V pořadí již šesté slavnostní vyhlášení Ceny Ferdinanda Dobrotivého se konalo 9. ledna tradičně na Všebaráčnické rychtě v Praze. Cenu revue Babylon za uplynulý rok 2009 získal básník Jindřich Tockstein. Nabízíme aktuálně exkluzivní rozhovor s letošním laureátem.

Odkud, Jindřichu, pocházíš?

Já jsem snad jedinej na týhle zeměkouli, ale já si do šesti let nepamatuju vůbec nic.

Kde jsi vyrůstal snad víš…

Vím, že jsem se narodil v Praze, v kojeneckým ústavu naproti Thomayerce, máma tam měla služební byt, dělala v kuchyni a táta jezdil do Holešovic dělat úředníka. Ale jinak…

Co škola?

Do sedmý třídy jsem chodil do Podzámčí a pak ty poslední dva roky jsem jezdil do Hodkoviček, autobusem kousek nad Bráník.

Kdy začaly problémy?

Na škole mi už začínaly růst vlasy. V 9. třídě, to byl tak rok 1964/1965, jsem měl najednou už džíny. Navíc máma byla Němka.

Poslouchal jsi rockovou muziku?

Nejsem dodneška bigbítovej, ale prostě jsem začal nosit dlouhý vlasy.

Sám od sebe?

Sám od sebe, mně se to líbilo – jestli jsem měl velký uši… Táta maloval, švára maloval,
strejdové taky samej umělec, tak jsem trošku maloval. Udělal jsem talentový zkoušky na výtvarku, no ale jelikož jsem na školu jinak kašlal, měl jsem čtyřky, trojky, dvojky z
chování, u těch normálních zkoušek jsem prolít. Tak co teď. Rok jsem dělal pasířinu. V tý době jsem jezdil na čundry, do Pikovic. Vracím se z Medníku, byl konec prázdnin, jdu na vlak, měl jsem jít do druháku do učení, a z toho vlaku ti vyleze krásná ženská, koukala po mně, já po ní koukal, kluci odjeli a já tam u ní zůstal další tři tejdny na chatě. Dokonce si pamatuju její jméno, Ariadna Kulhánková, odněkud z Vinohrad. Zakoukali jsme se do sebe, i když ona byla o dost starší. Když jsem se pak vrátil do Prahy, vyhodili mě ze školy a od tý doby, od těch šestnácti let, jsem vyloženě toulavej. To už jsem měl vlasy hodně dlouhý, a to už bylo hodně špatný.

Jak špatný?

To nebylo, že otravovali jen policajti, i od lidí na ulici jsi slyšel: prase, buzerante, blbečku. A mlátili tě, v tramvaji tě tloukli, a to, že tě neobsloužej v hospodě, to bylo
úplně normální. Taky pepíci, frajeři v botách do špičky a s koženýma opaskama nás chodili mlátit. Od tý doby nemám rád společnost, hrozně se jí bojím.

Kde jste se scházeli?

To byla Demínka, kde se to slízalo. Tehdy nás bylo pár. Dodneška si pamatuju některý jména, Pepa Bouček, Čičmanec, Chundela Ruda… Asi dvanáct nás tam chodilo.

Demínka dole ve sklepě?

Ne nahoře, tehdy to byla taková malá vinárnička, muzika, nádhera, a tam nás pouštěli. V tý době byl Olympic ve Spálence, dole, dneska tam je nějaká menza nebo co, taky Matadoři. Já ten bigbít zas tolik nemusel, ale tam se prostě chodilo.

Jak jste to měli s policajtama?

Táta se docela proslavil, pořád někam jezdil a já byl celý tejdny v tý Krči sám. To mi bylo sedmnáct a v tý době měli policajti volnou ruku, že jakmile uvidí máničku, tak ji mohou násilím ostříhat. Bylo to na Výtoni, ve dne, pamatuju si to jako dneska. Jdu nahoru na Vyšehrad, nebyl jsem opilej, zdrogovanej, nic, tenkrát byly féráky apod., jen jsem měl hodně dlouhý vlasy. Najednou u mne zarazil sedan, vyskákali z něj policajti a občanku. Já ji měl v pořádku, dokonce jsem tehdy i makal – to byla tehdy příživa, dvěstě trojka, pracovní povinnost. Strčili mě do vozu a odvezli na Karlák a jestli jich bylo deset, já byl silnej a rval se s nima, odnesly to psací stroje i stoly, než mě dostali. Klečeli mi na zádech, mašinkou mě vzali dohola a odvezli mě do blázince. Od tý doby nemám ke společnosti žádnej vztah, ať to jsou komunisti, nebo kapitalisti, mně se to prostě nelíbí. I když to třeba tak nevypadá, beru prášky od psychiatrů. Prostě bojím se lidí.

Jak to bylo v blázinci?

