Vůdkyně běloruské opozice Svjatlana Cichanouská při své nedávné návštěvě České republiky otevřela v Praze Kancelář demokratických sil Běloruska. A v této souvislosti zazněl z úst předsedy Senátu Miloše Vystrčila návrh, že by se česká metropole mohla stát dokonce sídlem běloruské exilové vlády.

Historicky k tomu má ty nejlepší předpoklady, neboť na pražských Olšanských hřbitovech, u pravoslavného chrámu Zesnutí přesvaté Bohorodice, odpočívají dva exiloví běloruští prezidenti (předsedové Rady Běloruské lidové republiky) Piotr Krečeŭski a jeho nástupce Vasil Zacharka. Bělorusům se totiž po první světové válce samostatný stát nepodařilo ustavit. Ovšem uctění jejich památky patřilo k jednomu z hlavních bodů zmíněné návštěvy Svjatlany Cichanouské.

Chrám Zesnutí přesvaté Bohorodice a pravoslavný hřbitov kolem něj jsou velmi zajímavým, byť neprávem opomíjeným místem. Plasticky odrážejí dějiny východní Evropy ve dvacátém století, pestrost, ba často až fatální rozpornost mnoha politických koncepcí, které její obyvatelé různých národností i přesvědčení zastávali. A rovněž drtivě devastační bilanci sovětského komunismu. Kdo tam zavítá a najde si čas procházet se poklidně mezi hroby, alespoň hodinu nebo o něco déle, prožije zkráceně dekády a urazí tisíce kilometrů. A může lépe pochopit i současnost.

Chrám či spíše „chrámek“ vznikl v roce 1925 především díky úsilí tehdejší diaspory emigrantů z někdejšího carského, nicméně tehdy již bolševického Ruska. Uvedená skupina však zahrnovala nejen etnické Rusy, ale i Ukrajince nebo Bělorusy. Ze zdejších činitelů se o vznik chrámu zasadil především velký slavjanofil pravoslavného vyznání a první československý premiér Karel Kramář, jenž nyní, společně se svou ženou, odpočívá v jeho kryptě.

V okolních hrobech leží Rusové rozličných profesí a různého politického přesvědčení a nachází se zde i hromadný hrob vlasovců, ruských vojáků v sestavě německé armády, kteří v květnu 1945 změnili stranu a pomohli českým povstalcům.

Ovšem místo posledního odpočinku zde nalezli též političtí, vojenští nebo kulturní představitelé ukrajinských státních útvarů zrodivších se na sklonku prvního světového konfliktu či nedlouho po něm, byť neměly dlouhého trvání. Nebo prostě ukrajinští vlastenci. A spočívá tu třeba i zmíněný Vasil Zacharka, exilový prezident Běloruské lidové republiky, krátkého pokusu o běloruskou demokratickou státnost po první světové válce.

První republika tuto migrační vlnu různými způsoby podporovala, T. G. Masaryk doufal, že po zhroucení bolševického režimu začnou její příslušníci na východ od nás formovat lepší, demokratický svět, s nímž bude Československo spolupracovat.

A chrám na Olšanech též naznačuje, že současná Ruská pravoslavná církev určitě nemá monopol na východoevropské pravoslaví, byť si jako kanonické území nárokuje i Bělorusko a Ukrajinu. Ostatně, olšanský svatostánek spadá pod autokefální Pravoslavnou církev v českých zemích a na Slovensku (a pod Správu pražských hřbitovů). Avšak jednou z příčin Putinovy agrese byl právě spor o autokefalitu neboli samostatnost ukrajinských pravoslavných církevních struktur.

V současné válce se každopádně bojuje přinejmenším o budoucnost celé východní Evropy, o to, jakou podobu získá její politická, kulturní i duchovní tvář v příštích desetiletích. Tato dimenze konfliktu je ale v českém vnímání dosti opomíjená. Leč na východě nenastane mír, dokud tam budou panovat všemožné diktatury a dokud budou Rusové snít svůj sen o velkém impériu, ve skutečnosti však žaláři pro východoevropské, ba možná i středoevropské národy.