Při jedné procházce po Palermu nohou zavadím o kost. Je vápenná, vybělená měsíčním svitem, ve tvaru pěsti, bez jediného kousku masa. Dotknu se jí špičkou boty a pak si ji pár metrů přehrávám z nohy na nohu, vyhýbám se při tom platanům a posouvám ji před sebou po chodníku. Když se vracím do města a jdu se projít, kosti nacházím velice často. Jsou to malé, suché a tvrdé výbuchy. Erupce. Věřím, že se ven dostávají ze silničního cementu. Najdete tam kosti končetin, kus páteře, čelist. Zvířata, která pojdou, zůstanou tam a pilně se rozkládají, plyny, které praskají v nočním tichu, klání viditelného i neviditelného, hemžícího se a živícího se hmyzu, jakýsi druh biologické a úmrtní oslavy (tak jak v Palermu biologie a úmrtí probíhají, současně, bezhlučně), ke které se v průběhu dnů přidává kámen, který vstřebává zbytky, jejich návrat, když odpadní vody po dešti vynášejí na povrch, co bylo v hlubinách.

Nikdo ve městě si toho nevšímá. A už vůbec to nikomu nepřipadá smutné či odporné. Je to smrt, jsou to mrtvoly, mrtvá zvířata, nic víc. Jestliže vůbec, pak člověk ocení místní schopnost něco z toho udělat, z mrtvol, uvést je opět v činnost, hravé nové využití zvířecích kostí. Najdeš kost, zatímco čekáš na přechodu na zelenou. Je malá, má správný tvar, vhodnou váhu. Kolem tebe jsou další lidi. Zlehka kost nakopneš, necháš ji letět pár metrů, je slyšet, jak škrábe o kámen, něco mezi pískáním a malým troubením. Nějaký klučina o kousek dál odehraje, když se k němu dostane, a tak bez velkého přemýšlení kost znovu klouže mezi lidmi. Ještě jedno malé nakopnutí, zvuk tření, a už začíná drobné frázování, odpočítané asi na třicet sekund, přesné malé rány, zahálčivé úsilí čekající, až na semaforu naskočí zelená a člověk bude moci přejít.

Opakuji, že v tom všem je hluboká přirozenost. Žádná snaha překvapit, znesvětit či rozvracet řád. Pro obyvatele Palerma je výměna kostí jakýsi druh komunikace. Není o ostatcích, není poslední ani apokalyptická. Ne, je to forma primární a prvotní komunikace, zkamenělý a společný způsob rozmlouvání. Sem nepřichází Ezechiel, aby prorokoval a dosáhl tak toho, aby kosti k sobě opět přilehly, aby se po nich znovu vinuly šlachy, aby se opět pokryly svalstvem a znovu potáhla kůží, měkkou i mozolnatou, v každém případě kůží, a aby, v případě zvířat, opět dorostla srst, vlna nebo peří. Tady kosti zůstávají kostmi, při chůzi narazíš nohou do klidného neštěstí hmoty. Chvíli si hraješ a pak jdeš dál. Odcházíš tam, kam musíš jít se zředěným a tedy vybroušeným vědomím, že žiješ ponořen do kruté biologie, do metamorfózy; tisíce zvířat, která vykukují z palácových zdí, stačilo by ti lehce oškrábat kámen, aby se jim na povrchu opět objevila mléčná bělost, abys s nimi rokoval a ptal se jich na jejich nerostný život. Odcházíš s myšlenkami plnými kostí, ještě živého dojmu z toho, jak jsi s ostatními před chvílí na přechodu vytvořil pár nepřesných geometrických obrazců, zvuk tření, který splýval s hlasy a smíchem, mísil se s nimi.

Před několika lety, když jsem ještě žil v Palermu, jsem si všiml, že do jedné části chodníku na ulici Svobody byla intarzovaná čelist. Dlouhá a úzká, myslím, že kozí, s ještě vsazenými třemi nebo čtyřmi zuby. Ohlazená část zlomku oblouku zlehka vykukovala na povrch. Jako obvykle jsem se sám sebe nezeptal, co tam dělá, nepochybuji o tom, že v Palermu zvířecí kosti, kromě toho, že zůstávají zapomenuté na ulicích, vstřebané a navrácené, také sbírají, melou a míchají s vápnem, třou a upravují, aby dělaly ulice a domy. Pamatuji si ale, že jsem si pomyslel, že Palermo má smysl pro prehistorii, pro beznadějné získávání tvaru z beztvarých věcí. Jenomže tvar v sobě obsahuje i neurčitost, protože každý má paměť beztvarého. A z beztvarých věcí, z té obrovské prvotní anorganiky přetrvává v tvaru jakýsi druh zakládajícího neštěstí, neštěstí hmoty, která je archaická a nezmenšitelná. Nezbytná, nikoliv smutná. Klidné neštěstí, které časem znetečnělo.

Když jsem ukazováčkem zlehka přejížděl po kozích zubech, mikroskopických zvlněních zkalených kamenným závojem, vzpomněl jsem si, že Ezechielovu příběhu, který prorokuje v údolí ostatků, se říká Vidina vyprahlých kostí. Tím byl až do tohoto okamžiku můj život v Palermu: obyčejnou klidnou netečnou vidinou vyprahlých kostí. Přetrvávání, udržování netečnosti. Teď jsem se připravoval k odjezdu.

Když jsem však očima a prsty pozoroval ten kus tlamy vklíněné do cementu, úšklebek, tvrdý mekot, pomyslel jsem si, že tato bolest hmoty je jedinečná, že do každého kamene je vklíněná tlama, zvířecí neposlouchatelná tlama, a že každá z těchto tlam by mě doprovodila kamkoli bych šel, do každého města, do každého domu, a že by hluše vystupovala z mých zdí, z rukou ostatních a z vět, z jejich vět, z mých vět, aby mi připomínaly, že původ nemůže být potlačen.

Z italského originálu přeložila Desislava Dimitrovová.