Návštěvníci chorvatských pláží si asi neuvědomují, že se možná sluní v místech, kde se odehrála druhá největší námořní bitva devatenáctého století – střet rakouské a italské flotily u ostrova Vis, k němuž došlo ve dnech 18. až 20. července 1866.

Bitva u ostrova Vis, někdy označovaná též jako bitva u Lissy, neboť Lissa je italský název ostrova, vstoupila do dějin námořních bitev. Byla totiž první velkou bitvou obrněných lodí a zároveň poslední, jíž se spolu s nimi účastnily plachetní lodi. Byla též poslední velkou námořní bitvou, v níž se uplatnil taran jako hlavní bojová taktika. Taran znamená, že loď prostě najede do boku nepřátelské lodi a klounem, ostrým zobcem umístěným na přídi pod čarou ponoru, do ní vytvoří otvor, který způsobí její potopení. Bitvu u Visu totiž rozhodl odvážný manévr velitele rakouské flotily admirála Tegetthoffa, když potopil vlajkovou loď italské eskadry právě taranem.

Trochu paradoxně, poněvadž Rakousko ani Itálii nelze řadit mezi hlavní námořní mocnosti té doby, bylo jejich střetnutí na Jadranu druhou největší námořní bitvou devatenáctého století, a sice po bitvě u Trafalgaru. A poněvadž jsme tehdy tvořili součást habsburské monarchie, lze říci, že bitva u Visu patří též do českých dějin, ostatně, na palubách rakouských lodí sloužili i námořníci českého původu.

Wunderwaffe Uchatých

Habsburská monarchie určitě není ve všeobecném povědomí zapsána jako námořní mocnost. Ctirad Beneš na to téma v knize Rakouské válečné námořnictvo 1848–1866 podotýká: „Rakousko mělo ve svých dějinách několikrát možnost ovládat nejen rozlehlá území, ale i značně veliké části mořského pobřeží, a dokonce i celá moře. Tak tomu bylo za císaře Maxmiliána I. a nejvíce pak za vlády jeho vnuka Karla V., který od roku 1519 ovládal obrovskou říši, v níž skutečně ‚slunce nezapadalo‘. Vždyť k ní patřilo i Španělsko se svými koloniemi ve Střední a Jižní Americe! Za vlády Karla V. Habsburkové dosáhli vrcholu své moci. Po jeho abdikaci v roce 1556 obdržel císařskou korunu jeho bratr Ferdinand I. a Španělsko dostal jeho syn Filip II. Dějiny obou habsburských větví pak probíhají zcela odděleně. Španělská linie se marně snažila udržet vedoucí postavení jako námořní mocnost, rakouské linii bylo určeno stát se předvojem proti Osmanské říši.“

Habsburská monarchie proto dlouho neměla s mořem skoro nic společného. Změna nastala až za napoleonských válek, při nichž a po nichž Rakousku připadlo Benátsko. Benátská republika patřila ve středověku mezi námořní a obchodní velmoci, její moc však postupně upadala. Oslabené Benátsko dobyl Napoleon, ale nakonec připadlo právě Rakousku, a to i s Istrií a Dalmácií. Z Rakouska, které převzalo benátskou flotilu, se najednou stala námořní mocnost na Adrii.

Nicméně právě v té době se rodil i moderní nacionalismus, který se brzy stane formujícím principem moderních států. Dynastický princip sice útoku nacionalismu dlouho odolával, nakonec však podlehl. Po celé devatenácté století probíhaly války, které tento základní konflikt odrážely. Habsburkové tak sice získali přístup k moři, ale čekal tam na ně nepřítel v podobě italských národních tužeb a ambicí po sjednocení.

Ty se velmi výrazně projevily v letech 1848 a 1849, kdy celou Evropu zachvátily národní revoluce. Benátky vyhlásily samostatnost a většina příslušníků rakouské flotily dezertovala – ke svým, tedy k Italům. Rakušané sice nakonec svou vládu nad Benátkami obnovili, avšak zpočátku měli na moři převahu vzbouření Benátčané.