Byl jsem u Bašnýho, to byly dvě stě padesátky, plegomazin, ráno, v poledne, večer. To nemůžeš chodit. Pak jsem se z toho vymotal, no vymotal, začal jsem trochu bumbat, no bumbat, neuměl jsem se chovat – to neumím dodneška, akorát jsem trochu klidnější. No a pak začaly kriminály. Ostříhali mě v 67. roce v létě a na podzim jsem byl už na vazbě. Pustili mě před Vánocema. 68. rok byl takovej divokej, to furt ještě šlo. Chodilo se na Karlův most. Vzpomínám si, když tady byli ti Rusáci, byl jsem U Štiky, a tam seděla Francouzka, celej večer jsme na sebe koukali, francouzsky ani anglicky dodneška neumim, ale prostě jsme na sebe civěli, byla krásná, pak mi to nějak Pavel Beran překládal. Když pak odjela, poslala mi pozvání. Dostal jsem pas a v prosinci 68 jsem odjel do Francie. Byl jsem tři měsíce u ní, v Paříži, ale to už jsem bumbal, a v Bordeaux, asi tři měsíce, pak v Lyonu, no a co jsem neudělal, řekl jsem si, že mě tam stejně zavřou, tak jsem nased do vlaku a vracel se s tím, že v Mnichově vystoupím, půjdu za prvním policajtem a řeknu mu, že chci do lágru a hotovo. Já ale v Mnichově nevystoupil a jel jsem až do Prahy. Vracím se do toho domku, kde jsem vyrůstal. Tam byl nějakej člověk a co prý chci. Já, že jdu domů a on na to, že jsme prý s tátou dostali v Hviezdoslavově ulici na Pankráci nějakou garsonku. Tak jsem tam šel, táta tam měl ale nějakou ženskou, takže mě nevzali. Od tý doby jsem vlastně na ulici, od roku 1969 nebydlím.

Jaks to dělal?

Tak jsem se různě poflakoval. V 69. roce jsem šel sedět, v 71. roce mě pustili, byl jsem
venku tři měsíce, půl roku a zase jsem šel sedět, pustili mě, zase tři měsíce, půl roku a
znovu jsem šel sedět. To byly Bory, Boleslav, Vinařice, pak znova, a pak jsem se za miloval. Já jsem děvkař dodneška, i když jsem holku neviděl dvanáct patnáct let, vůbec už nevim, jak vypadá ženská prdel, ale děvkař jsem imrvére furt.

Jak to děláš, když jsi holku leta neviděl.

V duchu jsem pořád zamilovanej, furt se mi to v hlavě motá.

Do hereček z časopisů?

Ale vůbec ne, na ulici, v autobuse, v krámě, každá ženská se mi líbí. A v ten moment jsem do ní úplnej cvok.

Kam jsi chodil v 70. letech?

To už jsem byl na Malý Straně, nahoře U Slunců, dole U Trojek, ke Glaubům jsem chodil, k Bonymu. 1971 až 1978, těch sedm let jsem byl pořád na Malý Straně. V tý době jsem taky hodně cestoval, kolem Varů a Marjánek. S Knížátkem jsem chodil na pivo, kterej byl odněkud odtamtud, a to byl postrach, pozor, to byl medvěd, měl sílu, má ji asi do dneška, to byl gauner, toho se lidi báli. Fakíra jsem učil chodit na berlích.

Brácha vzpomíná, jak jste jednou šli – dvě máničky – po Malostranským náměstí, zastavil vás policajt a chtěl vás zkontrolovat, načež jsi ho rukama sevřel, vyzdvihl jsi ho do vzduchu a dals mu dlouhýho francouzáka. Když jsi ho pak postavil zpět na zem, tak ten fízl úplně odpadl.

Já míval sílu, hodně jsem sportoval, no sportoval, cvičil, byl jsem silnej. Atletiku jsem
dělal, kouli a hlavně vejšku, skákal jsem 190 cm.

Kdy?

To bylo období těch krátkejch trestů, dva roky, rok a rok, a krátký svobody, tak to jsem sportoval. Pamatuju si třeba v Boleslavi, to byl kdysi zkušební tábor, kde se od rána do večera pochodovalo, furt jenom nástupy atd., to byl blbinec. V létě tam byly takový olympijský hry, běhalo se, házelo se atd. a taky vejška se skákala. Kluci vypadávali na sto padesáti, na sto šedesáti. Dali tam sto osmdesát, a náčelník mi říká, Tockstein, když to skočíš – to už bylo krátce před výstupem – tak máš imrvére povolenou televizi. Já to přeskočil a barák se málem zbořil, jak všichni řvali. Dneska bych neskočil ani metr.

Za co jsi byl zavřenej?

To byly rozkrádačky – rozkrádání socialistického vlastnictví, což byl hroznej paragraf,
horší než vražda. Dneska to je asi zrušený.

Co to v tvym případě obnášelo?

Šel jsem z hospody, bouch jsem do výlohy, vzal si lahev, bouch jsem do druhý výlohy, vzal si dvě lahve nebo nějakou konservu, někdy i kasičku, malou, s drobnejma…

Bral sis něco na žití.

