Do slovníků českého humanitního myšlení se dere nový směr, tzv. pozdní normalismus. Dal by se definovat jako „přehnaná vázanost na tzv. ‚normálku‘ (slovo s nejasným obsahem užívané mládeží v osmdesátých letech); tendence dávat přednost ‚normálce‘ před jakýmkoliv obsahem“. Tolik k definici. Pro jazykovědce: ač by se mohlo zdát, že slovo „normálka“ se podobá ruskému výrazu „normaljno“, které v odpovědi na otázku „jak se máš“ může znamenat skvěle i na hovno, není to tak. „Normálka“ je nic a zároveň všechno, hlavně když to poslouží ke zmatení obsahu, obecné lidské…