Rakušané se v nouzi uchýlili k vynalézavosti, a vepsali se tak do dějin válečnictví i prvním bombardováním ze vzduchu – pomocí horkovzdušných balónů. Balóny byly bez posádky, pouze obsluha při startu zapálila doutnák, který po určitém čase dohořel, a uvolnila se tak bomba. Zařízení zkonstruovali bratři Uchatiové, kteří pracovali ve vídeňské slévárně. Měli české kořeny – jejich dědeček se prý jmenoval Uchatý a v bitvě u Slavkova údajně ztratil nohu. Nicméně kvůli nepříznivému počasí, zejména silnému protivětru, se balóny obou Uchatých dostaly do akce jen málo, spíše symbolicky, určitě tehdy nepředstavovaly nějakou „wunderwaffe“. Potenciál nové zbraně však dobře odhadl korespondent deníku Der österreichische Volksbote, když napsal: „Účinkem bomb svrhovaných z balonů by celé město mohlo být změněno v hromadu rozvalin.“

Schwarzenberg v plamenech u Helgolandu

Byť by se na základě výše uvedených skutečností mohlo zdát, že Rakušané byli ve vojenské technice pokrokovým předvojem, platil spíše opak. Svědčí o tom i vzpomínky námořního kapitána Maxe von Rottauschera na bojovou účast rakouské flotily ve válce s Dánskem v roce 1864. Tenkrát ještě bojovaly Rakousko a Prusko společně, proti Dánsku, které si nárokovalo Šlesvicko-Holštýnsko. Dánská flotila tehdy blokovala severoněmecké přístavy v okolí ústí Labe (tj. především Brémy a Hamburk).

Likvidaci blokády dostalo za úkol rakouské námořnictvo, neboť Rakousko bylo jedinou zemí Německého spolku, která disponovala relevantními námořními silami. Ty se však nacházely ve Středozemním moři a technicky i personálně měly k dokonalosti hodně daleko, takže jejich cesta do Severního moře trvala dlouho a provázely ji komplikace.

Rottauscher ve svých vzpomínkách hodnotí tehdejší poměry v rakouském námořnictvu s notnou dávkou skepse: „Zde se stále pěstuje systém spoření a škrtů. V arzenálu, v němž roste doslova tráva, se najednou objevují dávno odstrojené lodě porostlé mušlemi a dávají se do bojeschopného stavu. To všechno navíc provázejí časté havárie. Narychlo posháněné mužstvo mezitím pózuje u děl, která chrání před zkázou pouze jednoduchost konstrukce. Za zmíněných podmínek má být najednou celé loďstvo převedeno do bojové pohotovosti. V této situaci všechny předběhl Tegetthoff. Ostatní, kteří se kompletně sešli až v dubnu v Brestu, se postupně jeden za druhým loudali na cestě, přerušované nutnými zastávkami v různých přístavech, což byl důsledek mobilizační mizérie. Do toho všeho se rozšířila zpráva o nebezpečí, které může potkat naše nedokonalé pancéřové lodě v rozbouřeném oceánu. Velitel pancéřové lodě Juan de Austria se v této věci dostal do tak prudkého sporu se stavitelem zmíněné ‚žehličky‘, že mu byl pro plavbu přidělen příslušný odborník. Když potom při bouři v Biskajském zálivu do lodě tekla voda proudem a téměř hrozila její zkáza, bylo dáno velitelovi za pravdu a potvrzeno, že rakouská plavidla jsou dobrá pouze k zajímání cizích obchodních lodí a ne k boji.“

Není to zrovna lichotivé hodnocení. Max Rottauscher, jehož ve své knize cituje Ctirad Beneš, však zmínil Wilhelma von Tegetthoffa. Právě Tegetthoff, jeden z nejlepších rakouských námořních velitelů, prokázal, že tam, kde technika pokulhává, může ještě situaci zvrátit dobře zvolená taktika a hlavně odvaha, energičnost a odhodlání. Tegetthoff velel předvoji rakouské flotily, který do Severního moře dorazil počátkem května 1864. Předvoj tvořily dřevěné, leč již parním strojem poháněné šroubové fregaty Radetzky a Schwarzenberg. K nim se posléze připojila tři menší pruská plavidla. 9. května vyplula flotila směrem k ostrovu Helgoland, kde se měla nacházet hlavní část dánských sil.

