Rozhovor Babylonu s běloruským básníkem Dzmitrijem Stroncevem

* Dzmitryji, jaká je teďka situace v Bělorusku po protestech proti podvodnému zvolení Lukašenka prezidentem?

Asi nemá cenu, abych opakoval to, o čem psala média téměř rok nebo půl roku. Zároveň nejsem politický analytik. Nicméně jako člověk žijící v Bělorusku, který má svou zemi rád, a jako tvůrce samozřejmě mám svůj názor na celé dění.

* Přesně na to se ptám.

Mluvil jsem s jedním kamarádem, který mi řekl, Dimo, v zemi se dějí takové hrůzy a ty jsi optimista… V ironii to řekl. Já na to reagoval, že nejsem optimista, ale prorok. Stručně se vyjádřím k těm našim běloruským událostem, ale udělám to v takovém paradoxním aspektu. V roce 2020 se v Bělorusku odehrálo něco, co nikdo nemohl očekávat, ani předvídat. Klade se důraz na ten masový protest, ale pro mě osobně je nejdůležitější vznik nové etické solidarity Bělorusů, která stojí nad politickými, náboženskými a dalšími bariérami. A k této solidarizaci nedošlo díky nějakým respektovaným politickým či občanským strukturám nebo váženým subjektům, ale pod vlivem okolností a odehrálo se to úplně na té nejnižší úrovni ve městech a v jednotlivých obcích. Jako člověk, který celý život žije ve své zemi, jsem se vždy cítil jako disident – jako člen nebo součást nějakého marginálního společenství, jakoby nějakého zločineckého seskupení, spojenectví, jak se to snaží představit režim, který nemůže promluvit s lidmi mimo toto společenství o tom, jak vnímá svět, protože lidi, v obchodě, v kavárně, v kadeřnictví by mu nerozuměli, a často dokonce ani s vlastní rodiče.

* A to se najednou zlomilo…

Ano, ta přehrada najednou zmizela. Vystoupil jsem v opoziční „televizi“, mluvil jsem o dvou holkách, co streamovaly z náměstí a pak byly zatčené a odsouzené. Pak jsem byl u holiče, byly tam dvě takový obyčejný ženský a jedna z nich povídá -já vás viděla v televizi a vy jste se zastal našich holek. Řekla to slovo holky. Tito obyčejný lidi nikdy netoužili po tom, aby se z nich stali revolucionáři. Nikdy neměli v plánu, že se budou nějak potýkat s režimem, ta situace ale nastala. Dochází k jakémusi mentálnímu dospívání celé společnosti, těch tzv. obyčejných lidí. Režim už nebude schopen nastolit stav, který byl v Bělorusku před těmi událostmi. Společnost musí naproti tomu vyvinout úsilí, aby si zachovala solidaritu, ke které se dopracovala. Teď je taková fáze sebeuvědomění. Vlastně směřujeme k tomu stavu, kterým si kdysi už prošli Poláci, Češi, Litevci, Estonci…, když zažívali diktaturu komunismu. My všichni – kadeřnice, řidiči autobusu, dělníci… jsme už proti, ale jsou to zatím jen emoce, které musí být přetvořeny v soustavnou práci. Nejsme dosud na nějakou změnu připraveni, nemáme zkušenosti, nemáme jazyk odporu. Právě v tomto bodě by mělo začít formování opozice. Samozřejmě řada lidí se naivně domnívala, že k nové situaci dospějeme na vlně nadšení, která souvisela s protestem. Lidé si musí uvědomit, že je třeba projít jakousi krizí, abychom se k tomu dopracovali. A nic nebývá zadarmo.

* Jak začaly ty protesty, tak jsem si říkal, že to je konec, počátek konce Lukašenka. I když bude vládnout třeba ještě deset let, ztratil společnost, o které jsme dosud nic nevěděli.

Ano, my jsme už zvítězili. Kryscina, která nám tlumočí: Můžu do toho vstoupit – ne jako tlumočnice, ale jako Běloruska. Já říkám oni už prohráli, ale my ještě nezvítězili. Tak, je k tomu třeba dozrát. Proto je ale důležité, že jsme se probudili. Já k tomu dokonce napsal takovou ironickou báseň, jejíž obsah či sdělení je přibližně toto: Nikomu se ještě nepovedlo probudit ze spánku běloruského partyzána po Hitlerovi. A teď jednomu agresorovi ze sídliště se to podařilo. V Bělorusku se probudila lidová národní paměť. Nejde o paměť nějakého prostředí nebo elit, ale národa, včetně onoho partyzánství, které Bělorusové za války zažili až na dřeň a mají jej ve své národní paměti. Partyzánství nemusí znamenat nějaký boj se zbraněmi v rukou – to může být jiná forma odporu. Dlouhodobá. Vytrvalá. A o to právě jde. Osobně o tom málo vím, ale tohle se teď v Bělorusku šíří a funguje, samozřejmě konspiračně.

* Lukašenkovi se povedlo vzkřísit běloruský národ …

Ano.

* Jak to dnes v Bělorusku vypadá s možností získat nezávislé informace?