Jo a vždycky mě chytli. Ale pozor, byl jsem třikrát nebo čtyřikrát zavřenej a pak byla
pausa. Na Malou Stranu docházela nymfomanka, která obsloužila kompletně celou Prahu – krásná ženská, na tu nemůžu zapomenout, něco takovýho už v životě nepotkám. Byla z Motola, taky hrála šachy jako já a nevím, jestli se jí to líbilo, ale nějak jsme se do sebe zamrdali. Uplynul měsíc, dva, tři a najednou šup, prstýnky a byla svatba. Já jsem měl zrovna přístřeší na Pankráci, takže otěhotněla, děťátko a samozřejmě byl průser. Já v tý době chlastal a hrál karty po nocích, ona byla nymfomanka a jak to jde dohromady? Já byl opilej a žárlivěj, ona za tejden už měla všude cucfleky, a v tý době jsem byl už hodně takovej špatnej, policejně myslím, a najednou šup a sbalili mě. Na vazbě jsem byl osmnáct měsíců, od roku 1979 a v roce 1981 byl soud. Dali mi klenotnictví na Újezdě, ten rohovej dům, dneska tam je banka. Sebrali mě na Václaváku, když jsem měl obě ruce plný hodinek, takže bylo jasný, že s tím mám něco společnýho. Ale krevní skupina tam byla jiná, než jsem měl já, otisky prstů nebyly mý, akorát že jsem měl ty hodinky. Já jsem jim furt tvrdil, že jsem je našel, osmnáct měsíců jsem jim to imrvére tvrdil a oni mně říkali, blbče blbej, tak to plácni a budeš to mít za míň. Byl soud a jelikož jsem byl již čtyřikrát trestanej za to samý, takže to byla recidíva, k tomu mně přičetli, že kryju pachatele, tak mi dali devět let do třetí nápravně výchovný skupiny! Já myslel, že se poseru, to dávali vrahům. Držel jsem na vazbě čtyřicet dva dní hladovku a vážil padesát kilo. Do Valdic jsem přijel úplně vyhublej, tak jsem v tom pokračoval. Strávil jsem půl roku na díře, to už jsem se úplně zbláznil, dořízl jsem si tam zbylou půlku ucha a znova šest tejdnů hladovka. To jsem pil opravdu jenom vodu a vážil 47 kilo. Policajti tě furt bijou a tlučou, ale nenechaj tě chcípnout. Převezli mě na marodku, na Pankrác, na kapačky a když mě vzali zpátky, přidělili mi ve Valdicích nejhorší úsek – bakelitku. Ty první dva tři roky, 81, 82 a 83 byly ve Valdicích hodně špatný. Ále -pak jsem začal makat, úplně mně přeskočilo. Na lisovně abys splnil normu, musels imrvére makat a já furt makal, byl jsem nejlepší. Opravdu jsem makal a plnil, byl jsem takovej vzornej mukl. Začal jsem i cvičit a v 86. roce, kdy jsem měl už pomalu pět let za sebou, tak jsem si řekl – a dvojka. Šel jsem k soudu a soud mě dal na žádost do dvojky. Tak mě v roce 1986 převezli do Slavkova, kde byl v tý době Havel – já ho tedy nikdy neviděl, byl na jiným baráku a ještě nebyl tak známej, ještě to nebyl president. Tam jsem byl rok a zase, hned šéf skupiny a poslední tři roky jsem šel do jedničky a vysedával jsem si na Borech, kde jsem jako kluk začínal a kde jsem taky končil. Pouštěli mě 7. listopadu osmdesátého osmýho, po devíti letech a osmi měsících. Rok před aminou, kterou jsem bohužel nechyt.

Jaks to měl s vězněma?

Dobrý, hodně dobrý, byl jsem oblíbenej. Za těch třináct, čtrnáct let, co jsem byl v base, jsem se nikdy nerval.

Měl jsi respekt.

Ne, já byl se samejma Cikánama, hodně jsem hrál oko, karty, kostky o prachy, cvičil jsem hodně, byl jsem takovej příjemnej mukl.

Nedělals problémy.

Nedělal. Byl jsem sám, mimo partičky a nikdy jsem nedělal průsery, ani s Cikánama, ani s těma rváčema, pokračování na straně II pokračování z předcházející strany i když těch jsem se trošku bál. Já se bojím furt, nejsem rvavej typ, pokud teda nejsem opilej. Když jsem opilej, tak mám sílu. Dneska maj prý ve věznicích televize a videa a nedělaj, ale tenkrát to byla opravdu basa, hodně špatná basa.

Co vrazi?

Ti byli skoro nejlepší, nedělali problémy. Ale takový ty hodně počmáraný, silný, kteří si
nechali nosit obědy, mejt ešusy a takový ty krávoviny, tak těch jsem se trošku bál. Ale neměl jsem s nima konflikt, jednak jsem velikej a jednak jsem cvičil. Když mě pouštěli, a držel jsem se v tramvaji za tyč, tak nekecám, měl jsem takovejhle triceps. Já měl ruce jako krávy, teďko zuby jsem neměl, šel ze mě strach.

S Magorem jsi se ve Valdicích potkal?

On byl na kostele a měl okna, takový ty dvojitý. Když jsem měl vycházky, to chodíš kolem dokola po dvorku, Magor na mě z okna vždycky mával. Byl ale na jiným oddělení.

Jak to bylo s těma tvejma ušima?