Dánská eskadra sestávala ze dvou šroubových fregat a z jedné korvety, modernějších i lépe vyzbrojených než rakouské lodě. První výstřely zazněly zhruba ve dvě hodiny odpoledne ze Schwarzenberga. Tegetthoff zavelel rychle se přiblížit k nepříteli, aby tak zmenšil výhodu Dánů spočívající v kvalitnějších dělech – dánská měla větší dostřel. Což se mu podařilo, ovšem za obrovskou cenu. Vlajková loď rakouské eskadry Schwarzenberg utržila během bitvy celkem 153 zásahů a vypuklo na ní několik požárů. Když se po dvou hodinách boje rozhodla odpoutat, nežila už více než pětina mužů její posádky a fregata vyhlížela jako hořící a doutnající vrak těsně před potopením.

Ale Dánům se nevedlo o mnoho lépe – fregata Jylland byla kvůli poškozenému kormidlu na déle než hodinu vyřazena z boje. Obě loďstva posléze zakotvila dále od sebe, „lízala si rány“ a připravovala se k dalšímu střetu. Pokračování se však již nekonalo, neboť velitel dánské flotily dostal zprávu o příměří dohodnutém v Londýně a další boj mu nedával žádný smysl. Bitva u Helgolandu skončila nerozhodně, leč německého cíle – zrušení blokády Brém a Hamburku, se podařilo dosáhnout. Tegetthoff si tak vysloužil hodnost kontradmirála.

Max von Rottauscher se bitvy u Helgolandu neúčastnil, po ní však hovořil se sedmnáctiletým kadetem Schönbergerem z fregaty Schwarzenberg, jenž byl za statečnost v boji vyznamenán zlatou medailí. Podle Rottauschera mladý hrdina: „Vzpomínal, jak si obsluhy děl těsně před bitvou klekly k modlitbě vedle svých zbraní a přijaly požehnání duchovního, který procházel všemi palebnými stanovišti. Pak všichni členové posádky začali střílnami pozorovat blížící se dánský svaz. Poté nečekaně padly první výstřely nepřítele a vzápětí jeden granát prolétl střílnou a explodoval pod lafetou děla, jehož obsluhu zabil. Odtržená hlaveň se dala do nezvladatelného pohybu a začala vyrývat z paluby třísky. Ty byly vedle přímého účinku střel tím největším nebezpečím pro mužstvo. Až teprve ve chvíli, kdy se dánské lodě obracely, jeden dělostřelec vyskočil a začal tancovat. Nebylo to považováno za nic mimořádného, neboť podobné případy pominutí mysli v boji byly běžné. Ale tancující muž najednou klesl mrtev na palubu. Jeho mrtvola nevykazovala žádné zevní poranění, ale po podrobné prohlídce se v jeho páteři našla zabodnutá velká dřevěná tříska.“

Tarany, tarany duc!

O dva roky později již spojenci z války s Dánskem, Rakousko a Prusko, bojovali proti sobě. Prusové hodlali dominovat německému prostoru, zatímco Italové, spojenci Prusů, si chtěli na Rakousku vydobýt území, na něž si kladli nárok – hlavně jim šlo o Benátsko. Rakousko tak vedlo válku na dvou frontách. Na severu utržilo 3. července 1866 osudovou porážku v bitvě u Hradce Králové, na jihu však nad Italy zvítězilo. Jak v pozemní bitvě u Custozzy, tak v námořní bitvě u ostrova Vis.