Zavření a ukončení činnosti různých nebo všech médií bylo pouhou formalitou, v podstatě – všechno, co se teď děje, děje se na internetu. Samozřejmě režim potlačil veškerá média, ale to, že zatkli některé novináře, ještě neznamená, že ty redakce přestaly fungovat. Mnozí z těch, kteří pracovali v nezávislých médiích, opustili Bělorusko, a ty redakce fungují v zahraničí. Řada médií, jejich redakce, se také snažily lavírovat mezi režimem a společností. Taková ukázková situace se týká serveru „Tut.by“, což je něco jako tady Seznam. Je to soukromý portál, který vždy dělal konkurenci nejpopulárnějším televizním studiím a kanálům. Měl velký počet sledujících a byl velmi oblíbený mezi lidmi. A protože byl soukromý, byl de facto nezávislý – vždy tak jaksi balancoval na hraně loajality k režimu a proto celou tu dobu fungoval. Pak jej ovšem obvinili z extremismu, a teď už je v Bělorusku zakázaný, přičemž ve „znaleckém posudku“, na jehož základě mu sebrali licenci, bylo uvedeno, že server pokračování na straně 5 pokračování ze strany 1 byl extremistický po celou dobu dvaceti let své existence. Což znamená, že i když děláš kompromisy, tak tě režim může kdykoliv z čehokoli obvinit, zničit tě, zabavit vybavení redakce, sebrat tvůj majetek a tebe a tvé zaměstnance poslat za mříže.
Teď už, podle mě, jak režim v poslední době ukázal svou tvář, jakákoli koexistence s ním, nějaký kompromis, není možný. Člověk si musí rozhodnout, jestli bude s tím režimem, ale už pak už s ním bude do úplného konce, anebo bude na té druhé straně. Kdo stojí v čele protestů proti Lukašenkovi?
Po černobylské katastrofě se západní svět otevřel Bělorusku. Existovala řada programů. V jejich rámci byly přijímány běloruské děti z této zóny. A na čele protestů v Bělorusku jsou dnes ti, kteří jako děti prošli tím černobylským programem, včetně Svjatlany Cichanouské. Existuje dokument, film o jejím přátelství s irským pastýřem, v jehož rodině pobývala.

* Jakou roli v běloruských protestech hraje Rusko? Změnil se nějak během protestů pohled obyčejného Bělorusa na Rusko?

To je zajímavá situace v tom smyslu, že běloruské protesty měly ozvěny v Rusku, a to, co se dělo kolem Navalného, zase rezonovalo mezi Bělorusy. Situace Rusů a Bělorusů se po roce 2020 hodně liší. Co se týká Rusů, nejen elity, ale i širší vrstvy, které odmítají Putina a putinismus, zažívají depresi, protože ten režim je na vzestupu. Když začaly běloruské protestní akce, my jsme cítili obrovskou podporu ze strany Ruska, myslím od obyčejných lidí v Rusku, to byly miliony lidí, kteří nás podporovali jako málokdo jiný. V Rusku po zadržení Navalného proběhly dva takové velké pochody napříč Ruskem, které se inspirovaly Běloruskem – v takových menších městečkách i obcích bylo slyšet, jak lidi křičí, ať žije Bělorusko, Lukašenko do antonu. Ti lidé sami sebe vnímali jako pokračování běloruských událostí. V Kremlu si velmi dobře uvědomili, jak se běloruské protesty dotýkají přímo jich, a také, že běloruský režim na ně nedokáže rychle reagovat a rychle je potlačit. Co se týká pacifikace běloruských protestních pochodů, jsem si jist, že na jejich potlačování se vedle běloruských složek podílely i silové složky z Ruska – kdyby tam byli jenom Bělorusové, tak by to sami nezvládli. Byl okamžik, kdy bylo zřejmé, že běloruští silovici – příslušníci těch silových složek jsou úplně vyřízení, protestující je násobně přečíslili, a pak najednou při dalším pochodu tam bylo bezpečnostních složek násobně víc než předtím. To byly čerstvé síly.

* Z čeho jste soudili, že to jsou ruské síly, měly jiné uniformy?

O tom, že to byly ruské jednotky, existuje celá řada důkazů a svědectví. Na uniformách neměli žádné distinkce. Lidé, kteří jimi byli zadržení, pak vypovídali o tom, že jim říkali – máte smůlu, že jste se nedostali k Bělorusům, ale k nám – tak dostanete třikrát více. Měli kukly, kamufláž a stejné uniformy bez jakýchkoli znaků. A když lidé zaslechli, jak mluví mezi sebou, měli jiný přízvuk, než jak se mluví rusky v Bělorusku. A nejde jen o přízvuk, používají jiná slova, nadávají jinak.

* Co to je za jednotky?

To jsou ty jednotky zvláštního určení, v Rusku stejně jako v Bělorusku to byl OMON, který teď v Rusku přejmenovali, a teď se jim říká garda. Jsou to de facto vojenské složky, které nejsou určeny k obraně státního území, k boji s vnějším nepřítelem, ale k obraně stávajícího režimu – jsou cvičeni v zákrocích proti vlastnímu obyvatelstvu. Je to struktura, která je podřízena přímo těm nejvyšším činitelům. A taky tam podle všeho vypomáhaly i soukromé polovojenské jednotky, které operují v současném Rusku, včetně bývalých příslušníků ukrajinského Berkutu, což byla silová struktura, která se snažila potlačit Majdan.

