Že Pavla chodila na stejnou střední školu jako já, bylo čistě náhodou. Prožili jsme spolu tři roky v jedné třídě, ale neseděli jsme vedle sebe, jen jsme si stále jaksi byli vědomi toho, co ten druhý dělá, aniž bychom se na sebe podívali. Nyní, s odstupem tolika let, nedokážu rozhodnout, zda to bylo moje štěstí nebo neštěstí. Hrozně jsem se kvůli ní natrápil, ale taky jsem se leccos od ní naučil. Nebýt Pavly, nikdy bych se nezačal vážně zajímat o malířství.

Naše škola měla dobré renomé a chodili na ni studenti, kteří se chystali na univerzitu. Ve třídě nás bylo asi třicet a z těch jsme byli čtyři s většinou výbornými známkami – Pavla, já a další dva studenti. My čtyři jsme mezi sebou ani nesoutěžili, ani nebyli vůči sobě vzájemně zaujatí. Studovalo se nám lehce, těšilo nás, že jsme primusové, a uznávali jsme schopnosti a talent těch druhých. Jenže Pavla vynikala nejen výborným prospěchem, ale ve všem, co dělala: byla nejlepší lyžařka, výborně hrála na piáno, v tanečních jí to šlo samo od sebe – a taky byla krásně rostlá, jak jsme si všichni nemohli nevšimnout na každoročních školních přehlídkách dívčí gymnastiky.

Samozřejmě že nejrůznější kluci se kolem ní jen rojili – romantici, mejdanoví frajeři i motorkářští drsňáci. Jenže Pavla si nás všechny držela v bezpečné vzdálenosti, nechala nás šílet a jen nás svýma mandlovýma očima škodolibě pozorovala. Vypadalo to, že žádného kluka nemá, a to nás jen víc povzbuzovalo. Kdyby někoho měla, tak by s ním častěji tančila a byla by s ním vidět ve městě.

Byla to záhadná bytost. Z dívek, které jsem znal, byla jediná, která chodila na koncerty vážné hudby. Nosívala tmavomodré sametové šaty a chodila na koncerty sama. Vidím ji v koncertním sále na místě určeném jen k stání, kaštanové vlasy jednoduše svázané do ohonu, vysokou, vzpřímenou, postavu velmi ženskou, a přece atletickou. Ale tahle zdánlivě slušná a dobře vychovaná dívka se taky dobře vyznala v pražských hospodách a právě ona organizovala všechny naše večírky a mejdany.

Její hezké, ale nikterak výstřední šaty jen zvýrazňovaly její sebejistotu. V zimě, když šla do školy, a nebo jela v tramvaji v dlouhém zimním kabátě někam na taneční zábavu, vždycky nosila kožené lyžařské palčáky – byly pěkné, ale přece jen to byly lyžařské palčáky. Udělalo to na mě tenkrát takový dojem, že ještě dnes – o šedesát let později – nosívám podobné palčáky i po městě když je větší zima. A asi bych nikdy o žádnou knihu Romaina Rollanda ani nezavadil, kdybych se Pavle jednou na školním výletě nepodíval přes rameno, abych viděl, co čte. Byl to Rollandův román Dobrý člověk ještě žije.

Měl jsem pocit, že Pavla je ten jediný člověk na světě, který je s to pochopit moje umělecké ambice. Vypadalo to tak, že se ve svých zájmech dokonale shodujeme a zkoušel jsem ji přesvědčit, že nikdy ji nikdo nebude milovat tak jako já. Takže mě zdrtilo, když si sice vzala partituru hudby, kterou jsem pro ni složil, ale nikdy mi potom nic neřekla. Nechtěla žádný můj obraz, nechtěla, abych namaloval její portrét, a když jsem ji zval na rande, tak nikdy neměla čas. Jednou jsem s ní na našem třídním večírku tančil a byl to, tedy aspoň pro mě, ten největší zážitek celého roku.

Poprvé mě před ní začalo cosi varovat na jednom prvomájovém průvodu. My všichni, celá naše škola, jsme se povinně museli těch průvodů účastnit, ale nenáviděli jsme je, protože to byly jen oslavy vítězství komunistů. A taky jsem vždycky nesnášel davy, co v nich všichni dělají totéž – naskakovala mi z toho husí kůže. Přímo fyzicky jsem pociťoval, jak dav začíná ovládat mou mysl, a musel jsem zápasit s nutkáním pochodovat s davem ve stejném kroku a vlastně zcela spontánně vykřikovat stejná hesla.

Prvomájové přehlídky bývaly dobře organizovány a probíhaly spořádaně. Chodili jsme na Václavské náměstí z povinnosti, jen abychom to měli za sebou a mohli jít domů. Jenže toho roku se na Jungmannově náměstí, kde se vlastně přehlídky končily, vytvářely skrumáže z davu, který se tam hrnul z několika stran, takže tam vznikala čím dál větší tlačenice. Dostat se do toho bylo nebezpečné, to jsem si uvědomil, a tak jsem se pokoušel z davu uniknout, jenže postranní ulice byly zablokované. Naše třída se s davem smísila, a když jsme se konečně dostali do jedné z ulic, kterými se dalo vyjít a já se mohl nadechnout, všiml jsem si, že Pavla je vedle mě: byla celá zpocená a rozrušená. „Já tyhle tlačenice a strkanice miluju,“ vyhrkla a očividně si neuvědomovala, že se jí na bílém tričku na prsou rýsuje zřetelný tmavý otisk velké lidské dlaně.

Možná si tak moc podobní nejsme, pomyslel jsem si, ale přitahovala mě tak mocně, že jsem to prostě nemohl vzdát. Vytrvale jsem ji zvával do kina, do divadla a na koncerty a ona znovu a znovu odmítala až do dne, kdy se do Prahy dostal film Fanfán Tulipán s Gérardem Phillipem. Na lístky jsem stál ve frontě tři hodiny, pozval jsem ji – a tentokrát pozvání přijala.

Fanfán Tulipán byl okamžitě velký trhák, a tak jsem na něj koupil lístky, aniž jsem o filmu cokoli věděl – že se to tam hemží divokými postelovými scénami, tedy rozhodně to nebylo to, na co šestnáctiletý kluk chce vzít dívku na prvním rande. Nevěděl jsem, co si počít s rukama, červenal jsem se až do kořínků vlasů, přemýšlel jsem, co jí tak během promítání pošeptat do ouška.

Pavla se prohýbala smíchy a celý film se jí náramně líbil.