Italská flotila byla technicky vyspělejší – sportovní terminologií vyjádřeno, rozhodně představovala favorita střetnutí, jež se odehrálo mezi 18. a 20. červencem 1866, přičemž hlavní střet proběhl 20. července. Rakušanům však pomohla i neschopnost italského velitele admirála Persana. Ten se boji dlouho zbaběle vyhýbal a posléze přesedl na pancéřovou loď Affondatore, postavenou nedávno v Anglii. Přesedl možná i proto, poněvadž byla považována za nepotopitelnou a velmi pochvalně se o ní vyjádřily i londýnské Timesy. Avšak Persano si při přestupu zapomněl s sebou vzít admirálskou vlajku, takže ostatní lodi italské flotily nebraly na rozkazy signalizované z  Affondatore ohled.

Bitvu však rozhodla především odvaha a rozhodnost rakouského velitele Tegetthoffa. Jeho taktiku přibližuje pasáž z druhého dílu celkem třídílné práce Vladimíra Hynka a Petra Klučiny nazvané Válečné lodě: „Tegetthoff si uvědomoval slabiny své eskadry. Měl téměř o polovinu méně lodí než protivník a navíc vyzbrojených zastaralými děly. Proto nemohl přistoupit na to, že by se bitva vybojovala děly. Jeho jedinou šancí byl boj zblízka. Ze svých lodí vytvořil tři za sebou plující klíny špicí obrácené k nepříteli. První klín tvořily pancéřové lodě a na jeho špici plula vlajková loď Ferdinand Max s Tegetthoffem na palubě. Druhý klín tvořily dřevěné fregaty, vedené řadovou dřevěnou lodí Kaiser. Konečně třetí klín se skládal z dělových člunů.“

Boj zblízka líčí Vladimír Hynek s Petrem Klučinou následovně: „Vlajková loď rakouského admirála se neúspěšně po dvakrát pokusila taranovat nepřátelská plavidla, až se jí v půl dvanácté naskytl ideální cíl – bok pancéřové fregaty a vlajkové lodi italské flotily Re d’Italia, která plula s poškozeným kormidlem. Ferdinand Max narazil do italského plavidla rychlostí 11 uzlů. Po vycouvání se objevil v boku Re d’Italia velký otvor o ploše 13 metrů čtverečních. Loď se naklonila na bok a ve třech minutách se potopila.“

Italové bitvu prohráli. Ztratili dvě lodě, jednu z nich vlajkovou a nazvanou „Italský král“. Další dvě měli silně poškozené. V boji padlo 42 italských důstojníků a přes šest set mužů z posádek. Naproti tomu Tegetthoff ztratil pouze 38 mužů. Ale Tegetthoffův triumf, podobně jako vítězná pozemní bitva u Custozzy, znamenaly jen slabou náplast, neboť na hlavním bojišti, u Hradce Králové, utrpělo Rakousko porážku.

Italové nakonec, jakožto spojenci Pruska, vysněné Benátsko získali, navzdory fiasku v námořní bitvě. Rakušané tak vlastně dosáhli Pyrrhova vítězství, byť, díky úspěchu u Visu, si Rakousko mohlo ponechat Terst, Istrii a Dalmácii, na které si Italové původně též brousili zuby. A právě zde Rakousko dále rozvíjelo svou válečnou flotilu, která pak sváděla boje s italským námořnictvem za první světové války.

Její součást tehdy tvořila i bitevní loď SMS Tegetthoff (zkratka SMS tenkrát znamenala Seiner Majestät Schiff – loď Jeho Veličenstva), pojmenovaná na počest rakouského admirála. Žádného velkého úspěchu však nedosáhla a po skončení války ji převzalo italské námořnictvo, jež pýchu rakouské flotily nakonec mezi lety 1924 a 1925 nechalo sešrotovat. Pohádka o Tegetthoffovi tak končí smutně, leč svědčí rovněž o tom, že proti právu národů na sebeurčení nakonec nic nezmohl ani odvážný taran.