Dne 4. ledna 2020 začal již 14. ročník Festivalu hudebního divadla OPERA 2020. Cílem tohoto festivalu je ukázat v hlavním městě operní soubory z celé republiky a od roku 2015 také ze Slovenska. A zdůraznit, že opera si zaslouží nejen pozornost, ale také podporu včetně té finanční. Operní domy se samy rozhodují, kterou inscenací se v Praze představí, co považují ze své nedávné tvorby za nejzajímavější, ať už dramaturgicky či inscenačně. V Praze tedy můžeme shlédnout v rámci festivalu jak tituly obligátní, tak málo hrané, či prakticky neznámé. Festival nabízí opery od Mozarta až po současnost. Každoročně jej doplňují projekty vzniklé nezávisle na tradiční operní síti divadel. Na festivalu můžeme shlédnout i různé náhledy na to, jak dnes inscenovat operu – od tradičních řešení až po koncepce, které se programově výrazně vymezují vůči obvyklé inscenační praxi. Výjimečné festivalové výkony budou opět oceněny tzv. Libuškami – čestnými cenami festivalu. Porota kritiků i diváci prostřednictvím ankety budou vybírat nejlepší inscenaci na festivalu a oceňovat výjimečné pěvecko-herecké výkony. Nejvyšší hodnocení diváci označují známkou 5, nejhorší známkou 1: tedy obráceně než ve škole. Jednu cenu opět udělí ředitelka festivalu Lenka Šaldová.

Shlédl jsem zatím 3 představení, uvádím je v pořadí, v jakém bych je, coby divák, ohodnotil:

Divadlo F. X. Šaldy Liberec uvedlo dvě aktovky Sergeje Rachmaninova: Francesca da Rimini na libreto Modesta Iljiče Čajkovského (bratra známého skladatele), které upravil podle epizody z Dantovy Božské komedie, a Lakomého rytíře podle Puškina. Toto představení jsem viděl již v Liberci a tak mne nadchlo, že jsem se na ně rozjel do Liberce podruhé. V libereckém provedení vyznívala jasně lepší (po kompoziční stránce) „Francesca„, zřejmě také pro působivý námět a hlavně pro výrazově nádherně odstíněné a až barevně působící sbory (sbormistryně Anna Novotná Pešková/Miriam Němcová). V Praze 5. ledna určitá nesouhra sboru a orchestru tento dojem trochu pokazila a naopak perfektní orchestr (hudební nastudování a dirigent Martin Doubravský) i výkony sólistů v Lakomém rytíři na mne zapůsobily dojmem přímo ohromujícím. Rovněž pěvce nutno ocenit vysoko: Pavol Kubáň kromě zpěvu ztvárnil tělesně postiženého despotu Malatestu i přesvědčivě herecky, jeho pokornou ženu Francescu pak Lívia Obručník-Vénosová a roli ducha Vergilia Csaba Kotlár. Pojetí dirigenta, dramaturga (Vojtěch Babka) i režisérky (Linda Keprtová) obou aktovek je nutno vysoce ocenit už také proto, že obě aktovky nebyly společně od premiéry v roce 1905 nikde na světě uvedeny. O to vyšší uznání si celý kolektiv divadla zaslouží. Známkuji jednoznačně 5.

Na druhé místo bych umístil Janáčkův Osud v podání Národního divadla Moravskoslezského v Ostravě při provedení 4. ledna. Režisér Jiří Nekvasil a autor scény Daniel Dvořák situovali provedení Osudu do doby a místa, v níž se děj odehrává – tedy do lázní Luhačovic kolem roku 1900. Osud tvořil vstupní operu festivalu, kdy se jasně ukázalo, že tolikrát diskutované, relativně slabší libreto Fedory Bartošové může být nosné, a lze podle něj vystavět kompaktní děj, pokud se inscenace zmocní inteligentní tým. Není třeba připomínat, že v Ostravě tomu tak bylo. To se ostatně stalo již v Brně v roce 2012 (režie Ansgar Haag), ba brněnské představení bylo po režisérské stránce ještě dotaženější. Celistvý dojem rozhodně dotvářel dirigent Jakub Klecker, který se osvědčil již v Brně v roce 2012. Orchestr hrál pod jeho taktovkou dobře, v určitých místech však docházelo k drobnému nesouladu orchestru a sboru (sbormistr Jurij Galetenko), z tohoto důvodu bych představení hodnotil známkou 4-, ač Martin Šrejma, představitel titulní role skladatele Živného, by si pětku zasloužil. Na tomto místě si neodpustím poznámku, ač jinak vřele propaguji uvádění českých děl na českých scénách: proč nepřijela ostravská opera do Prahy s Robertem ďáblem, kterého jsem viděl v Ostravě v době konání festivalu (17. ledna), jež bych ohodnotil rovnou pětkou? (Pravda, krom toho, že opera je dosti necitlivě zkrácena, takže Meyrbeerova hudba nemůže vyniknout v celé své šíři a nápaditosti.)

Problematickým představením Weberova Čarostřelce se 7. ledna uvedlo Slezské divadlo Opava. Podstatou díla je věčný boj dobra a zla. Motivací k jednání postav je pokušení získat jak ve veřejném, tak v soukromém životě přednost před ostatními s pomocí úpisu ďáblovi. Režisér Lubor Cukr však posunul děj do jakési freudovské či postfreudovské roviny, do níž jednotlivé postavy poněkud násilně napasoval. Jeho pojetím se z konkrétního příběhu vytvořil gordický uzel, k jehož rozetnutí by divák potřeboval několikaleté studium psychoanalýzy, a stejně by asi nebyl z Cukrova Čarostřelce moudřejší. Režisér svým pojetím méně poučenému divákovi důkladně zamotal hlavu, byť se snažil svůj výklad v programu vysvětlit a obhájit: „U Agáty vidím možnost zrekonstruovat tzv. teorii traumatu. Je možné, že byla jako dítě zneužívána svým otcem. Může to být však jen její představa – projekce.“ Podobným způsobem by ovšem šlo vyložit všechno na světě, toho jsme ostatně svědky v každodenním životě. Rozhodující není to, co je napsáno v programu, ale co vidíme na jevišti. Známkoval bych dvojkou, protože hudební nastudování dirigenta Vojtěcha Spurného nebylo špatné a pěvecké výkony Barbory Řeřichové coby Agáty a Jiřího Přibyla v roli Kašpara dosahovaly přesvědčivé umělecké úrovně.

Festival hudebního divadla OPERA 2020 dále pokračuje a končí až 2. března Pucciniho operou Turandot v Národním divadle. Všem organizátorům, bez jejichž práce a osobního nasazení by festival neexistoval, patří velký dík. Kompletní program je k dispozici na www.festival-opera.cz.