Cestou domů jsme od sebe udržovali trochu odstup a moc jsme toho nenapovídali. Po nějakém sblížení, v něž jsem doufal, nebylo ani stopy, a jestliže jsem si předtím na ni dělal jakési naděje, teď bylo jasné, že je po nich, že jsem to úplně zvoral!

Po maturitě šla Pavla na medicínu – obor na hony vzdálený tomu, co jsem si vybral já – elektrotechniku! Chodil jsem na rande s jinými dívkami, ale žádná se Pavle v mých očích nevyrovnala, a tak jsem se napořád zaobíral planými nadějemi, že se Pavla změní, že začne uvažovat jinak.

*

Ta výstava, která měla vernisáž v pražském Melantrichu na Václavském náměstí na konci března 1955, se stala nejen významnou událostí uměleckou, ale i politickou. Hned po „Vítězném únoru“ 1948 začali komunisté umělcům předepisovat, aby tvořili v duchu socialistického realismu, tedy aby veristicky zachycovali životy továrních dělníků a družstevních rolníků. A náhle tu poprvé od roku 48 byla výstava, na níž se tohle směšné dogma okatě ignorovalo, kde byly k vidění práce vycházející z moderního francouzského i českého z umění předválečných let.

Tehdy mi bylo osmnáct, a jak jsem na výstavě popocházel od jednoho obrazu ke druhému a snažil se zaznamenat každý detail, dostal jsem se až k jednomu z nejlepších exponátů. Byl to portrét dívky v životní velikosti, stojící postava, opírající se o hranu stolu, a já se před obrazem zarazil jako omráčený. To přece musí být Pavla – ta tvář, ta figura a póza, ten vyzývavý pohled! Na štítku pod obrazem stálo: Jiří Martin – Dívka v modrém.

Prohlédl jsem si i další obrazy tohoto malíře, všechny byly skvělé, ale mrzelo mě, že Pavla dovolila někomu jinému, aby ji portrétoval, a tak jsem se rozhodl, že toho malíře vyhledám. Ne proto, že bych mu chtěl cokoli vyčítat či tak něco, prostě jsem si jen chtěl zjistit, zda ta Dívka v modrém je opravdu Pavla. Takže nejdřív jsem potřeboval jeho adresu. Horečnatě jsem hledal v telefonním seznamu, ale nic. Ani úřednice ve Svazu výtvarných umělců jeho adresu neměla, ale když jsem na ni naléhal, tak přiznala, že Martin byl členem Svazu, ale že ho vyloučili, protože „ideologicky“ nevyhovoval.

Vrátil jsem se na výstavu v Melantrichu a doufal, že se tam něčeho chytnu. Jelikož obraz Dívka v modrém bezpochyby patřil k těm exponátům, které vzbuzovaly největší pozornost, nepověsili ho na zeď, ale umístili na stojan, a tak když jsem ho pokradmu prozkoumal zezadu, objevil jsem na jeho rámu rukou psanou adresu: Praha 7, Nad Královskou oborou 53.

S plánem Prahy v ruce jsem skočil na tramvaj, jel na Letnou a pak za pár minut došel do dlouhé ulice, která začínala u budovy Akademie výtvarných umění. Tahle ulice má domy jen po levé straně, kdežto po pravé k ní přiléhá Stromovka, kterou od ulice dělí nízká zeď s černým litinovým plotem. Ty domy jsou vesměs pětipatrové činžáky z konce 19. století, vypadaly jeden jako druhý, jejich původně různobarevné omítky splývaly do jedné zašlé šedi. Na Prahu to byla ulice nezvykle tichá: v odpoledním slunci tu nejezdila skoro žádná auta, nikde kluci, kteří by tu hráli pouliční fotbal, nikde žádný chodec. S pocitem čehosi tajemného jsem vešel do domu č. 53 a na nástěnce našel seznam nájemníků podle pater: v suterénu čalounictví, byt domovníka v přízemí, pak čtyři patra a nakonec dva půdní ateliéry se jmény Martin a Šerých.

Rychle jsem vyběhl po starém kamenném schodišti, schody jsem bral po dvou. Až do čtvrtého patra byly na stěnách domu secesní ornamenty, výš už jen bílé zdivo. Schodiště končilo u neomítnuté cihlové zdi, v níž byly dvoje obyčejné dveře, ale ani na jedněch z nich nebyl zvonek. Jen jsem po rychlém výstupu popadl dech, zaťukal jsem lehce na dveře s Martinovým jménem.

Čekal jsem dost dlouho, snad minutu, ale pak se dveře otevřely a ven vykoukl štíhlý muž menšího vzrůstu, tak kolem čtyřiceti, a díval se na mě s jakousi dětskou zvědavostí. Měl na sobě překvapivě pěkné šaty, vyžehlenou sportovní košili a kolem krku červený šátek. V pohledu jeho tmavohnědých očí bylo cosi posmutnělého, ale jeho tvář působila laskavým dojmem.

„Co si přejete? Můžu pro vás něco udělat?“ zeptal se.

Viděl jsem, že v ruce má paletu a štětce. „Omlouvám se, asi vás vyrušuju uprostřed práce,“ řekl jsem.

Měl zřejmě úplně novou paletu, nebo tak aspoň vypadala – nebyly na ní stopy starých barev ani vrstvy barevných směsí, které se neosvědčily. Za ním na stěně se rýsovalo několik pláten, na nichž byla také patrná pečlivost provedení a snaha o dodržení výtvarného řádu

„Viděl jsem vaše práce na výstavě v Melantrichu,“ dodal jsem. „Jsou to nádherné obrazy.“

„Vy jste student?“

„Studuju elektrotechniku.“

„No vida,“ usmál se. „A copak to máte pod paží?“

„Vzal jsem s sebou pár svých obrazů. Snad je to lepší než navštívenka.“

Pozval mě dál a uvnitř mě čekalo další překvapení. Rozhodně nebyl tak chudý, jak jsem si představoval. Prostorný ateliér měl stěny obložené táflováním z borovicového dřeva a okna v sešikmeném stropě vpouštěla dovnitř spoustu denního světla. Jedno okno bylo otevřené a tudy do místnosti z nedalekého parku pronikala vůně kvetoucích kaštanů.

Těžký ateliérový stojan s nedokončeným obrazem stál na tmavorudém afgánském koberci, který pokrýval většinu podlahy. Poblíž stojanu byl malý servírovací stolek, na něm světlemodrá váza s růží temné barvy. Při jedné zdi jednoduchá postel švédského typu, přes ni přehozený ručně tkaný pléd; postel evidentně během dne sloužila jako pohovka a rozestlávala se jen na noc. Byl to prostorný a dobře uspořádaný ateliér – působil spíš jako byt svobodného muže, a ne jako umělcovo pracoviště; v záplavě stropního světla tu vše zářilo jasnými barvami, jen sem tam nějaký tlumený stín.