To větší, ty dvě půlky, to bylo s Čáslavákem, což bylo v roce … máma uši nezažila, už byla po smrti. Zažila, když jsem byl poprvé v blázinci v 66. roce.

Měls problémy?

To bylo takový to řezání. Nevím, jestli to byla tehdy taková móda, ale my se řezali, měli jsme žiletky v kapse a tak. Byla to spíš taková demonstrace. Co jsi mohl jiného dělat?

A uši?

To už jsem měl ty průsery s policajtma, sem tam. To bylo nahoře v Břevnově u Čáslaváka, což byl krejčí, vyhlášenej, nedávno umřel, fantastickej, Jirka Čáslavský, Magor ho znal taky. Měl dlouhý vlasy, byl to jeden z nás. Tehdy jsme šli – Čáslavák, já, holka, asi pět nás bylo – k němu, protože bydlel sám. Už bylo světlo, holky na zádech, s pivama, nalitý, dlouhý vlasy a sotva jsme dorazili k němu do bytu, hned někdo volal policajty. Za chvíli už tam mlátili do oken a do dveří a -jménem zákona otevřete! My jsme neotevírali, tak to začali vyrážet a já si říkal, co teď, když mě sbalej, hned půjdu sedět. Tak jsem se zavřel na záchod. Oni tam vlítli, začali všechny mlátit, odvezli je a teď na mne, mlátili do toho hajzlu a zase – jménem zákona otevřete! Tak jsem vzal tu žiletku, odříz jsem ty půlky na obou stranách a do záchodu. Byla to bezradnost. Ale to tě upozorňuju, já jsem pořezanej hodně, ale z uší teče krve jako z vola. Takže když vyrazili dveře, tak jak to ze mě cákalo, ty dlouhý vlasy v tom, tak se fízlové úplně posrali. Cha cha, to byla sranda. Hned sanitka, vynesli mě na nosítkách a vezli mě do Motola do nemocnice. Já byl hodně špatnej a oni, pane doktore, prosím vás, přežije to? Dostal jsem sólo pokoj, já měl takovouhle hlavu, jak jsem to měl ovázaný. Asi za tři dny, přišel takovej v uniformě, měl kufřík a začal se mě vyptávat. Já jsem se s ním vůbec nebavil, ležel jsem na tý posteli, oči nahoru, cha cha, a on pořád, až vás tady pustěj, tak my si pro vás přijedeme, musíme sepsat protokol, jak to bylo s těma ušima. Odjel, a to byla chyba, od poldů. V tý době se chodilo k Malvazům, to byl Svoboda, výčepák, který mě měl hrozně rád, a já ještě ten den, tak jak jsem byl, v tom pyžamu, hlavu omotanou fáčem, jsem zdrhnul a jel rovnou k Malvazům. Kluci mě hned oblíkli a utíkal jsem před poldama ještě asi měsíc, dva, než mě chytli. Tehdy to byly dvě půlky, tady půlka a tohle je úplně pryč – to jsem pak dodělal ve Valdicích na tý hladovce. Ale co se mnou poldové dělali, ty vole…

Mlátili tě?

Zbili mě, ale za to jsem si mohl sám.

Kde jsi v base vzal nějaký ostrý nástroj?

Měl jsem nůžky. Dodnes cítim, jak jsem to pižlal takovejma tupejma nůžkama. To byla bolest. Zůstala mi půlka jednoho ucha a pochybuju, že bych si ji ještě někdy uříz, hrozně to bolí. A taky nemám důvod, už jsem zdravej. Stejně to bylo naprd. V Praze jsem dostal devět let a ve Valdicích mi k tomu ještě přidali, jak za tu hladovku, tak za to ucho, osm měsíců za maření úředního rozhodnutí. Potom jsem se z toho nějak dostal, začal jsem makat a byl ze mne vězeň k pohledání, pracovně. Na co jsem šáhl, to jsem uměl.

V listopadu 1988 tě pustili, co bylo dál?

Pak jsem byl už jen U Zpěváčků.

Spals tam?

Jo, tam jsem i bydlel. To byla zima roku 88, to se ještě chodilo na koncovku na Orlík, kde dávali polívku za bůra.

Nechali tě spát ve skladu a musel si uklízet.

Nemusel, ale mělo to bavilo, šůrovat.

Měls to v krvi z kriminálu.

Asi jo, ale já uklízím furt, mě to baví. Párkrát jsem si ustlal vzadu ve skladu, Monťák mě tam jednou načapal a řek pak klukům, ať mě tam nechávaj spát. Spal jsem tam asi rok. Ráno jsem vždycky poklidil výčep, zamet atd. Tak se jim to i vyplatilo.

Chlastals?

Chlastal.

Co?

Vodku.

Jak?

Denně – jeden a půl, někdy i dva litry.

Jak dlouho jsi to vydržel?

Pět let, v kuse, furt.

Co to udělalo s tvým tělem?

Vážil jsem sto dvacet osm kilo, všude jsem měl vodu, kotníky takhle nateklý, takovejlhe pupek, všude samá voda.

Cos tam celej den dělal?

Hrál jsem šachy, který jsem hrál jak bůh. Taky karty, tam se hrály hodně karty.