* Jak se dívali Bělorusové na události v Donbasu na východě Ukrajiny a na okupaci Krymu?

To vnímání bylo rozdílné. Zřejmě nemůžeme jaksi zpochybňovat měřítko nebo úroveň propagandy režimu. Nedívám se na televizi, protože to nejde – když se na ni dívám, jsem z toho nemocný. Uvedu ale jeden případ. V roce 2014, kdy už vlastně válka na Ukrajině začala, jsem jel mikrobusem se dvěma malými dětmi na jih, překračovali jsme běloruskoukrajinské hranice přes přechod v černobylské zóně, kde je malý provoz. Zastavili jsme na poslední benzince na té běloruské straně, šel jsem zaplatit za benzín, děti chtěly zmrzlinu, já ji platím, podívám se do očí té prodavačky a v nich jsem četl: Jsi idiot a vezeš děti na smrt! Na tom přechodu byla jen samá ukrajinská auta. Běloruská propaganda tehdy hlásila, že na druhé straně hranice řádí Banderovci s noži, kteří vás o všechno okradou a vás podřežou, což není metaforicky řečeno – tak to skutečně hlásili. Přejeli jsme na tu druhou stranu hranice, a tam šla po trávě bosá holka s košíčkem a všude byl klid. To byla ta Ukrajina plná Banderovců. Tuto zkušenost ale nebylo možné převézt zpět do Běloruska, protože tomu nikdo nevěřil. Teď je to ale pochopitelně už jinak.

* Protesty proti Lukašenkovi režimní propagandu o Ukrajině rozbily…

Do doby před loňským podzimem bylo možno mluvit o jakési paritě sil. Lukašenko měl čtyřicet procent, padesát. Ale dnes má deset, možná patnáct, ale ne víc. Režim dává do boje vše, aby tenhle trend zvrátil a získal zpět loajalitu lidí, ale vůbec se mu to nedaří. A jak je ten režim šílený, dělá chybu za chybou. Vyhlásit ten nejoblíbenější portál všech Bělorusů Tut.by, který byl takový jemný, dokázal předávat věci pomocí takových jemných odstínů a zároveň to i s mocí balancovat, za extrémistický, byla obrovská chyba – to byla urážka pro celou společnost. A to je jedna chyba za druhou. Zatímco jsme tady, přišla zpráva o tom, že ty silové složky rozehnaly skupinku, která se věnovala józe. Ztratili soudnost.

* Putinův režim houfuje Rusy propagandou, že Západ jde Rusku po krku. Funguje tahle propaganda ještě v Bělorusku?

Bělorusů, kteří jezdí na Západ, ať soukromě, nebo studovat, je dnes více než těch, kdo jezdí do Ruska. Mám třeba kamarády, kteří už mnoho let do Ruska nejezdí, protože jsou tam prostě nemocní, je jim tam špatně. Já jezdím i tam i tam. Nemůžeme vnímat Západ jako zlo nebo Východ jako zlo. My máme prostě takovou situaci, takové podmínky. Jsme něco jako brána, kanál, prostor, kde se lidé setkávají a potkávají, což ovlivňuje naše vnímání. Bělorusko to je jako příhraničí. Historicky se jedná o území, kde se potkávají různé tendence.

* Proč jsou kamarádi v Rusku nemocní…

Je to určitý všeobsáhlý stres, který je těžké formulovat. Příklad – třeba vstup do metra. V Rusku stejně jako u nás jsou turnikety a pokud tam člověk zapomene hodit žeton, nebo to třeba nemusí fungovat, tak dostane ránu do těla – jako nějaký dobytek v ohradě. Humanistický pohled na lidi a společnost není možný v zemi, kde násilí zůstává strukturálním způsobem jednání mezi lidmi a s lidmi.

* Tebe před rokem sebralo běloruské KGB. Co to bylo za akci a jak to dopadlo?

Tebe kdysi tady taky unesli, že? Mě ale nemlátili – KGB v Bělorusku se v současnosti snaží prezentovat jako moderní služba, která je na výši a lidi rozhodně nemlátí…

* V rámci vyšetřování je vždycky hodný a zlý fízl.

Rozumím. Stalo se to ráno. Šli jsme s manželkou do banky, ona si pak ještě odskočila nakoupit a já se vracel sám zpátky domů. Najednou ke mně zpředu těsně přistoupil člověk a strčil hrudí do mě. A další člověk udělal úplně to samé zezadu, zvedli mě do výše a odnesli mě do mikrobusu, kde jsem se ocitnul na sedadle mezi dalšíma dvěma lidmi. Nasadili mi pouta na ruce a přes hlavu mi dali pytel. Jeden z nich se pak předklonil a povídá mi – „Co srdce“?

* Co srdce?

Srdce bylo v pořádku.

* Věděls okamžitě, o co jde?