Zmocnil se mě zvláštní snový pocit: jako by můj život v tu chvíli dospěl k nějakému kritickému okamžiku, kdy všechno je v uklidňující vyrovnanosti, kdy na budoucnosti a minulosti nezáleží, kdy má význam jen přítomnost.

Na stěnách byly většinou obrazy žen, některé více, jiné méně oblečené, ale nebyly tu žádné akty. Ani jedna z nich se Pavle nepodobala. A v ateliéru nic nenasvědčovalo tomu, že by tu žila nějaká žena – ani ve vstupní hale, ve které také byla kuchyňka, ani v samotném ateliéru. Ani stopy po vůni ženského parfému, jen vůně terpentýnu a schnoucích barev.

Malíř mě požádal, abych svá plátna rozmístil podél jedné stěny, abychom si je mohli prohlédnout, a dal pryč elegantní, černě lakovanou vycházkovou hůl, který tu byla opřena o pohovku. K čemu mu ta hůl je, napadlo mě. Vypadal docela sportovně, s chůzí zjevně neměl žádný problém, byla to divná představa, že by chodil s holí jako s módním doplňkem.

„Občas mě pobolívá noha,“ vysvětlil omluvně a já si pomyslel, že dostat se do pátého patra bez výtahu může pro něj být asi těžké.

Sedli jsme si na pohovku, Martin si prohlížel moje malé obrazy v řadě u stěny, zatímco já se soustředil na jeho velká plátna visící nahoře na zdi, Na Pavlu jsem v tu chvíli úplně zapomněl. Tenhle malíř navázal tam, kde Gauguin a Matisse přestali, ale jeho práce byly objevné, nové – naznačovaly jiný, nový směr a podle mého názoru mnohem lepší než malby kohokoli jiného!

„Ta barevnost je fantastická,“ ukázal jsem na květinu na jedné z jeho maleb. „Jak se vám podařilo namíchat třeba tuhle zeleň?“

„Ty listy jsem nejdřív namaloval kadmiovou červenou, a když to uschlo, přetřel jsem to kobaltovou zelenou s troškou oxidu chromitého.“

„Myslel jsem, že jen staří mistři podmalovávali svoje obrazy jinou barvou. Tohle dneska už nedělá nikdo.“

„Snad sem tam nějaký mladý mistr,“ rozesmál se. „Ale povězte mi,“ ukázal na jeden z mých obrazů, „neškodilo by, kdybyste tenhle strom dal doleva tak o tři centimetry?“

Odpověděl jsem zcela jednoznačně a viděl jsem, že to na něj udělalo dojem. „Tím by se přece všechno zkazilo,“ řekl jsem. „Pak by ten dům musel být víc v pozadí a víc ve stínu. Silnice by musela být širší a mraky by se táhly směrem doprava. Ale myslím, že ani pak by to už nebylo tak vyrovnané, jako je to tam teď.“

Po delší chvíli, kdy jsem si prohlédl jeho obrazy do detailu, jsem se osmělil k otázce: „Mohl bych u vás studovat?“

„Studovat ne,“ usmál se. „Vy už jste se jako malíř sám vypracoval. Ukážu vám několik fíglů, ale mám podmínku,“ řekl a podal mi ruku. „ Řeknete mi upřímně, který z mých obrazů se vám nelíbí a proč.“

Potřásli jsme si rukama

„Jmenujeme se stejně, tak mi můžeš říkat Jirka?“ navrhl. „Já bych ti říkal Jiří.“

„Ještě něco,“ řekl, když jsem začal své obrazy zase balit. „Máš tu všechny kontury černé. A kontury, to jsou přece náznaky stínů nebo odrazy světel na povrchu. Proč by nemohly být třeba modré, můžou i měnit barvu při jednom předmětu. Podívej třeba na Vincentovu ložnici, na barvy kontur té žluté postele.“ Když Jirka mluvil o van Goghovi, vždy mu říkal křestním jménem, jako by to byl jeho přítel.

„To je pravda, že mě to nenapadlo,“ řekl jsem, když už jsem tu stál s balíkem svých obrazů pod paží. „Ještě než půjdu, rád bych se vás, Jirko, zeptal na dvě věci. Vidím tu jen devět vašich obrazů. Kde máte ty všechny další – ty, co jste ještě nedokončil, nebo ty, co jste ještě neprodal?“

„Namaluju průměrně dva obrazy za měsíc, a ty prodám hned. I v socialismu jsou přece bohatší lidi, lékaři, hudebníci, co poznají slušnou práci a jsou ochotní za ni dobře zaplatit. Takže jak vidíš, nežiju si špatně. Ale na co ses mě chtěl ještě zeptat?“

Už jsem měl ruku na klice, ale otočil jsem se a zeptal se: „No… a kdo byla ta ‚Dívka v modrém‘? Připomíná mi totiž někoho, koho znám.“

Trochu se mu blýsklo v očích, jako by chtěl říct, „tak proto jsi přišel“, ale klidně mi to vysvětlil: „Je to dcera jednoho mého kamaráda, taky malíře. Jmenuje se Vlasta.“

Měl jsem pocit, že nemá důvod mi lhát, vůbec by mi s ním nešlo dohromady, aby neřekl pravdu.

*

Za Jirkou jsem pak byl několikrát a naše rozhovory se většinou týkaly techniky malování, takže pro většinu čtenářů by bylo nudné, kdybych se tu jimi zabýval, Ti, koho to zajímá, najdou na konci tohoto příběhu několik podrobností z jeho tajuplné malířské techniky.

Jirka mi vysvětlil, jak se podmalovávají objekty doplňkovými barvami. Musel jsem se zapřísahat, že dokud bude živ, nikomu nevyzradím, jak připravuje plátno pro malbu olejovými barvami za pomoci nátěru z vajec. „Chci, aby si moje oleje udržely barvy několik set let,“ zdůraznil. Poučil mě o užitečnosti paletové špachtle při míchání barev a jak to dělat, aby paleta byla pořád čistá; také mi zkontroloval barvy, zda jsou chemicky slučitelné a co vydrží, když jsou vystaveny světlu.

Překvapilo mě, když jsem zjistil, že když olejové barvy na obrazech uschly, leštil je čímsi, co připomínalo bezbarvý krém na boty.