Tím ses živil?

Jo, šachy jsem vyhrával, většinou, karty jak kdy.

Oko?

Oko. Oko bylo U Zpěváčků vyhlášený.

Každý den jsi chlastal dva litry vodky, hrál jsi šachy a oko.

To byl můj život.

Chodil jsi vůbec ven?

Ne, byl jsem tam imrvére. Sem tam jsem šel naproti přes ulici do krámu, pro rohlík, ale jinak jsem byl furt ve výčepu.

Jak to skončilo?

Jednou jsem zametal a pak nic nevím – probral jsem se až na Františku. Spadnul jsem dírou na sudy pět metrů do sklepa na beton. Měl jsem vprdeli kostrč a nemohl jsem chodit. Po dvanácti dnech jsem se ke Zpěváčkům o berlích vrátil, kluci mi nalili a já řekl ne. Od tý doby kořalku nepiju, jenom pivo. Kluci mi sehnali vozejk, protože jsem nemohl chodit. Byl jsem tam asi čtrnáct dní, pak se tam objevil Chaloupecký, dal přede mne klíče na stůl a řekl mi, že můžu bydlet u něj v domě v Choceradech a dělat si tam, co chci. Tak začala moje trampská anabáze. U Zpěváčků byli ke konci jenom feťáci a Cikáni, než to zrušili, ale v tý době už jsem hodně cestoval. Po Choceradech, který pak kamarád prodal, to bylo Dolní Město, Humpolec, Světlá nad Sázavou, Štěchovice, Boží Dar, kde jsem bydlel a makal. Tady jsem už šestej, sedmej rok.

Sedm posledních let bydlíš ve vlastnoručně postavené boudě v lese. Jak tady funguješ? Co voda?

Vodu mám z potoka.

Potok nikdy nevyschne nebo nezamrzne?

Ne, může být mínus dvacet – mínus pětadvacet tady bejvá – a nezamrzne.

K čemu vodu z potoka používáš?

Dělám si z ní čaje, silný čaje, vařím z ní, peru, myju nádobí a vodou z potoka zalévám i záhonky.

Dřevo máš z lesa.

Jo, tady toho je. Mám kamna, který výborně hřejou. Když je v zimě mínus dvacet, tak tu je pochopitelně kosa, ale dá se to přežít. A co já mám oblečeního, to jsem v životě neměl, džíny, košile, trička.

Z charity.

To mám od Pipina, on dělá v kolumbáriu, správce na Vinohradech a vedle v baráku má nějakou charitu nebo co, kam lidi nosej tašky hadrů, saka, kabáty, ponožky, boty, i knížky. Nikdy jsem nebyl líp oháknutej než jsem dnes.

A jídlo – z čeho žiješ?

Od roku 1991 jsem dva roky dělal v kotelnách, to jsem makal, jak jsem byl ještě naučenej jako vezeň, a byl jsem ještě zdravej, ani jsem nepil. Od roku 1998 jsem pak vedenej na sociálce a měl jsem to minimum, dva tisíce. Po pěti letech mi dali invalidní důchod, na kterej ale nemám nárok, takže beru to minimum, který mi zvedli na tři tisíce. Ty mám pravidelně. Mám bodyguarda, kterému dva tisíce z těch tří dávám a ona se o mě stará – mám jídlo a i na nějakej ten tabák zbyde. Tisícovku mám pak pro vlastí potřebu. Z tý bych si správně měl kupovat tabák, ale ona vždycky říká, že mi ho koupí.

Co s tou tisícovkou na měsíc děláš?

Tu tisícovku mám na pivo, což stačí na čtyři výlety do Prahy. Nic neplánuju, zničehonic, oholím si krk a frnk a jsem v Praze. Dám si pivo a sedím v hospodě až do rána, jsem blbej a ožralej, ale ono ti to nedá, jednou za čas. Dost často mi lidi taky něco zaplatěj nebo i daj. Mám, člověče, takovýho chlapa, v létě v zimě, někdy tisíc, někdy dva. Měl jsem kluka od Zpěváčků, a kdykoli jsem ho potkal, tak Jindro, moment, pět set, tisíc, dva. Jsou takový lidi.

Potkal jsem tě s Magorem v Oáse na smíchovském nádraží. Chodíš tam pravidelně?

Magor jo, já občas. Magor tam je vždycky za Jirky, má krátkej a dlouhej tejden. Za něj je tam každej den.

Bodyguard je kdo?

To je ženská z blázince. Byl jsem chvíli na statku u Standy Pence, ale jednou jsme se nějak nepohodli, vzal jsem si věci a vypad odtamtud. Byla zima, mrazy, a teď kam jít. Tak jsem šel k psychiatrovi a on mně dal lístek do Bohnic, kde mě vzali. Já nespím, spím, ale maximálně dvě hodiny, pak třeba zase usnu, ale jen na chvíli – mám to takový roztrhaný. A jelikož jsem takovej hodně pracovitej, tak ta paní se zřejmě do mě zakoukala nebo co, najednou tam byl kýbl, a už se na mne smála a už tam taky zametala. Tak jsem jí udělal kafe. Když mě pak z blázince pustili, dělal jsem tady v lese dřevo a najednou támhle dole u silnice stála taková tlustá paní, tašky takhle v ruce a šla nahoru za mnou. A od tý doby jsme spolu. Je panna. V životě jsem neviděl hloupější ženskou, možná i hloupějšího chlapa -tlustá, ošklivá, hloupá, blbá, ale hrozně hodná. Ona jenom žere, směje se a spí. Nic jinýho nedělá.

