. Měly na tom podíl i (mimochodem zcela opožděná) výstavba pohraničních opevnění i sílící zbrojení. Nebyly to sice investice příliš produktivní, ale víme, že Německo na tom bylo ještě hůře. Otázka je, která ze soupeřících stran by prokázala větší výdrž. Podíl by na tom mělo i zásobování potravinami, které bylo podle L. Krejčího (velice opatrně řečeno) nepředvídatelné.

V hodnocení výzbroje a výstroje čs. armády byl L. Krejčí jasným optimistou. Dodejme, že jim musel být, aby nedával špatný příklad. Dnes již víme, že se čs. armáda vyznačovala poměrně vysokými stavy pěšáků a kavaleristů – bohužel na úkor počtu letounů, obrněných vozidel a prostředků protiletecké obrany. Po bitvě, která se nota bene jaksi nekonala, je každý „frajtr“ generálem, ale nebylo by bývalo lepší investovat do masivní výroby tanků a stíhaček, než stavět těžké opevnění v beztak nepřístupných horách? Naše LT 38 sloužily až příliš dobře tankovým jednotkám Wehrmacht(u) a například Avie B-35 v bulharských barvách zasahovaly ještě proti americkým bombardérům, útočícím na rumunská naftová pole.

S generálem Krejčím budeme souhlasit, že počet obyvatel Československa byl omezený a po provedení úplné mobilizace „nebylo kam sáhnout“ pro rezervy. Vojáci sice měli poměrně dobrou bojovou morálku, ale řada záložníků, kteří tvořili většinu v tzv. B-útvarech, měla problém s vedením boje na soudobé úrovni. Ukázalo se např. při střetnutí našich vojáků s ozbrojenými sudetskými Němci v ulicích Českého Krumlova. Národnostní menšiny se z valné části projevovaly vůči ČSR nepřátelsky, ale většina německých i maďarských záložníků narukovala (byť i s postranními úmysly) a např. němečtí sociální demokraté – zvláště ti, kteří byli organizováni v Republikanisches Wehr – mohli co do loajality sloužit leckterým Čechoslovákům za vzor.

V čem se s generálem Krejčím bezpochyby i dnes shodneme, je hodnocení zeměpisné polohy a tvaru státního území ČSR (jako zcela nevýhodných) i délky vojensky ohrožené hranice státu (jako naprosto nepřiměřené). Generál Pellé – první náčelník francouzské vojenské mise v ČSR – se dopustil typického bonmotu, že republice je silná armáda k ničemu, protože o obranu se musí postarat v prvé řadě ministr zahraničních věcí. Tím byl ovšem Edvard Beneš, považovaný za jednoho z nejvzdělanějších a nejvýkonnějších diplomatů vůbec, takže se měl osvědčit v čase ohrožení státu i jako jeho nejvyšší představitel. Neuměl však překonat nechuť k maďarskému i polskému režimu, jež se postupně přiklonily k Německu, a nedokázal dokonce prosadit ani uzavření vojenské konvence s Francií a SSSR, takže se vzájemné smlouvy o „přátelství“ staly pověstným cárem papíru. Jisto je, že obě posledně jmenované mocnosti o takovou konvenci vůbec nestály.

Nevím tedy, čím se E. Beneš „zasloužil o stát“, ale nemíním z něho dělat obětního beránka – zvláště ne jediného. Nehodlám na druhé straně svalovat vinu na „zrádné spojence“, jak dodnes u nás činí různí naci-bolové. Ti by si měli pozorně přečíst knihu amerického žurnalisty a publicisty Waltera Lippmanna Zahraniční politika a válečné cíle Spojených států z roku 1946. Na s. 133 autor píše: „… národu, který nebojuje za svou vlastní jednotu a svrchovanost sám, nemohou opatřit atributy státnosti druzí. Svět může pomoci jen těm, kdo si pomáhají sami sobě.“

Můžeme se divit, že sovětské velení v roce 1968 rozhodlo o invazi do Československa mimo jiné na základě hypotézy, že když jeho armáda nebojovala v roce 1938 a nepostavila se komunistickému puči o deset let později, nebude vzdorovat ani v daném případě? A co si máme myslet o zjištění, že když vojenská rozvědka SSSR koncem roku 1980 varovala před podobným zásahem v Polsku, argumentovala mimo jiné tím, že polští vojáci a důstojníci jsou vlastenci, byť by se i projevovali jako komunisté, a v drtivé většině se „spřátelené pomoci“ postaví na tvrdý odpor?

Je tedy příznačné (a pro různé „hurá-republikány“ jistě tristní), že poslední masové nasazení mužské populace v boji se odehrálo v letech 1914 – 1918, jak dokládají pomníky v drtivé většině našich obcí. Konec konců jen málokterý československý legionář nebyl předtím císařsko-královským vojákem. Patřil k nim například i pozdější generál Josef Bílý, který stál v čele vojenské organizace Obrana národa a roku 1941 byl nacisty popraven.

Mnichov, někdejší Hitlerovo kancléřství, detail