* * *

tam nenajdeš dům ani kůl ani čerta kýho, není tam sen ani ducha dar po všem, co bylo, je pusto je veta tam zůstala jenom zkáza a zmar nejsem tam, jsem tady – všude dostatek pohodlí, proviant, byt čas se tu vleče jako šnek a o pořádné válce můžeš leda snít tady jsem spočinul, v sladkém bezvědomí kaju se ze všeho, z čeho se chci kát a ani jablko hada – překupníka, co to umí mi neusnadní návrat do érótových vrat a tam je rozpad, pohroma a existence v pekle, ve tmě, v čečně, u černocha v prdeli, a snad také nějaké pomatené vzlyky o Evropě, která nám dobro nadělí.

* * *

s pochybou hledím na tenhle vrtihrad na tuhle směsku mokré lhoty s novým yorkem puškinem vybásněný partajnický leningrad křížence kočkodana s vlkem to město na březích nejchladnější z řek kde utopil se dobyčin do které můžeš stokrát vstoupit za svůj věk a zas, jak poprvé, jsi plný chmur a pomačkán a sklíčen ach ďábelský osude proč každý rok kradmo mé vzpomínky mi líčíš na hrůzné loučení, jež bylo ničím, na obzvlášť podezřelý tanečníkův krok

* * *

Už se mi zprotivilo žít.

Už se mi zprotivilo každý den dokola dělat totéž. Bože, jak být?

Ptal jsem se, ale Bůh nic neříkal. Potom mne zabalil do ledového prostěradla. A já, zdá se, křičel „pomoc“, „nepřičiň mi zlého“, „já přeci za nic nemůžu.“ Ale Bůh – ten krutý Ilja Kosmatý, kovářský dělník, hrubec s pleší, naivní, svéráz, s velkou duší, velitel tajných policií, kosmický kumštýř, povídá: „Nemám rád takové, jako ty.“ Na takové bazilišky já zvracím z nekonečné výšky.

Jsi mravenec, štěnice, plíseň na keřích mé révy.

Jak jenom země unese takové, jako ty!“ A já mlčel a přemýšlel: „Zač?“

* * *

Bůh je obrovský jako kriminál a je zdráv.

Venku je Jeho zima.

On je těch chladů vrchní dráb.

Je hlavoun všeho co je živé.

Je panákem na tři co pro záchranu pijem.

Je komínem. Nebem zahaleným v kouři.

Dostat doktora je pro něj rozcvička. Hoří jasněji než Iljičova lampička.

V hlavě má plán jistý nekonečných pětiletek A vůbec tenhle mladistvý zrozen je na jiném světě.

Přeložil Jan Machonin