Nebyla to uklízečka, byla taky hospitalizovaná.

Jo, je invalidní důchodkyně, ona má opravdu nemocnou hlavu, neumí vůbec nic, ani zamíst.

Ojídlo se ti ale postará?

Jo, žije v Brandejse a už jenom to, že v půl čtvrtý ráno vstává, v půl pátý jede do Prahy do Vysočan, odtamtud metrem na Smíchov, pak autobusem k Albertu do Radotína, kde na mě čeká, má ty peníze, já tam přijdu s ruksakem, jdu nakoupit a ona to pak zaplatí, z těch mejch dvou tisíc.

To je dobrej systém.

To je – ty peníze mi nikdy nedá do ruky. Ale ona do toho financuje taky. Pak ji vezmu
autobusem kus nahoru, celou cestu by pěšky neušla, tady si okamžitě lehne, já jí udělám kafe se šlehačkou, pak nějaký jídlo, a ona tak v jednu, ve dvě odchází a jede zase zpět do Brandejsa. Nejsou to ale jenom ty dva tisíce, třeba svíčky, mejdla, žiletky, holení, granule – třeba kocourovi jsem nikdy sám nekoupil granule. To kupuje furt jenom ona – salámy kocourovi, ptáčkům rohlíky… Co jsem tady, tak furt krmim ptáky. A to všechno kupuje ona, navíc, ze svýho. Nikdy jsem na ni nezvýšil hlas, a je to přitom trumpeta, tlustá trumpeta, ale já jsem na ni hrozně hodnej. Kolikrát jsem uvažoval, že kdyby to byla holka na píchání, tak bych byl třeba podezíravej atd. a hned by byl nějakej průser. U ní to nepřichází v úvahu, to je úplná idylka, bez problémů. Neříkám, že kdyby tady měla bejt dva, tři dny, že by to tak bylo, ale ty čtyři hodiny za tejden, to je úžasný.

Vidíš lidskou bytost.

Jasně, i když ona tady chrápe. Navíc nemluví, jenom poslouchá, co řikám já. Schválně dělám samý opičky, srandy a ona se tomu směje. Je dobrá a má mě ráda.

Co vaříš?

Hodně skelety, ty jsou nejlacinější, v Albertu kilo za pět osm korun. Nebo nožičky, z toho je výbornej sulc. Takový ty sádla, euromáslo, ono to má dvě stě padesát gramů a stojí to deset korun. Sádlo devět korun, tak to mám. OVánocích mi bodygaurd dělá salát.

S kaprem.

Kapra jsem tady měl jenom jednou. Pozor, taky umím výbornou polívku! Ale ono je to drahý. Jednou za rok mám kilo jater, jinak takový ty sejry, konservy, to ona nosí. Vždycky řekne, něco pro tebe mám, a vytáhne konservu za třicet korun. Já bych si to vživotě nekoupil – za třicet korun mám žrádlo na pět dní. Rybičky mi nosí, občas, nebo ty travěnky. Když jdu ale nakoupit já, tak nakoupim za stovku na tejden – chleba, těstoviny, sedm osm kaček.

Co se stalo s tvou ženou?

Moment, s kterou ženou?

Měls jich víc?

Ne. Do Valdic mně přišlo lejstro, že sem rozvedenj. Měl jsem s ní dítě, tu holkou jsem viděl jenom jednou, když mě pustili, to jí bylo deset. Vzala si mýho bejvalýho kamaráda Hynka Kašpara, kterej u soudu všechno popsal a dostal podmínku.

Hodil to na tebe.

Všechno to popsal, já si nic nepamatoval. Tak toho si vzala a od tý doby vůbec nevím, co s ní je. Po base jsem byl s Maruškou Totůškovou, to jsem ještě nepil ty vodky. Krásná ženská, taky párkrát ode mne dostala … To se mi do dneška nelíbí, že jsem byl někdy na holky zlej, to se nedělá. S Totůškovou to bylo hodně veliký, s tou jsem byl hodně moc, ale taky to skončilo. Začal jsem pít ty vodky a k tomu karty… Jednou mě nechala dokonce zavřít. No zavřít. Sedím takhle U Zpěváčků, v poledne, sám, ve výčepu, zabydlenej, pinčla u nohy, a najednou poldové. Šli do zadu, zkontrolovali přítomný, odcházej a já sám od sebe povídám, pánové, nehledáte náhodou mne? A oni, že jo a pojďte s náma ven. Spoutali mě, na policii a hned červenej papír do vazby. Tam jsem se teprv dozvěděl, že Maruška na policii řekla, že jí vyhrožuju zabitím, že se mě bojí, tak mi dali tu zadržovačku u Nuselského mostu. Naštěstí – pozor, to byla tehdy klika – byla na Ruzyni vzpoura a prokuratura nepřijímala, takže mě vyhodili. Pardon, to bylo jinak! Odvezli mě od Zpěváčku do tý zadržovačky, odkud mě vzali k soudu do Legerky na rozhodnutí o vazbě. Soudce se mě poptal, co a jak a říká mi: Pane Tockstein, nechoďte k ní, nevolejte jí. A ještě ten den mě policajti odvezli zpět ke Zpěváčkům. Od tý doby jsme s Maruškou kamarádi, ne kamarádi, ale když se vidíme, tak se vidíme rádi.

