Ve včerejším všelidovém referendu rozhodli Turci o změně ústavy a přeměně turecké parlamentní demokracie v prezidentský systém s autokratickými rysy. „Provedli jsme nejdůležitější reformu v našich dějinách,“ prohlásil turecký prezident Erdogan. Bezpochyby. Podle všeho jde o osudové rozhodnutí, které v Anatolii ukončí celou jednu etapu budování moderního, sekulárního státu po první světové válce. Včerejší všelidové rozhodnutí je součást turecké revoluce, která je vzkazem Západu: nechtěli jste nás, tak se zařídíme po svém. Otázka ovšem je, zda to bude Turecku ku prospěchu. Aktuálně to zatím vypadá na prohloubení rozkolu v turecké společnosti (jak už to tak s referendy o velkém emocionálním náboji bývá) a vzniku dalších politických turbulencí.

Erdogan, jako už celá řada autokratů před ním, sází na směs nacionalismu s náboženstvím, která má tureckou společnost stabilizovat. Co když ji ale naopak učiní revoluční, třeba jako v Íránu? Každopádně je jisté, že Turecko pod jeho vedením čeká opětná islamizace. To, co kdysi udělalo Západ Západem, bylo oddělení moci duchovní a světské, církve a státu ve středověku – církevní a světská moc nejen hlídala jedna druhou, samy byly hluboce strukturované a nikdy netvořily dva monolitní bloky. Systém latinské středověké Evropy byl založen na pluralitě mocí a vyvažování zájmů. Slovo Bůh označovalo po celý křesťanský středověk princip, který světskou moc omezuje, zatímco v Orientu (a také v Byzanci) to byl naopak princip, který měl moc posílit. Právě interakce mezi světskou a duchovní mocí (evangelní „dávejte tedy, co je císařovo císaři, a co je Boží Bohu“ platí jen ve svém celku, v souvztažnosti jednotlivých vět tohoto výroku), pluralita mocí a legitimit je základ, na kterém byla postavena moderní Evropa, které se chtěli v rigidním systému dosud uvěznění Turci po první světové válce připodobnit.

Jakmile se z Osmanské říše, opojené dosavadními úspěchy, stal v 16. století Boží stát, měla říše našlápnuto k všestrannému úpadku. Současná Erdoganova „turecká revoluce“ má podle všeho ambice proces staletého tureckého zaostávání obnovit zřejmě podle hesla: Malá Asie, ale naše. Vytvořením mocenského monolitu a sázkou na protizápadní emoce ztrácí Ankara ohromné zázemí stability, prosperity a bezpečnosti ve prospěch „osmanské říše“ – pásma destability, destrukce a chaosu, které zdatně – podle hesla rozděl a panuj – přiživují regionální mocnosti, Rusko a Írán. Erdoganova konzervativní Ankara má tak ambice stát se hlavním městem zakonzervovaného chaosu.

To je problém Turecka, který má dopad i na samotnou Evropu. Výsledek tureckého referenda znamená definitivní stop snahám Ankary o vstup do EU, což by i mohlo vyjasnit vzájemné vztahy, protože od konce studené války a rozpadu bipolárního světa de facto tahala Evropa (neférově) ohledně členství v Unii Turecko za nos, takže se jeho novému kursu není zas tak možno divit.

Základem života společnosti v jeho každodennosti je právní řád, který je sycen mimoprávními faktory – kulturou, duchovními tradicemi, společenskými strukturami, konvencemi… Ne jen podle německého právníka a filosofa Josefa Isensee by přijetí Turecka do EU, rozšíření Unie mimo evropský kulturní rámec prohloubilo „krizi evropské identity“, která by vedla k dalšímu oslabení evropské soudržnosti (v tomto smyslu, rozbití Evropy, například navrhoval zdejší milenec Kremlu Václav Klaus sen. vzít do EU Kazachstán). Podle Isensee se ale členy Unie mohou stát jen ty evropské státy, jejichž právní i skutečné uspořádání odpovídá vzoru, který se od 18. století rozvíjel v euroamerické tradici, tedy parlamentní demokracii s dělbou moci a právnímu státu založenému na občanských a lidských právech. A k tomu ovšem nestačí jen společný zájem obranné politiky, který v různém období svedl dohromady v NATO členské i nečlenské země EU, jako tom bylo kdysi v případě portugalské diktatury.

Erdoganova „reforma“ toto „Isenseeovo dilema“ nyní rozhodla za nás. Zároveň nás ale poslední vývoj v Turecku znovu s veškerým důrazem upozornil na to, že Evropa nemůže být založena pouze na ekonomickém liberalismu opírajícím se o systém volného pohybu osob, služeb, zboží a kapitálu, což by jistě zvládlo i hospodářství, řečené turecké. Pokud má pragmatismus a realistický přístup k věcem uspět a fungovat dlouhodobě, musí mít Evropa i „duchovní rozměr“ – jasně daný hodnotový rámec, který je všem Evropanům, od západu na východ a od severu na jih, společný. Jedině tehdy, když víme, kdo jsme, odkud jsme, kam jdeme, se můžeme bavit se světem, s Turky a právě především s islámem jako rovnocenný partner. S kapitánem Nemo je dialog těžký.

Jako čeští monarchisté si můžeme každoročně při pochodu Za monarchii na Hrad zpívat politicky nekorektní pražskou odrhovačku:

A ty Turkyně / tlustý jak dýně / císařpán je nerad vidí / u svý kuchyně…,

protože mohamedány, co mají roztrhaný gatě a plivají si do dlaní, máme za integrální součást dějin habsburské monarchie. Už jenom z toho důvodu bychom měli s Turky, referendum ne-referendum, co jsme si, to jsme si, nadále udržovat ty nejlepší, ba nadstandartní vztahy.