V době, kdy jsem k němu docházel, se Jirkův zdravotní stav zhoršoval. Nakonec už nemohl stát u malířského stojanu déle než hodinu. Pobolívalo ho v pravém boku. Bez hole už nemohl chodit a občas trpěl prudkými bolestmi páteře.

Tehdy se k němu přistěhovala jeho mnohem starší rozvedená sestra Eliška. Přespávala na skládacím lůžku v kuchyňském koutě, vařila mu a prala. Pokaždé, když jsem je navštívil, zaběhl jsem do blízkého konzumu, abych jim doplnil zásoby. V zimě jsem jim ze sklepa nanosil pár uhláků, aby měli čím topit v bachratých kamnech, která byla v ateliéru jediným zdrojem tepla.

„Neměl bych zkusit vyhledat nějakého dobrého doktora?“ zeptal jsem se jednou.

„Primář na neurologii má několik mých obrazů, nevím, kdo už by mohl být lepší odborník.“

„To má z toho, jak si užíval na Montmartru,“ zahalekala Eliška z kuchyně. „Kdoví, co tam chytil za nemoc!?“

„Přece víš, že jsem s tím začal mít potíže už v Německu, od toho plynového útoku,“ odvětil s unaveným výrazem ve tváři.

Obrátil se ke mně a dodal: „Posaď se, Jiří, povím ti, jak to bylo.“

*

„Po maturitě jsem se začal prohlašovat za umělce a pronajal jsem si takovou špinavou dílničku, kde původně bylo nějaké zámečnictví. Každý den od pěti do osmi jsem ručně přepisoval dokumenty v jedné právnické kanceláři, bylo to to nejidiotičtější zaměstnání, jaké si můžeš představit. Takže na malování a na schůzky s přáteli po kavárnách mi zbývaly jen večery a neděle. Tenkrát jsem také začal používat pseudonym Jiří Martin. Znělo to víc francouzsky a hlavně, dovedeš si představit, že by někdo bral vážně malíře, který se jmenuje Škopek?“ usmál se na mě.

„To bylo v roce 1933 a podporovat komunistickou levici tehdy bylo v umělecké avantgardě skoro samozřejmost. Jednou jsme někde popíjeli, někdo mi podstrčil přihlášku do KSČ a já ji po těch několika pivech podepsal. Den nato jsem to ale pustil z hlavy, do činnosti partaje jsem se nezapojoval a ani jsem se vlastně za straníka nepovažoval.

Když přišel Hitler, tak pro Gestapo byli komunisti něco jako Židi. A gestapácká mašinérie tedy byla opravdu vražedná. Nevím, snad z někoho mučením vypáčili seznam všech členů strany, takže následovala spousta zatčení i poprav. Došlo i na mě, pozvali si mě k výslechu, ale protože mi tehdy bylo jen čtyřiadvacet, rozhodli se, že mě pošlou v rámci totálního nasazení na práce do Německa.

Nebylo to vězení, ale daleko do něho ten tábor neměl. Bydleli jsme v ubikacích, které patřily k obrovským železárnám, a jídla jsme dostávali tak akorát na to, abychom nezhebli hlady a byli s to pracovat. Každý den nás četa strážních vojáků eskortovala do práce a z práce. Opustit tábor nebylo dovoleno a že by nás někdy propustili, ani dřív, ani později, na to nebylo ani pomyšlení.

Jednou byl nálet, na železárny padaly bomby, já ztratil vědomí, a když jsem se probral, tak jsem pak několik dní trpěl divnými závratěmi a nevolností. Mohl to být nějaký otravný nervový plyn z bomb, a nebo prostě nějaký průmyslový plyn při bombardování unikl.“

„Tuhle povídačku už jsem slyšela stokrát,“ zakřičela do toho Eliška z kuchyně.

„Nevšímej si jí,“ mávl Jirka rukou. „Jednou mi dali za úkol, abych vyčistil velikou rezavou rouru ocelovým kartáčem. Byla to beznadějná práce, na rukou už jsem měl plno puchýřů a šlo to hrozně pomalu.

Najednou se jeden voják u mě na chvíli zastavil a zeptal se německy – všude se mluvilo jen německy – co mám za povolání a že ještě nikdy neviděl někoho tak nešikovného jako já.

Podíval jsem se na něj, pot ze mě jen lil, a řekl jsem: ‚Ich bin ein Kunstmaler‘, tedy že jsem umělec, malíř.

‚Pojďte se mnou.‘ řekl a zavedl mě k řadě latrín u továrenského plotu, tam vytáhl z kapsy jakýsi zelený papír, dal mi ho, ukázal na první budku a naznačil, že se nebude dívat. Vedle latrín byla brána, která byla vždycky zamčená, ale v tu chvíli byla otevřená a nestála tam žádná stráž.

Zavřel jsem dveře latríny a přečetl jsem si, co na tom zeleném papíru stálo. Bylo tam moje jméno a dole bylo tučně vytištěno: Z těchto důvodů jde o osobu určenou k likvidaci. Návrat do země původu je nežádoucí.

Mrknul jsem se štěrbinou ve dveřích a viděl jsem, že ten voják se pořád kouká jiným směrem. A tak jsem dveře potichu otevřel a vykradl se nenápadně branou ven. A pak jsem prostě co nejrychleji odešel, ale neběžel jsem, to by mohlo vzbudit pozornost jiných strážných.“

„Takže i mezi Němci byli slušní lidi,“ řekl jsem.

„No počkej, to nebyl jediný případ,“ dodal Jirka. „Měl jsem na sobě normální civilní šaty, i když hodně špinavé, a v kapse jsem měl pár marek. Od té chvíle, co nás přivezli do té továrny, jsem ji neopustil a tuhle část Německa jsem vůbec neznal. Ale vzpomněl jsem si, že mám vzdálené příbuzné v jednom městě poblíž francouzských hranic, takže jsem si to namířil na místní nádraží, kde jsem si vyhledal spojení a postavil se do dlouhé fronty u pokladny.

Fronta postupovala pomalu, a když jsem se dostal blíž k okýnku, všiml jsem si, že všichni měli nějaký zelený papír a ukazovali ho pokladnímu. Vůbec jsem nevěděl, že i Němci potřebují povolení k cestě do jiného města. Horečně jsem přemýšlel, co mám dělat. Kdybych z fronty vystoupil, zadržela by mě hlídka u vchodu do nádražní haly. Za mnou stála řada vojáků, i ti mohli být nebezpeční. Zatím se fronta zase pohnula a já náhle stál u kasy s rozumem v koncích.