Co tady máš za sousedy?

Tak ptáci… Támhle mi chodí veverka. Támhle vzadu pod těma stromama rostou pravý hřiby, kousek dál bedly, samý bedly. Támhle nahoře jsou hrušky – ty lidi žijou v Německu a nemaj to ani oplocený, tam jsou tuny jablek. Támhle na druhý straně v těch lesích houby a houby, tam to znám nazpaměť. Támhle je moje vodárna a támhle kousek vejš, tam jsem chodil kdysi telefonovat, byla tam budka.

A co lidi?

Já všechny vždycky zdravím a mám pocit, že tady vycházím úplně s každým – věděj, co jsem zač, a mám pokoj. Dokonce jednou, to bylo asi před dvěma lety, v květnu, vrátil jsem se zrovna z Prahy – chodím občas na televizi k Pipinovi na Vinohrady, když je pohár mistrů -, jdu do lesa na houby, tam byly po polomech haldy dřeva a najednou nohy, takhle nohy. Já, jelikož jsem byl posranej, tak jsem tam nešel, obešel jsem to nahoru, odtamtud se dívám a koukám ženská, stará. Takhle tam ležela. Tak jsem letěl dolů na silnici, kus dál bydlí nějakej hajnej nebo co. Byla tam taková ženská na lehátku, tak jsem pozdravil a povídám, prosím vás, u mě v lese, v roští leží nějaká paní, starší, a ona hned, jo, jo, a poslala mě nahoru na Kosoř, kde je pečovatelskej dům a včera se odtamtud ztratila paní, lítali tady dokonce policajti s vrtulníkem, s termovisí, ale nenašli ji. Tak jsem tam letěl a povídám, prosím vás, nepostrádáte tady jednu paní. A oni hned, ano, kde atd. Vzali mě hned do vozu, ředitelka, taková ženská, a tak jsem ji tam doved. Tu starou paní jsem vzal, byla těžká, posraná, tak pětaosmdesát jí bylo, vzal jsem ji a naložil do auta.

Žila?

Žila a pak, že se mně musí odvděčit. Chtěla mi koupit kořalku, já, že to nepiju, tak aspoň pivo. Dokonce to bylo v novinách. Sice to byla stará babička, paní Hanušová, ale že jsem udělal dobrý skutek, že jsem jednou za život zachránil člověka, to je úžasný. Ředitelka to pak chtěla ohlásit, protože bylo po ní vyhlášeno pátrání, tak jsem jí řekl, aby o mně pro jistotu pomlčela.

Věříš v Boha?

Ne, vůbec. Jsem teda pověrčivej, co se týče karet atd. Třeba vykouknu ze dveří a najednou veverka, krade rohlík. Já hned, o co jde?! a řeknu si, že musím vsadit sazku. Takovýhle blbosti. Táta s mámou mě vždycky v neděli vodili do kostela, povinně, to mně bylo osm. Ale jinak s tím nemám vůbec nic společnýho. Nevěřím na Boha, to je nesmysl, blbost.

Co příroda?

Vůbec.

Sledovals někdy politiku?

Já jsem patřil do tý skupiny, která měla dlouhý vlasy. Ale politika? Vůbec.

21. srpen 1968?

Byl jsem u toho, v Praze.

Co sis o tom myslel, nebo to šlo úplně mimo tebe?

Člověče… asi bych kecal sám sobě. V tý době se už pilo. Měl jsem z toho spíš srandu, ale nevím, to bych kecal, byl jsem mimo. – To je můj kocour a nebojí se tě.

Pozná dobrýho člověka.

Cha cha, krokodýle. – Když jsme u tý politiky, říkám kocourovi, byli tady ti komunisti, ale ono to bylo vždycky, před dvěma tisíci lety bylo to samý. Je to furt stejný, furt se lidi fackujou a zabíjej. Nelíbí se mi to, je to bordel. Podle mne by stačilo místo furt dopředu, jak to všude slyšíš, pořád jenom samá budoucnost, dát zpátečku, sto let pěkně zpět. Byl jsem se nedávno podívat po třiceti letech v Krči, kde jsem se narodil. Byly tam pole, třešně, jablka, teď jsem tam přišel a na tom poli, kde jsem vyrůstal a rostly tam houby, byly všude samý paneláky a auta, že jsem ani nepřešel silnici. Tak jsem na tu koukal, ty vole. Kdybychom hodili zpátečku, tak by se vůbec nic nestalo. Nadám, nadávám, člověče, ať takový nebo jiný, je to všechno jedna skupina.

Kdy jsi začal psát?

