„Stálo to pár miliónů dolarů, tedy stejně jako jeden výcvikový den izraelského letectva,“ ohodnotil efektivitu zničení iráckého jaderného reaktoru Osirak leteckým útokem jeden z izraelských pilotů. Akce, k níž došlo 7. června 1981, nesla krycí název operace Opera nebo též operace Babylon. Izraelský úder připravil Irák Saddáma Husajna o možnost disponovat jadernou bombou, či, přesněji řečeno, případnou realizaci této eventuality značně oddálil.

Proč si tuto událost připomínat i dnes? Minimálně ze dvou důvodů. Za prvé, výroba a šíření jaderných zbraní dávno nejsou záležitostí pouze supervelmocí, leč i takových zemí, které jinak sužují třebas i hladomory, konkrétně Severní Koreje. A, za druhé, právě v tomto kontextu, kdy technologický rozvoj potenciálně umožňuje cenit zuby hromadného ničení i relativně malým hráčům, nutno jako vyloženě snílkovské vyhodnotit představy o tom, že Česká republika odevšud vystoupí a stane se neutrálním suverénním mostem.

Jak dát na frak Osiraku

V sedmdesátých letech minulého století zakoupil Irák od Francie jaderný reaktor třídy Osiris. Francouzi reaktor nazývali Osirak, poněvadž se tak spojoval název státu – Irák a typ reaktoru – Osiris. Irák reaktor nazval Tammuz 1, po měsíci v babylonském kalendáři, kdy přišla strana Baas v roce 1968 k moci. Saddám Hussajn si zároveň opatřil sovětské rakety typu Scud, jež mohou nést i jaderné hlavice. Izraelský ministr zahraničí Moše Dajan zahájil v této záležitosti diplomatická jednání s Francií, Itálií (některé italské firmy se totiž údajně na výstavbě reaktoru podílely) a Spojenými státy, aby se konstrukce reaktoru zastavila, avšak bez úspěchu. A nedokázal ani přesvědčit francouzskou vládu, aby přestala pomáhat Iráku s jeho jaderným programem.

Podle izraelských zpravodajských služeb mohlo být léto 1981 poslední šancí zničit reaktor před tím, než dojde k jeho spuštění, neboť tehdy ještě neobsahoval palivo, a nehrozilo tudíž zasažení iráckých civilistů radiací.

Izrael se nakonec rozhodl k riskantní vojenské akci. (Mimochodem, v roce 1980 se v rámci své války s Irákem o totéž neúspěšně pokusili Íránci.) Reaktor ležel ve vzdálenosti přes 1500 kilometrů, což bylo na hranici operačního doletu strojů, které měl Izrael k dispozici, a to i s přídavnými nádržemi. Letadla musela proletět vzdušným prostorem Jordánska, Saúdské Arábie a Iráku nepozorována.

Izraelské stroje proto, mimo jiné, letěly v určitých fázích akce těsně u sebe, křídlo na křídlo, takže na radaru vypadaly jako velký dopravní letoun. Operace Opera byla kvůli minimalizaci ztrát na životech zahraničních pracovníků naplánována na neděli, přičemž konkrétní doba útoku, pozdě odpoledne, měla izraelské záchranné jednotce poskytnout celou noc na pátrání po případných sestřelených izraelských pilotech.

„Alternativou je naše zničení,“ motivoval tehdy posádky náčelník izraelského generálního štábu Rafael Eitan. Akce se zúčastnilo osm stíhacích bombardérů typu F-16A izraelského vojenského letectva, jež doprovázelo šest letounů F-15A, pro poskytnutí letecké podpory. Letadla z Izraele odstartovala 7. června 1981 krátce před čtvrtou hodinou odpolední. Všechny letouny se v pořádku vrátily, byť s téměř prázdnými nádržemi, a v 19:00 izraelského času dosedly na leteckou základnu Ramat David jihovýchodně od Haify.

„Udivilo nás, že jsme přistáli všichni bez jediného škrábnutí,“ řekl po čtvrtstoletí pro BBC jeden z letců. „Tehdy jsem si říkal, že i kdybych se z té mise nevrátil, tak je to způsob, jak zabránit novému holocaustu. Musel jsem do toho jít už kvůli dědečkovi, který při holocaustu zahynul,“ svěřil se BBC jiný z účastníků akce.

Komplex iráckého reaktoru se izraelskému letectvu podařilo těžce poškodit. Při útoku zahynulo pouze jedenáct mužů – deset iráckých vojáků a jeden francouzský specialista. Irák však kvůli náletu svůj jaderný program nezastavil, ba naopak.

Jaderná křepelka?

„Po útoku jsme si říkali, že přijde politické rozhodnutí, které nám nařídí pracovat na bombě. A brzy skutečně přišlo. Psychologicky jsme na to byli připraveni a v následujících letech šly do programu ohromné prostředky,“ prozradil v roce 2006 Imád Chaddúrí, bývalý irácký jaderný vědec, jenž v Osiraku pracoval. Nicméně izraelský útok irácký jaderný program každopádně notně zpozdil, a Saddámu Husajnovi se naštěstí nikdy nepodařilo dovést ho ke konci.

Mezinárodní společenství však nálet hodnotilo velmi kriticky. Skutečnost, že zuřil východní blok, není překvapivá; Rudé právo tehdy akci vyhodnotilo jako „státní gangsterismus Izraele“. Leč nasupení byli i Američané, již jen kvůli tomu, že o ničem nevěděli. Francouzi, kteří přišli o kšeft, poukazovali – nikoliv sami – na porušení mezinárodního práva. Rada bezpečnosti OSN útok odsoudila a vyzvala Izrael, aby nechal svá jaderná zařízení kontrolovat Mezinárodní agenturou pro atomovou energii (MAAE). Izrael se ale hájil tvrzením, že jen využil článku 51 Charty OSN hovořícího o preventivní sebeobraně.

Přes vlnu kritiky operace Opera od počátku sloužila též jako možný vzor řešení jiných podobných problémů. Třeba s íránským jaderným programem. „Írán se poučil z předchozích zásahů Izraele. Rozložil jaderná zařízení na více míst a ukryl je pod zem, aby bylo obtížnější je napadnout. Na rozdíl od izraelského útoku na Osirak zde již neexistuje žádný snadný cíl,“ upozornil však v roce 2009 týdeník The Economist. Nyní je íránský jaderný program sice údajně zkrocen mezinárodní dohodou, nicméně USA od ní nedávno odstoupily a je otázkou, zda a jak dlouho vydrží.

A i vzhledem k šílenému tempu, jímž kamsi pádí vědeckotechnický pokrok, nelze předem vylučovat žádnou myslitelnou variantu. Ani tu, že dejme tomu za dvacet let půjde relativně snadno vyrobit velmi destruktivní atomovou bombu velikosti cca křepelčího vejce, kterou si dá kdosi do kapsy, zanechá ji ve velkém městě v nějaké škvíře a pak ji odpálí esemeskou pár hodin po svém odjezdu. Nechci šířit hororové nálady, ale například toto je námět na vážnou politickou diskusi, jež u nás v otázkách bezpečnosti bohužel zdegenerovala do podoby populistického strašení před migranty.