V tu chvíli mě nenapadlo nic lepšího než prostě podat svůj zelený dokument pokladnímu, jemuž jsem také lámanou němčinou sdělil jméno města, kde žili moji příbuzní. Pokladní se mi podíval do očí a bez mrknutí oka mi dokument vrátil a vydal mi jízdenku.

Ve vchodu na nástupiště stála další hlídka. Ukázal jsem tomu muži lístek a on mě pustil dál na nástupiště. Za půl hodiny tu vlak byl, já bez problémů nastoupil, přišel průvodčí, štípnul mi lístek, ale vzápětí se zase stalo něco, z čeho jsem začal panikařit. Do vagonu vstoupili dva policisti a slyšel jsem, že žádají, aby jim cestující ukázali doklady, ale já žádné neměl!

Uvažoval jsem, že v kupé, kde jsem byl, také mohou sedět tajní policisté či prostě nějaký obyčejný Němec schopný mě udat, a tak jsem se pomalu zvedl a nenuceně jsem šel směrem k záchodu na druhé straně vagónu, kde jsem přešel do dalšího vagónu a tam si našel místo někde uprostřed. Za několik minut jsem zase slyšel ty policisty, jak vstupují do tohoto vagónu, a tak jsem před nimi dál ustupoval, až jsem se dostal do části vlaku, který byl vyhrazený vojsku. Vlak si to šinul dál, neměl jsem naději na únik, policie u mě mohla být každou chvíli.

Ve dveřích vojenského vagónu stál vysoký mladý voják, ale nebyl tam na stráži. Kouřil cigaretu a všiml si, jak zoufale se tvářím. ‚Potřebujete něco? Můžu vám nějak pomoct?‘ zeptal se mě docela přátelsky.

Stáli jsme v chodbičce před vchodem na záchody. Řekl jsem mu tedy, že sem jde policie a že u sebe nemám žádné doklady. Strčil mě na záchod vojenského vagónu a zavřel za mnou dveře. Pak jsem jen slyšel, že ten voják řekl pevným hlasem, ‚Alles Soldaten‘, a pak už bylo zase ticho.

Na další stanici jsem ze záchodového okénka zahlédl, jak policisté vystupují z vlaku, a tak jsem se vrátil do vagónu určeného běžným cestujícím a dojel až do města mých příbuzných. Ti mi obstarali doklady s falešným jménem, a to tak, že prohlásili, že všechno mi shořelo při náletu. A protože byla v Německu za války pracovní povinnost, našli mi místo v továrně.

Jsem hrozně unavený,“ povzdechl Jirka a otřel si čelo. „Příště ti to dopovím.“

*

Když jsem k Jirkovi zase přišel, otevřela mi Eliška. Vypadala velice unavená a vyčerpaná. Jirka seděl na pohovce, nohy natažené a zabalené do vlněné přikrývky. Jak mě viděl, hned ožil. „Tak cos nám dneska přinesl?“

Ukázal jsem mu dvě svá plátna, pohovořili jsme o nich, ale pak se Jirka omluvil a poprosil mě, zda bych mu mohl namasírovat chodidla a lýtka. „Nemám v nich cit, jsou jako led,“ dodal. „A Eliška na tyhle věci není.“

Jak vytáhl nohy z pokrývky, tak jsem se opravdu vyděsil. Kůži na nohou měl temně rudou a nehty světle žluté a opravdu byly jak kusy ledu – bez známky života.

Navzdory masáži měl nohy stále rudé, jen snad trochu míň, ale zahřál se tím a byl navýsost spokojený. „Měl bych ti to dopovědět,“ řekl.

„Takže v tom německém městě jsem se jednou po práci vracel do svého nového domova, když tu se rozječely sirény oznamující nálet. Ani jsem se nemusel poohlížet po velkých bílých šipkách, které ukazovaly směr ke krytům. Všichni běželi stejným směrem a já prostě běžel s nimi dolů do stanice podzemní dráhy, kde jsme se nacpali na schody. Já seděl mezi dívkou asi tak mého věku a starým neoholeným mužem.

Po několika minutách napětí a úzkosti se dunění výbuchů začalo ozývat v dálce. První vlna padajících bomb se k nám nejdřív blížila pomalu. Pak strašlivý výbuch otřásl celým tunelem a někde na konci stanice se zhroutila jedna stěna. Někdo křičel o pomoc, ale po pár vteřinách ztichl. Bomby dopadaly v následných vlnách. Omítka nám padala na hlavy, dva muži s nosítky běželi k hromadě trosek, kde se stěna provalila. Cestou nazpátek prošli tak blízko mně, že jsem se mohl toho zakrváceného bezduchého těla dotknout. Začal jsem mít před očima bílé kruhy a ještě jsem stačil zaslechnout, jak se dívka, co seděla vedle mě, ptá se zřetelným francouzským přízvukem v němčině: ‚Není vám něco?‘

Bylo mi na omdlení.

Popadla mě oběma rukama a řekla: ‚Zavřete oči a zhluboka dýchejte! A představte si, že jste někde na slunci na voňavé louce, že všude zpívají ptáci.‘

Když jsem se probral z mdloby, otevřel jsem oči a usmál se na ni. ‚Vy jste kouzelnice, umíte rukama léčit. Dokázala byste oživit mrtvolu!‘

Když odezněl kvil sirén, oznamující konec náletu, vyklopýtali jsme ze stanice a oslnilo nás jasné denní světlo i obraz spousty a zkázy všude kolem. Z řady domů byly jen ruiny, některé hořely. Razili jsme si tou hrůzou cestu, drželi se pořád za ruce, nemluvili jsme.

Po chvíli se zastavila a vzhlédla vzhůru na nebe. ‚To je ale krása být na čerstvém vzduchu,‘ řekla. ‚Nenávidím to, jak páchne strach.‘

Doprovodil jsem ji až ke vchodu do její ubytovny a dohodli jsme se, že se uvidíme zase po práci.“

„Jak vypadala, jak se jmenovala?“ nedokázal jsem už svou zvědavost zadržet.