To je úplně to nejpodstatnější a my to vynechali. Pozor! Ty se tomu směješ, ale píšu, když jsem zamilovanej, což jsem skoro pořád. Ve Francii jsem měl holku, hrozně příjemná ženská, a já jí psal 250 řádek půl roku každej den. Píšu holkám, protože jsem se narodil jako kluk.

Za tvý psaní můžou holky.

Nevim, když jsem rozjetej tak píšu. A pozor! Teď se musím pochválit, dá se to číst. Furt bych psal, i když teď by to bylo asi načichlý politikou. Oni mně to psychiatři říkaj, já k nim chodim třeba jednou za tři měsíce pokecat, a nadávám. Oni mi povídaj, pane Tockstein, tak to neposlouchejte, vykašlete se na to. Já tady mám rádio, na baterky, poslouchám zprávy, ale nadávám, na Paroubka, už jenom ty ksichty, to by se člověk posral. Nepíšu a sere mě to. Kdybych tady měl elektriku. Mě napadaj věci v noci. Ale psát při svíčce? Psací stroje mám dva. To jsem dostal od chlapů. Tak je pořád utírám, aby nebyly zaprášený.

V lese nad Radotínem, 22. dubna 2009

 

Jindřich Tockstein

– výběr z básní

Pohled z židle

Nepořádek v hlavě
chtěl bych zvládat hravě
neni to nic lehkýho
v hlavě něco měkkýho,
když mám
Povídku, román, vo base
vo holkách, vo pití, vo trase
teď, těsně před cílem?
Život je trasa?
Start a cíl?
Spíš tuna masa
v ní díl
kterej ti vobčas ani nepatří
Co jíst?
Deset let v kuse
cejtil sem v puse
i v autobuse
chuť
Ale maso to nebylo
Jak začít, teď na konci?
Pohádkou?
S dřevěnými zvonci
zahrádkou?
Těsně před koncem, na samym
začátku
spatřil jsem zřetelně, ve zpětnym
zrcátku
prostřenej stůl
U stolu žena, s ní její tělo
jakoby chtělo
zvednout mi hůl?
Já chodím vo holi?
Uzavřel sem dohodu
jak přežít tu nehodu
když se narodím
dohodu sem dodržel
celej život vydržel
stal se ze mně boháč
Dohodu s kým?
Nehodu kde?
Narození?
Po padesáti letech probuzení?
S hovnem v hlavě žít
dá zabrat
sílu na to vzít
a nabrat
kilo chutě, víc?
Sou takový krámy s chutí
co mě pořád k tomu nutí
Psát nesmysly?
Tancovala liška s volem
na zábavě v altánku
vodešli pak spolu polem
pokousali cikánku
Sedí břicho na židli
čumí z vokna ven
žere chleba s povidly
prostě letní den
Čeho si to břicho všimlo
že nezažilo válku
jeho krk je spíš bidlo
co usrkává z šálku
Tendle den se nepoved
nápoj z šálku už dopil
s hloupostí se nerozved
ani se moc nevopil
do hospody nešel
Zůstal doma, na židli a čumí

Pohled

Vodložil sem svoji masku
prohlíd sem se v zrcadle
šel sem hledat svoji lásku
lítá někde v letadle
na letenku nejspíš nemám
budu muset přemejšlet
nic si myslím, za to nedám
že si budu vymejšlet
hledám lásku celej život
moc u toho nemluvím
sou to cesty plný křivot
na co šáhnu, upustím
sem špatně vytesanej vosel
bez těch krásnejch uší
pole smutku sem už došel
nikdo snad nic netuší
že vyroste zas jen bolest

Na pastvě

V mý hlavě je šachta
pořád doluju
někde dole možná jachta
její kraje hobluju
sem divnej horník
trvá to už hezkou chvíli
myslím, že sem na konci
hezká prdel, dobrou míli
čumí na mně, na zvonci
asi sem jí pad do voka
ten zvon není v kostele
visí na hrušce
mám vstát z postele
a šáhnout po pušce?
vyhrožovat?
zas dolovat?
Včera zima
dnes teplo
v nose rýma
v šachtě světlo?
světlem letí strašná zpráva
že shořela všechna tráva
ztrácíme tak všechna práva
i na život?
ptá se kráva

Údolí klidu

Sedlo si hovno na větev
v údolí těhotnejch lišek
je čerstvý, i když po letech
čumí na padání šišek
údolí klidu?
V tom údolí sedí moře
v ňom pár starejch ryb
myslivec sedí na hoře
kdo z nich udělá víc chyb?
Hovno, než spadne s větve?
Liška, než porodí?
Šiška, než dopadne?
Moře, než vyschne?
Myslivec, než zamíří?
Ryba, než vomládne?
Voplocená krajina mládne
po nebi skáče slunce
myšlenka má chřadne
ulovit toho sumce
V tom údolí, v moři, a sumec?

---

Cena Ferdinanda Dobrotivého – Ferdinand V. Dobrotivý, poslední korunovaný český král, podporoval rozvoj vědních disciplín, moci nezneužíval, penězi zbytečně neplýtval, choval se vlídně, skutečně – dle přívlastku – dobrotivě.