Ano, a hned jsem se také rozhodl, že nebudu na nic odpovídat. Někam mě přivezli, měl jsem ten pytel na hlavě, šli jsme po schodech někam nahoru a já jenom vytušil, že jsme ve staré budově, která byla přestavěna – jsem povoláním architekt. Byla to velmi úzká pracovna nebo místnost, takový jako pouzdro s vysokým stropem, budova ze čtyřicátých, padesátých let. V té místnosti byl poměrně mladý příslušník milice – v Bělorusku policie není, pořád tam máme milici. Zeptal jsem se ho, jak se jmenuje. Řekl nějaké jméno, nevím, jestli to bylo jeho pravé jméno, a chtěl, abychom si povídali. Já na to, že mě unesli, tak proč bych si s ním měl povídat. On na to, že nešlo o únos a že měli oprávnění mě zadržet. Bylo to těsně před pochodem, který se jmenoval „Ultimátum“. Navrhovali jsme tehdy všem silovikům, úředníkům z Lukašenkových struktur, přejít na stranu lidu, a já mu nabídl, ať přejde na stranu lidu. Ukázali mi záběr z nějakého videa, který nebyl úplně zřetelný, a jedna z těch postav jsem měl být já – měl jsem být v tom davu a ukazovat viktorku. A tvrdili, že to video mají taky k dispozici, a když nebudu spolupracovat, že mě mohou obvinit. Těsně pře mým únosem Nikita Michalkov, známý ruský režisér, řekl o běloruských pochodech a protestních akcích, že to je Photoshop. Takže když mi začali ukazovat ten vytištěný záběr, tak jsem řekl, znáte Nikitu Michalkova? Vyjmenoval jsem jim ty filmy, co režíroval a řekl jsem, že tenhle profesionál tvrdí, že ty protesty jsou Photoshop. Vyndali z mé tašky tablet, já na tom neměl žádný heslo, otevřeli si to, a tam byly desítky mých fotek právě z pochodu. Byla to směs takových domlouvání a takových více méně skrytých výhružek. Nakonec jsem jim podepsal protokol, že konkrétně na té jejich fotce nejsem. Vyvedli mě na chodbu a přetáhli mi přes hlavu už ne ten pytel, ale čepičku, kterou jsem měl sebou a kterou upletla moje žena Anna. Já se tvářil, že nic nevidím, ale vzhledem k tomu, že to byla háčkovaná čepice, tak skrz ty díly jsem viděl. Byli jsme v centrální, štábní budově KGB, kde se nachází i věznice, kam mě zavřeli.

* Co po tobě vlastně chtěli a jak to dopadlo?

Nikdo mi nic nevysvětlil. V té centrální budově jsou jak cely předběžného zadržení, tak je tam i vazební věznice. Ocitl jsem se ve vazbě a další den proběhl soud přes Skype.

* Přes Skype? To byl fiktivní soud, ne?

Ne to byl opravdový soud přes Skype.

* To je v Bělorusku možný?

Je to možný, jako na běžícím páse.

* Jak to probíhalo?

Ten soud probíhal tak, že vedle mě seděl milicionář a moje konsultace s obhájcem se vedly za jeho přítomnosti. Bylo tam několik komplikovaných okamžiků. Soudila mě soudkyně, která je teď v sankčním seznamu – známá persona, která poslala za mříže spoustu lidí. Četla nějaký text na té druhé straně obrazovky, kvůli špatné kvalitě jí nebylo rozumět. Pak jsem jednu chvíli pochytil, že se mě ptá na to, jestli budu využívat služeb advokáta. Já reagoval úplně mimo mísu. Pak najednou slyším z té druhé strany obrazovky, jak křičí moje žena, že obhájce mám. Já na to, ano, mám obhájce. Pak udělali pauzu, aby se tedy obhájce mohl seznámit se spisem. Vyvedli mě na chodbu, kde čekali většinou mladý lidi na tu samou proceduru ve frontě.

* Na obrazovku.

Na obrazovku. Na konci té chodby byl stůl, kde seděli bachaři. Najednou se tam objevila nějaká vyšší šarže, otočí se ke mně a povídá – to jsi ty, ten známý běloruský básník? Já na to, světově známý! A ten co seděl u počítače, zvedl tázavě hlavu, a ta šarže povídá, že prý celý internet píše o tom, že jsem zatčený. Díky němu jsem tak získal informaci o tom, že mám venku nějakou podporu – a povídám: ano, jistě, samozřejmě. Poručil mně otočit se obličejem ke zdi a pak mě odvedli do vazby. V cele, kde jsem se ocitl, nebyla postel, respektive byla přišroubovaná ke zdi. Tam nebyly žádné lůžkoviny, netekla tam voda, záchod byla jen díra v podlaze. Nebyla tam ani voda na splachování. Byl tam zavřený milicionář, který přešel na naši stranu. Strávil jsem tam s ním několik hodin a stihl jsem se s ním seznámit. Obdivoval jsem ho. Najednou se otevřely dveře a do cely vešel člověk, na kterém bylo vidět, že o sebe dobře pečuje. Lidi, kteří jsou ve vazbě, nedostávají balíky. A za dveřmi už byl balík. Ten člověk mi jej dal, převedl mě přes chodbu a otevřel mi celu, kde bylo vše nové, tekla tam voda, byla tam matrace, měl jsem velkou tašku s potravinami. Byl jsem ve VIP pokoji a uvědomil jsem si, že to, co se děje venku, ty zaměstnance šokuje. Třeba u běloruské ambasády v Moskvě byla pořád protestní akce. Ruské servery se tomu věnovaly, a ta velká podpora, které se nám dostávala ze strany Rusů, byla nečekaná. A na Západě to samé. Italští spisovatelé sepsali petici na mou podporu, kterou podepsalo šest set lidí… Měl jsem štěstí, že jsem se dostal do té situace právě ve chvíli, kdy největší pozornost Evropy byla upřena na Bělorusko, a ti, kteří mě tam drželi, z toho bláznili.