„Odette, byla to Pařížanka. Když jsem se s ní setkal, tak měla na sobě modré tovární montérky, obnošený hnědý kabát a šedivý šátek na hlavně. Měla okrouhlou tvář a byla spíš buclatá. Navzdory skromnému přídělu potravin se jí tváře jen červenaly, z očí jí vyzařovala energie a optimismus, měla hnědozelené oči… a vlasy, no ano, zapomněl jsem, jak měla krásné vlasy, tak trochu do okrova, spíš jako siena pálená, záleželo na tom, jaké bylo světlo…“

Když si Jirka všiml mého údivu, rychle dodal: „Odette nebyla typická Pařížanka, vyrostla na venkově na statku.“

Eliška přinesla Jirkovi talíř vydatné kuřecí polévky a on ji snědl s výrazem neduživce, který chce získat co nejvíc výživy z každého sousta. Vůně polévky prostoupila celý ateliér. Seděli jsme s Eliškou u jeho postele, ale než abychom se dívali, jak se mu třesou ruce, raději jsme pozorovali párek holubů: usadili se na okraji vikýře a teď si tam na sebe vrkali.

Po krátkém odpočinku, jako by se probral ze snu, se Jirka vrátil k vypravování.

„Za několik dní jsme se do sebe nesmírně zamilovali. Odette mi vyprávěla, jak i ji poslali na práci do Německa, ale dostala se tu na zvláštní ubytovnu, kde se musela hlásit hodinu po skončení pracovní doby. Dělníci z Francie či ze Skandinávie to tu měli lepší než Poláci či Češi. Ovšem kdo byl Žid, komunista nebo Cikán, tak mohl být odkudkoli – a vždycky ho čekal rozsudek smrti.

Odette byla velice praktická a realistická osobička. Jednou mi řekla: ‚Pořád jsou tu nálety, všechno je čím dál horší, myslíš, že jim potrvá dlouho, než přijdou na to, že máš falešné papíry? Musíme odsud vypadnout co nejdřív.‘

Jen když je člověk mladý a zamilovaný, tak si dokáže vymyslet něco tak šíleného. Rozhodli jsme se počkat do dalšího náletu a ve zmatku, který pak vždy nastával, když se policie soustřeďoval na pátrání po obětech, prohledávání ruin domů, na obnovování dopravního provozu, že utečeme z města a za den se dostaneme do Francie. Jak tam budeme, tak se budeme držet vedlejších silniček, vyhýbat se městům, do Paříže to budeme mít nějakých 300 kilometrů. Odette měla silniční mapu a věděla, kde přejít hranici. Začínalo léto, noci byly stále teplejší.“

Jirka dál vypravoval do detailů: „Připravili jsme si malou tašku, v ni pláště do deště, kartáčky na zuby, svíčky, láhev s vodou, sirky a trochu jídla. Nebyl to batoh ani jiné cestovní zavazadlo, to by svou velikostí vzbuzovalo pozornost, a tu tašku jsme nosili s sebou do práce každý den. Byl to divný pocit, když jsme se vlastně na další nálet těšili.

A brzo taky přišel jeden pořádně velký. Došlo k němu před polednem, přežili jsme ho v krytech našich továren. Celá naše čtvrť byla úplně rozbombardovaná a my se setkali na svém rohu, tedy na tom co z něj zbývalo.

Cesta nám trvala celé léto a mockrát jsme při ní o vlásek unikli smrti. Procházeli jsme kraji, kde doslova každý strom, každý kámen byl vyvrácený, kde ležela francouzská děla roztrhaná na kusy, ohořelé německé tanky, kde pole byla posetá krátery po výbuších pum. Nocovali jsme ve vykolejených vagónech, jimž sedmikrásky rostly na střechách, v krásně voňavých stozích sena i v prachem pokrytých ruinách domů. Někdy se nad nám slitovali francouzští sedláci a nechali nás přespat ve svých stodolách.“

Jirka se zhluboka nadechl a odmlčel se.

„Jednou jsme prošli německým kontrolním stanovištěm se stádem dobytka – předstírali jsme, že jsme vesničani, co ženou krávy z pastvy domů. Místní lidé nás tehdy vzali na druhý břeh řeky v malé rybářské loďce. Vůbec přecházet řeky bylo dost těžké, protože na mostech byly hlídky.

Odette vždy našla něco k jídlu na opuštěných zelinářských zahradách, a když bylo nejhůř, tak jsme třeba ukradli kuře nebo pár klasů obilí – šlo o to přežít. V ruinách jednoho domu jsme našli hrnec na vaření, který jsme pak s sebou nosili. Našli jsme přikrývku, kterou jsme používali, když jsme šli po lesích, ale pak jsme ji zahodili, než jsme přišli do dalšího obydleného místa. Kdybychom si s takovou výbavou vykračovali po ulici městečka, hned by to vzbudilo nežádoucí pozornost.

Nejblíž smrti jsme to měli, když jsme jednou trochu pozdě zpozorovali, že se k nám blíží černá motorka se sajtkárou, se dvěma vojáky v helmách. Zahnuli jsme honem do nedalekého lesíka a doběhli k nějakým sedlákům, kteří nakládali seno na vůz. Ti riskovali své životy, a schovali nás pod sedadlo toho vozu. Přijeli vojáci, bajonety sondovali ve stohu i v seně naloženém na vůz, ale pod sedadlo se nepodívali.

V Paříži se Odettě podařilo sehnat falešný průkaz a chodila do práce každý den, ale já nemohl ani na ulici, protože by mě prozradila moje chatrná francouzština. Musel jsem se ukrývat v Odettině bytečku až do konce války. Slunce prosvítalo skrz záclony, ale já se nesměl u okna ani objevit, protože by mě mohl zahlídnout někdo ze sousedství a mohl by informovat policii. Maloval jsem, aniž bych viděl stromy a kytky venku, aniž bych věděl, co malují jiní. Nejlepší kritik mých tehdejších obrazů byl domovník v tom činžáku. Chodíval k nám každý den, přísně moje dílo posuzoval, ale užili jsme si taky mnoho legrace, často při lahvi vína.“

„Věděli o vás i někteří nájemníci?“ zeptal jsem se.

„Někteří ano, a ti riskovali život jen tím, že o mně nepodali zprávu.“

„A co je teď s Odettou?“

„Nevím. Když válka skončila, sbalil jsem to a vrátil se do Prahy.“

„Cože? Jak jste mohl jen tak odjet po tom, co všechno jste spolu prožili? Říkal jste, že jste byli do sebe zamilovaní!?“

„Na začátku to tak bylo,“ mávl rukou. „To se těžko vysvětluje. Dokonce se nám narodila holčička, ale jakmile válka skončila, všechno bylo najednou jinak. Lidi dostanou novou příležitost, mají nové cíle. Oba jsme si uvědomili, že je čas, abychom se rozešli.“

*

Když jsem zase přišel, řekl jsem Jirkovi: „Eliška mluví o tom, jak jste si užíval na Montmartru. Vůbec mi to nejde dohromady s tím, co jste mi zatím pověděl o životě ve Francii.“

„Když jsem se vrátil do Prahy, tak jsem se zapsal na AVU a za rok jsem dostal stipendium na roční pobyt ve Francii. Když jsem se vrátil, tak řada studentů, ale i někteří profesoři se leccos naučili z toho, co jsem v Paříži pochytil.“

Jirka vstal s pomocí dvou holí a pomaličku se vydal směrem k záchodu. Bylo to tam tak deset patnáct kroků, ale Jirka se musel občas zastavit a sykal bolestí. Tak jako mnohokrát předtím nechtěl, aby mu kdokoli pomáhal, to jsme Eliška i já dobře věděli. Bolest ho za chvilku opustila a Jirka šel dál.

