Nový český film Úsměvy smutných mužů režiséra Dana Svátka – na motivy knihy Josefa Formánka a podle scénáře obou pánů – je plný alkoholu a postav, které s ním bojují. Pro tvůrce to je samozřejmě nelehká výzva, protože filmů s podobným tématem bylo natočeno nemálo. Poučený divák proto od nich očekává jistou bdělost a zároveň zručnost, které je i jej tímto úskalím provedou. Jak se toho tvůrci zhostili?

Začátek filmu se odehrává v rychlém, trhaném střihu. Hlavní postava, alkoholik-literát se představuje a divák napjatě očekává, až závislost udeří a on se bude moci pokochat hrdinovým bojem. Ten se záhy dostaví a je opravdu nerovný. Přichází standardní ústavní fáze se šablonovitými postavami – s pacienty, více či méně zajímavými anebo odpornými, a s personálem, tvrdými doktory, atd. To už se do duše diváka pozvolna začne vkrádat nuda, která ho má možná připravit na muka druhé půle: velkodušné bláboly a prvoplánově dojemné vedlejší příběhy vysvětlujícího vypravěče. Když vám tvůrci navíc umožní pouhé klouzání po povrchu postav i příběhu, aby vás snad uchránili bližšího kontaktu s alkoholiky, když se vás rozhodnou trápit spoustou klišé, špatnými výkony v malých rolích (včetně Duška, který nemá co hrát), trapnými prostřihy na speciální figurky, spíš objekty než postavy, i naprosto samoúčelnými scénami, pak vám nezbyde než do sebe po produkci vyklopit podle vzoru hrdinů filmu také jednu láhev ginu na ex.

Můžeme se shodnout na tom, že závislost je svinstvo. Filmový divák by si však přál zjistit nebo ještě lépe prožít při sledování díla něco víc. Jedním z klíčových momentů této autobiografie má být hledání stavu upřímnosti k sobě samému, tedy uvědomění si, proč hrdina závislosti propadl. Ke konci ten důvod, který nebudu prozrazovat, zdánlivě nachází. Já si však troufám tvrdit, že pravým důvodem hrdinova alkoholismu je fakt, že to prostě nedokáže dobře napsat.

Spousta diváků, nadšených z každého českého filmu, bude spokojena, ale vy na to nechoďte!

Úsměvy smutných mužů, Česko, 2018, 92 min, Režie Dan Svátek