* A jak to tedy dopadlo?

Byl jsem ve dvou věznicích a seznámil jsem se tam se skvělými lidmi. A přesně po třinácti dnech jsem byl propuštěn.

* Na základě ohlasů v zahraničí …

Nikdo mi vůbec nic nesdělil, proč jsem byl zadržen a za co jsem měl být souzen, nic.

* Prostě Proces.

Ano, nikdo nikdy se nedoví, proč. Řekl bych, že jelikož KGB neposílá své specialisty za lidmi pro nic za nic, bylo to takové varování s odkladným účinkem. Vůči mně se dlouhou dobu nic nedělo. Až letos na jaře 25. března, kdy se v Bělorusku slaví tak zvaný den nezávislosti a svobody, což je zakázaný svátek, jsem zvedl telefonát s neznámým číslem, což už teď nedělám. Ozval se tam hlas nějakého úředníka, že se mám dostavit na policejní stanici podat vysvětlení v souvislosti s hozeným molotovovým koktejlem během demonstrace na budovu, kde sídlí obvodní oddělení vnitřních věcí. Ministerstvo vnitra zveřejnilo nějaké video o tomto incidentu a experti, kteří to analyzovali, potvrdli, že to je celé animace.

* Michalkovova…

Zřejmě. My jsme na to všichni zapomněli, protože ke zveřejnění této zprávy došlo před několika měsíci. V Bělorusku to vypadá tak, že tě předvolají k podání vysvětlení nebo k výslechu na obvodní oddělení, a tam tě zatknou – z budovy už tě nepustí. Byl jsem mimo město, a ten člověk, co mi volal, mi řekl, že je nutné, abych se dostavil ještě ten den, byl pátek, protože v pondělí mu začíná nějaké školení. Já se vrátil domů ale až v pondělí, a pak už se nikdo neozval. Až před nedávnem, to už bylo v létě, za mnou přišli domů, aniž by mně předtím poslali nějaké předvolání a mobil nenosím. Já nebyl doma, asi měsíc jsem bydlel mimo domov, a pak zase ticho, nikdo už nepřišel, až pak najednou to přepadení… Pro mě je ale důležité, nesledovat nějaké domněnky, že se něco možná děje.

* To je bezpochyby jejich záměr. Uvažovals někdy o emigraci?

Vždycky jsem odmítal nabídku opustit Bělorusko nelegální cestou. Nemyslím si, že ta situace, ve které se nacházím, nutně vyžaduje opuštění země. V té stávající situaci je to náročnější nikoliv pro mě, ale pro moji manželku Annu a pro starší dceru. Je to pro nás velký dárek, že jsme byli pozváni do Prahy, že se můžeme svobodně procházet po ulicích, aniž bychom narazili na nějakého poldu, který by nás navíc chtěl perlustrovat.

* Rodiče ještě žijí?

Ne.

* Jak to měli s režimem?

Otec byl hlavní inženýr a byl vedoucím pracovníkem jedné laboratoře na IT technologie, ale nemohl jít ještě výš, protože nebyl členem strany. Pocházel z obyčejné sovětské rodiny. Když jsme ale byli přijati s bratrem na vysokou školu, tak nám radil, ať do strany vstoupíme – chtěl pro nás to nejlepší, a já mu položil otázku: tati, proč ty nejsi ve straně? Tvrdil, že on je specifický případ. Nikdy jsem ale od něj specifika toho jeho případu neslyšel. Na druhou stranu ovšem patřil k lidem, kteří těžce nesli rozpad Sovětského svazu.

* Můžeš to vysvětlit?

Byl vychován a žil ve struktuře toho systému, byl to jeho svět. Sovětský svaz fungoval tak, že ty klíčové instituce a podniky byly umístěny po celém území svazu. Bělorusko bylo přitom sovětským vedením plánováno jako ideální sovětská republika – země byla totálně zničená za války, prošla jí několikrát fronta a spoustu věcí bylo možné dát za vinu Němcům.

* Podobné plány měli tuzemští komunisté s českým pohraničím

V Bělorusku tak byly přervány několikrát. Před druhou světovou válkou mělo Bělorusko například čtyři úřední jazyky. Běloruská sovětská republika měla státní znak, kde byly nápisy ve čtyřech jazycích. Hádej, v kterých.

* V ruštině, běloruštině, polštině…?