Pak ale najednou začal křičet tak nahlas a tak zoufale, že jsme mu oba vyrazili na pomoc. Stál tu s rukama napřaženýma před sebe a křičel: „Nic nevidím! Nic nevidím!“

Zavedli jsme ho na záchod a pak zpátky k posteli, a když se posadil zrak se mu pomalu vrátil.

Během následujícího týdne se to opakovalo ještě několikrát, ale pak se mu nakonec zrak už nevrátil. Jirka oslepl.

A jak se často stává, maléry se vršívají jeden na druhý. Zrovna jsem se oženil, pracoval jsem na poloviční úvazek a připravoval jsem se na obhajobu své diplomky. Jirka už měl domluveno, že ho převezou do nemocnice.

„Na tu léčbu se spoléhám,“ řekl mi, když jsem ho viděl naposledy. „Jestli mě tenhle doktor nedá dohromady, pak už nikdo.“

Posadili jsme se ke gramofonu a vyposlechli si komplet jeho oblíbené hudby – Čajkovského klavírní koncert se Sviatoslavem Richterem.

O týden později jsem narukoval na vojnu, začala mi přijímačem ve vojenském táboře, kde jsme s vnějším světem neměli žádný kontakt. Požádal jsem kuchaře, a ten mi slíbil že Jirkovi pošle můj korespondenční lístek.

Když jsem se o svém prvním opušťáku dostal domů, našel jsem v poště Jirkovo parte. Spěchal jsem do jeho ateliéru, ale nikdo tam nebyl a vizitka s Jirkovým jménem už byla pryč. Stál jsem tam, zíral na dveře a uvažoval co dělat. Vzpomněl jsem si, že Jirka mi řekl Eliščinu adresu, Moravská 40 nebo 44, a tak honem přes Prahu tam, hledal jsem to dům od domu, nakonec jsem byt našel a zazvonil u dveří na zvonek.

Otevřela mi dveře, byla celá pobledlá, neučesaná s nepřítomným pohledem. Stála ve dveřích, zvedla ruku, aby naznačila, že se nepřeje, abych vstoupil, a zeptala se mě hněvivě:

„Proč jste nepřišel na pohřeb?“

„Copak nevidíte, že jsem v uniformě? Narukoval jsem a byl jsem v přijímači. Až do dneška jsem nevěděl, že Jirka zemřel.“

„A co chcete?“

„Vy jste mu obětovala dva roky života, starala se o něj. Velice si vás vážím. Moc rád bych ještě jednou viděl jeho obrazy, případně si je vyfotil,“ vysvětloval jsem. „Víte přece jak moc pro mě jeho práce znamenala.“

„Vy je nedostanete, ostatně ani já je nemám.“

Otevřenými dveřmi za jejími zády jsem na stěně kuchyně zahlédl pár obrazů z Jirkova ateliéru.

„Nechci vám je vzít. Jen jsem je chtěl vidět…“

Tlačila mě ven ze dveří. „Všechno odkázal Národní galerii,“ řekla a zabouchla mi dveře před nosem.

Eliška zemřela o pár let později, já se pokusil navázat s ní kontakt ještě několikrát, ale bezvýsledně.

*

Pavla se vdala za nějakého elektroinženýra, o pár let staršího než já. V jednom městě daleko od Prahy vychovali tři děti, které pak měly úspěšné životní kariéry. Pavla pořád chodí na koncerty vážné hudby, vždycky jen sama.

Trvalo mi to deset let prvního manželství, které se nakonec rozpadlo, než jsem potkal ženu, která aspoň v mých očích byla po všech stránkách lepší než Pavla. Tato žena Jirku nikdy nepoznala, ale i ona měla ráda Čajkovského klavírní koncert, a tak jsme si ho dali zahrát na svatbě.

Život a dílo Jiřího Martina by mohl být pro nějakého historika umění pravý zlatý důl. Snad jednoho dne se někdo s radostí pustí do detektivního pátrání po vlastnících Martinových obrazů, sepíše jejich katalog a vydá knihu s reprodukcemi jeho olejů včetně Tančící dvojice a Dívky v modrém. Sedm Martinových obrazů je uloženo v depozitáři pražské Národní galerie. Nestálo by za to oprášit je a představit je veřejnosti?

Černobílé fotografie nejsou k reprodukcím Martinových obrazů vhodné, protože v těch je vše založeno na barvě. Ale vím, že obraz Fíkus měl obzvlášť rád. Mohl ho prodat stokrát, ale nechal si ho u sebe až do konce života. Snad jedna ze dvou žen na tom obraze, možná obě mohly být jeho Odette. Namaloval ten obraz pět let poté, co se s Odette rozešel, ale třeba se s ní znovu sešel během svého jednoročního stipendia ve Francii. Možná že tento obraz nemá s Odette nic společného, že jen měl rád jeho nezvyklou kompozici – čtverec obsahující dva obdélníkové plány, které by mohly být zcela samostatné, ale mají společnou partii, na níž je fíkus. Je to táž kompozice, kterou Gustav Klimt užil na svých četných krajinách čtvercového formátu, ovšem s tím rozdílem, že Klimtovy sjednocující přesahy jsou vždy horizontální.

*

Když jsem tenhle příběh Pavle vyprávěl, myslel jsem si že ji pobaví a potěší. Ale spíš ji rozzlobil.