A v jidiš! Bělorusko je ojedinělý případ v dějinách vůbec, kdy se tato židovská němčina stala úředním jazykem nějakého státu. To ovšem všechno skončilo paktem Molotov-Ribbentrop. Když Rudá armáda obsadila západní Bělorusko, postříleli všechny intelektuály a jidiš bylo jako jazyk zakázané. Do druhé světové války byly zavřené všechny školy a vzdělávací instituce, kde se vyučovalo jidiš, stejně jako musea, kostely, synagogy. V roce 1940 byl popraven běloruský židovský básník Zelik Akselrod, psal v jidiš, činovník Svazu sovětských spisovatelů jen proto, že se zastal bolševiky pronásledovaných židovských komunit v Bělostoku. Když pak přišli nacisti, tak aby se odlišili od bolševiků, kostely zase otevírali, což zapříčinilo to, že je po válce nemohla vláda hned zas dát zavřít, aby nebyla horší než nacisté. Ta situace se de facto opakovala. Než vznikla Běloruská SSR, existovala krátce Běloruská lidová republika, necelý rok. Ke vzniku došlo na území, kde probíhala fronta. Všichni lidé byli ozbrojení, válka jim zničila všechno, všechno bylo spáleno a lidé neměli o co přijít. A aby tam mohli bolševici nastolit Sověty, museli se lidem předvést, že jsou otevřenější k lidem, než byla Běloruská lidová republika. Podobně to bylo i po 2. sv. válce – všechno bylo totálně zničeno a v běloruských lesích zůstalo mnoho partyzánů, a těch veteránů se bála i stávající armáda a milice.

* Jak to bylo s Židy, kteří přežili holocaust, po válce?

V SSSR začala silná antisemitská kampaň, která se výrazně projevila i v Bělorusku a pokud měli Židé možnost, tak se snažili Bělorusko opustit. Menší emigrační vlna pak přišla v sedmdesátých letech, a pak hlavně na konci osmdesátých let, kdy se otevřela možnost legálně se vystěhovat. V té době emigrovaly stovky tisíc lidí, hlavně do USA a Izraele. Dva izraelští prezidenti jsou běloruskožidovského původu. Například město Homel přišlo o sto tisíc obyvatel z pěti set tisíc. Ještě v osmdesátých letech jsme v Minsku měli jisté vnímání židovského humoru, židovské povahy. Pak to najednou zmizelo, s židovskou emigrací přišel Minsk o určité barvy, aspekty. Se stejným problémem se například potýká teď i hlavní město Litvy, které vždy bylo takové internacionální – bylo tam třeba běloruské sídliště, žili tam Židé, Poláci. Teď se stává jednojazyčným městem. Před druhou světovou válkou bylo v Bělorusku ve městech kolem padesáti procent obyvatel židovského původu. V některých městech dokonce více. Po událostech 20. století jich v celé zemi zůstalo 12 tisíc. Jak to bylo Bělorusy a s běloruštinou v SSSR v 2. půli minulého století… V sedmdesátých letech byly uzavřeny skoro všechny kostely a běloruština už prakticky jako jazyk neexistovala, nic v ní nevycházelo, neučila se – běloruština byla prostě skoro na úrovni nuly. Přebudovávala se města, docházelo k zlomení té historické struktury. Minsk bylo středověké město, to celé zničili a udělali napříč historickým centrem široké prospekty. Komunisti chtěli z Minsku udělat vědecko-průmyslové centrum. Vedle inženýrů a vědců sestěhovávali do Minsku úředníky, důchodce, vojáky ve výslužbě. A to byl právě svět mých rodičů. Můj otec pochází z jihu Ukrajiny a matka byla z jihu Ruska. Oba vyrůstali za války, byli děti války. Otec byl ročník 33 a matka 34. Byli dětmi na okupovaném území, což je poznamenalo na celý život. Poznali se v Taganrogu na jihu Ruska nedaleko Rostova, kde se dostali na čerstvě otevřenou technickou vysokou školu. Nebyli vůbec spojení s Běloruskem, nevěděli, co Bělorusko je. Po absolvování vysoké školy dostali jednoduše umístěnku, která byla povinná. Stát ti nařídil, kam půjdeš. Nejdřív to byl Jerevan, v Arménii, kde byli šest let. Už měli jedno dítě a maminka byla těhotná se mnou. A najednou struktura, která se jmenovala Gosplan, což bylo státní plánování, začala nabízet mladým odborníkům z různých míst možnost přestěhovat se do Běloruska s tím, že dostanou v Minsku byt. Naši se v roce 62 přestěhovali do Minsku a v roce 63 jsem se narodil já.

* Takže jsi dítě Gosplanu.

Ano. Naši se ocitli na území intelektuálů, kde nebyli jen Bělorusové, ale i Arméni, lidi z Uralu, z celého SSSR, mladí, perspektivní lidé s intelektuálním potenciálem, a celý ten SSSR byl jejich zázemím. V té době už začaly kotoučové magnetofony, poslouchala se rocková muzika, objevil se první samizdat. Měli jsme show, která se jmenovala KVN -klub veselých a vtipných. Podíleli se na ni různí sovětští parodisté a ironici. Byla to taková volná groteska v podobě hry – byly tam dva týmy, které dostaly úkol říkat vtipy na zadané téma a zaznívaly tam věci, které by jinde neprošly.

* Cenzura nezasáhla?

Cenzura to nestíhala, protože to bylo v přímém přenosu. Byla šedesátá léta a moc tehdy nebyla tak všeobjímající

* Přenášel to rozhlas?

To už byly první televize. Ještě si pamatuju tu uvolněnou náladu a v 70. letech to bylo pryč. Lidi se museli rozhodnout. Jestli půjdou do disentu anebo zaujmou jakési neutrální stanovisko. Znovu začaly ty vykonstruované procesy s jinak smýšlejícími lidmi.

* Jak jsi vnímal sovětskou realitu ty?

Já to neviděl. Nová stránka života se mně otevřela až v osmdesátých letech, když jsem se dostal na vysokou školu.

* V Minsku.

V Minsku. Předtím i ty nejhorší věci, jako byla třeba válka v Afghánistánu, se vykládaly jako chyby, které je možné napravit, abychom měli ten socialismus s lidskou tváří.

* Co se pak změnilo?

Na vysoké škole došlo ke dvěma významným věcem. Za prvé jsem potkal svou ženu Hannu. Hannin otec, lotyšský Žid, jehož rodina utrpěla dvojí tragédii -v roce 1939, když došlo k anexi Lotyšska Sovětským svazem, zmizela část rodiny v sovětských gulazích, a ty, které neodtáhli Sověti, tak je pak zavraždili nacisti. Hannin otec prošel sovětským gulagem, a když jsem k nim přišel domů, narazil jsem tam na úplně jinou situaci – ten člověk byl starší než moji rodiče, o šestnáct let, a byl formován, jeho osobnost, v buržoasním meziválečném Lotyšsku. Pamatoval si a měl rád společnost, kterou byl obklopen. Pocházel z hodně bohaté rodiny. Už jako mladý mluvil čtyřmi jazyky a mohl přepínat z lotyštiny do němčiny, z němčiny do angličtiny a do jidiš. Po válce, když se vrátil z gulagu, komunisti mu všechno zabavili a naznačili mu, že pokud zůstane v Lotyšsku, tak ho znovu čeká láger. Přestěhoval se proto do Minsku, kde měl příbuzné, a zůstal tam už natrvalo. Potkal ženu běloruského původu a narodila se jim Hanna. Já jsem přišel k nim domů a tam byly řady knih v němčině, lotyštině, angličtině. Moji rodiče byli v podstatě zástupci vítězů a byli hodně otevření. Hannin otec byl naopak hodně uzavřený a jeho svět se mi otevíral postupně. Napsal pak svou biografii a moje dcera, která studuje ve Spojených státech, to přeložila do angličtiny pro příbuzné židovského původu, kteří se stihli před druhou světovou válkou vystěhovat do států.

* A ta druhá událost…

V té době jsem začal s literárními pokusy a byl mi doporučen člověk, který mě mohl v té literární formě nasměrovat – Kim Ivanavič Chadzejev. To byl naprosto jedinečný člověk. Pocházel z minské rodiny vysoce postavených trockistů a už jako kluk slyšel doma kritiku Stalina. Byl geniální dítě, dostal se na vysokou školu, když mu bylo čtrnáct nebo patnáct, a byl přijat hned do třetího ročníku. V roce 48 nebo 49 se spustila taková vlna antisemitismu, začal boj proti kosmopolitům a vůči lidem, kteří se Židů zastávali. Chadzejev tehdy na schůzi svazu mládeže, která se konala na půdě Filologické fakulty Běloruské státní university v Minsku, přítomné vyzval ke svržení vlády jedné strany a k odstranění Stalina. Otec, který zastával na škole vysokou funkci, dokázal zmírnit následky. Podařilo se mu ho dostat do Leningradu, do petrohradské nemocnice, psychiatrické léčebny, která fungovala jako vězeňské zařízení. Ty psychiatrické léčebny se lišily. Byly takové, kde se dělaly pokusy na lidech, ale tam, kam se ho podařilo dostat, tak to bylo místo, kde se mohl potichu zašít. Seznámil se tam s řadou leningradských a moskevských disidentů a knihovnicí tam měla být Fanny Kaplanová, která provedla atentát na Lenina. Podle oficiální verze byla několik dní poté zastřelená, ale Chadzejev tvrdil, že to bylo fingované a že ji ukryli v psychiatrické léčebně, kde dělala knihovnici. Každopádně tam byly knihy, které venku nebyly k sehnání, předrevoluční. Chadzejev tam pobýval do Stalinovy smrti. Pak se vrátil do Minsku, absolvoval universitu, a na začátku šedesátých let měl kolem sebe už takovou silnou mládežnickou skupinu, která ale byla rozprášena. Jmenovalo se to Chadzejevova skupina. Těm mladým lidem vzali budoucnost, někdo spáchal sebevraždu, někdo pil a Chadzejev se znovu dostal do vězení.

* To bylo kdy?

Myslím 1962. Byl za mřížemi několik let a posílil své vazby na sovětské disidenty. Poté, co vyšel z věznice, tak měl stále silné kontakty s disidenty z Moskvy, Leningradu. Často samozřejmě byl předvoláván KGB na podání vysvětlení a výslechy. S ním se taky mluvilo zdvořile. To je dávná tradice KGB. Říkali mu, Kime Ivanaviči, co tady děláte? Jste tady v Minsku sám, nás je kolem jako much, není to pro vás vůbec příjemné tady být – seberte se a jeďte do Leningradu nebo do Moskvy. Tam je takových, jako jste vy, stovky, tam se ztratíte, zatímco tady jste pořád na ráně. My vás nenecháme v klidu. My chceme v Minsku klid a pořádek. Kim přijal jistou formu chování, která byla v Minsku možná. Dělat tam samizdat nebylo možné, a tak jezdil do Moskvy a vozil odtamtud kufry plné samizdatu. A první, na co jsem u Kima narazil, byly různé zakázané filosofické a historiografické spisy a zažil jsem obrovský šok. Disidentská literatura mi rozkryla podstatu sovětského systému a ukázala mi, jak je přes svou fasádu krutý a nemilosrdný, a to tak, že není možné ten režim jaksi restaurovat nebo reformovat. Už před setkáním s ním jsem měl jakýsi kritický vztah vůči systému, ale bylo to zevnitř toho systému. To znamená, že jsem nechtěl jeho změnu a maximálně jsem si dokázal představit takový ten socialismus s lidskou tváří. S tou myšlenkou jsem se definitivně rozloučil. Od té doby už jsem zastával názor, že ten režim musí zmizet. Ale představu, jak to udělat, jsem neměl. Ale už jsem byl jeho odpůrce.