„Nebude mi vadit, když to vydáš,“ řekla, „ale tvoje Pavla nemá se mnou nic společného. Ty to vidíš v nějakém zrcadle. Něco z těch příhod si vůbec nepamatuju a ty, co znám, si vykládáš špatně. Byla jsem obyčejná holka, měla jsem radši sport než hloupé příběhy o lásce. Pár let jsem se učila hrát na piáno, ale k ničemu to nevedlo. Zrovna dneska, než jsi přišel, jsem poslouchala Císařský koncert a byla jsem nadšená, že to někdo dokáže zahrát tak skvěle a že se z toho můžu radovat.“

Možná má pravdu. Nikdy jsme se kromě školy nestřetli při nějaké sportovní či jiné aktivitě, vlastně jsem ji pořádně neznal. Je těžké to připustit, ale snad opravdu Pavla tohoto příběhu je jen přelud, idol, který si vytvořila horečnatá mysl zamilovaného teenagera.

Martinova tajemství techniky malby

Komplementární barvy:

Bílá má tři složky – červenou, modrou a žlutou, mísíme-li však tyto tři barvy na paletě, získáme jen hnědozelené bláto. Komplementární barvy jsou dvojice, které společně vytvářejí celé barevné spektrum.

Modrá a oranžová (což je červená + žlutá) jsou komplementární;

červená a zelená (což je modrá a žlutá) jsou komplementární;

žlutá a nachová (což je modrá a červená) jsou komplementární.

Předměty podmalované svou komplementární barvou svítí, protože vrchní vrstva barvy je částečně průsvitná a dvě světla se mísí. Impresionisté jako van Gogh nanášeli tyto dvě barvy vedle sebe jednotlivými tahy štětce, aby dosáhli téhož účinku.

Leštění olejomaleb

Roztavit stejné množství parafinu a včelího vosku v nádobě s dvojím dnem, mimo dosah plamene a pokud možno v exteriéru a postupně přidávat terpentýn, až je ze směsi jemná pasta. Poté co je malba zcela suchá, což může trvat i několik týdnů, jemně přetřít tenkou vrstvou této pasty pomocí jemné tkaniny a vyleštit pomocí jiného kusu téže tkaniny. Ruší-li jinak téměř neznatelná změna barvy, vytvořit základ pastu jen z parafínu.

Příprava povrchu (plátno, dřevo, papír) pro olejomalbu

S užitím nádoby s dvojitým dnem rozpustit 28 gramů práškového kostního klihu v ½ litru vody. Když je směs ještě teplá, nasytit jí plátno s pomocí velkého štětce, ovšem aniž by na povrchu zůstaly kapky této tekutiny. Zadní strana plátna se nenatírá.

Když je povrch suchý, dodat křídový prášek do zbývající roztoku lepidla, cca ⅓ původního objemu. Natřít touto řídkou směsí povrch plátna pomocí štětce, čímž se vyplní jemné prohlubně ve struktuře plátna. Když povrch uschne, dodat prášek zinkové běloby do zbývajícího roztoku, cca ⅓ původního objemu. Přimísit obsah jednoho vejce (žloutek i bílek) a natřít výsledným, hustším roztokem povrch plátna.

Komentář: Zinková běloba je proti plísním, kysličníky titanu či baria lze užít místo ní, nelze však použít bělobu olověnou, která časem tmavne a reaguje s některými barvami. Vejce od slepic chovaných uvnitř drůbežáren mají světlejší žloutek. Po každé aplikaci pořádně umýt štětec mýdlem a vodou.

z angličtiny přeložil Martin Machovec

 

Povídka Unknown Great Artist vyšla v knize FOURTEEN TILES : Real Stories of Unusual Characters, kterou lze objednat na Amazonu.

 

Podle autora Jiřího Soukupa, nar. 1937 v Praze, je tato povídka pravdivá do posledního písmene – je literárním zpracováním toho, jak se autor seznámil s Jiřím Martinem, a jejich přátelství, které se z toho vyvinulo. Autor studoval elektroinženýrství a matematiku v Praze, ale současně se intenzivně věnoval malování. Odešel do Kanady asi osm let poté, co Jiří Martin zemřel, a v Kanadě se stal jedním z průkopníků ve výzkumu silikonových počítačových čipů a rozvoje elektroniky, jak ji známe dnes. Jeho ideálem je všestranný člověk. Píše, rád hraje na cello, je námořním kapitánem, včelařem, trapperem, pracoval v dolech, staral se o dobytek, ale většinu života se živil počítačovým programováním. Na webové stránkách www.soukup.ca jsou informace o výstavách jeho obrazů a o knihách, které napsal.

 

Z hesla o malíři Jiřím Martinovi na Wikipedii:

Jiří Martin, vl. jménem Jiří Škopek (29. dubna 1915 Praha – 11. února 1962 Praha), byl český malíř a grafik. Studoval na pařížské École des Beaux-Arts a na pražské AVU. Jeho manželkou byla malířka Marie Martinová-Škopková, roz. Pischová. O rodině a jeho předválečném působení není nic známo. Za druhé světové války byl totálně nasazen v Německu. Roku 1941 se mu podařilo utéct a do osvobození se skrýval v Paříži, kde nesystematicky navštěvoval École des Beaux-Arts a seznámil se s uměním pařížské školy. Po válce se jako třicetiletý přihlásil na Akademii výtvarných umění v Praze a v letech 1945–1948 studoval v ateliéru grafiky u Vladimíra Pukla. Jeho spolužáky byli Kolínská, Fremund, Tesař a Peterka. Po ukončení studia se živil jako umělec na volné noze, ale roku 1952 byl vyloučen ze Svazu výtvarných umělců. Tehdejší funkcionáři Svazu Vilém Kratochvíl a Richard Wiesner jeho malby označili za formalistické a jako důvod vyloučení uvedli, že neprojevil vůli pracovat metodou socialistického realismu. Martin následkem toho nervově ochrnul a malování se pro něj stalo obtížné, protože se mohl pohybovat pouze o berlích. Na sjezdu SČSVU roku 1956, který se zabýval reformou této organizace, se Martina zastal Jan Kotík. Roku 1955 se zúčastnil výstavy jedenácti ve výstavní síni ARS, která patřila nakladatelství Melantrich. Většina vystavujících spolu studovala po skončení války na Akademii a patřila do střediska Štursa SČSVU v Praze. Tito umělci byli roku 1957 jádrem nově založené skupiny Máj 57 a Martin patřil k zakládajícím členům. Předtím se spolu s Fremundem, Piesenem a Kolínskou zúčastnil výstavy se skupinou Roter Reiter v západoněmeckém Trauensteinu a byl zastoupen na prvních třech výstavách Máje. Roku 1961 podlehl svému onemocnění. Je paradoxní, že Martinova v podstatě klasicizující malba vyvolala tak hluboký rozpor s estetickými dogmaty režimu, který vyloučením ze Svazu československých výtvarných umělců zapříčinil malířovu předčasnou smrt.