* To bylo v roce 1980.

To byl začátek osmdesátých let. Teď si uvědomuju, do jaké míry jsem se bál. Samotná skutečnost, že jsem chodil za Kimem k němu domů a vlastně jsem překračoval ten práh, tu hranici, pro mě znamenala naprosto novou situaci. My jsme měli absolutní porozumění s Hannou, která pocházela z jiné rodiny, ale vztahy s mou vlastní rodinou se v tu chvíli zkomplikovaly.

* Přeli jste se?

To ne. Je třeba říct, že rodiče sice nesdíleli mé názory, ale respektovali mou svobodu, a za to jsem jim hodně vděčný. Nikdy se nepotkali s Kimem, ale nebránili mi v tom, abych za ním chodil. Takže moje formování jako člověka, umělce a spisovatele, se odehrálo v osmdesátých letech. Kim mi hned zpočátku řekl, že jsou v podstatě dva modely možné existence coby spisovatele. Pokud chci být publikován a jít cestou oficiálního uznání, je to možné v modu algoritmu. Anebo můžu psát všechno, co chci, ale pak musím počítat s tím, že to nebude třeba nikdy publikováno. Že budu psát do šuplíku.

* Proč sis vybral šuplík?

Kim byl obklopen spisovateli, kteří psali do šuplíku, a ti se mi všichni líbili. Takže třeba tak.

* Jak to potom v osmdesátých letech pokračovalo? S kým ses stýkal? Cos dělal? Kdys a co začal psát…

Osmdesátá léta byla pro mě velmi důležitá. Co se týká jakéhosi mého tvůrčího vývoje, tak se odehrával v roce osmdesát až osmdesát pět. Studoval jsem tehdy na polytechnické universitě v Minsku, kde jsme se potkali s Hannou, byli jsme na škole v jedné skupině a mimo jiné jsme dělali studentské divadlo. To bylo také důležité. Klíčové pro mě ale bylo setkání s Chadzejevem. Abych to shrnul, došlo k jakési mé socializaci.

* Byl to problém dostat se na vysokou školu?

Neřekl bych, že to byl problém, v mém případě. Hlásil jsem se tam v roce osmdesát, což bylo ještě před těmi setkáními s Chadzejevem. Učení mi nedělalo potíže, měl jsem ambice. Spíš jsem zklamal v jistém smyslu rodiče, kteří chtěli, abych šel na fyziku nebo na radiotechniku. Místo toho jsem se rozhodl pro architekturu, stejně jako můj bratr. To byla taková zásadní událost. Rodiče byli zklamaní. Nicméně nijak neodporovali.

* Rok předtím vtrhli Sověti do Afghánistánu. Jak jste to vnímali?

Afghánská válka byla důležité pozadí všech těch událostí, a stal se z toho problém, kterému se člověk musel nějak postavit. V roce sedmdesát devět, což byl rok před dokončením střední školy, než jsem se hlásil na vysokou školu, jsem v této souvislosti zažil takovou existenciální, až mystickou dá se říct událost. Bydleli jsme v tzv. chruščovce, což byl čtyřpatrový panelák nízké kvality, stavěný v SSSR hlavně za Chruščova, kde byty byly po dvou. A v tom vedlejším bytě byla rodina, rodiče a dva bratři -shodou okolností se ten mladší jmenoval taky Dzmitry a byl o rok starší než já. V roce 1979 byl povolán do armády, nakomandovali ho do Afghánistánu a za tři měsíce byl zpátky, v pozinkované rakvi. Rakev s jeho tělem stála v sousedním bytě symetricky s mou postelí za zdí, úplně na stejném místě. Nemohl jsem usnout, pořád jsem na to myslel, celou noc jsem nespal a pokoušel se ten extatický stav zvládnout. Nakonec to vyústilo v jakýsi text, takové kratší psaní, ale nic přímo o Afghánistánu tam nebylo. Tehdy jsem ani nebyl schopen ten problém naformulovat. Byl jsem vychován sovětskou školou. Rozuměl jsem v jisté míře umění, literatuře, ale ten sovětský styl výchovy mi neumožňoval ten problém myšlenkově uchopit – nešlo to vůbec zachytit tím jazykem, který jsem ovládal. A to, že jsem ten problém nedokázal jaksi formulovat, se stalo samotným problémem. Ta otázka ve mně někde hluboko uvnitř zůstala. Když už jsem byl na vysoké škole, začal jsem komunikovat s Kimem a nosil jsem mu své básně. On je komentoval, někdy je editoval, což mě mnohdy rozčilovalo – bylo to takové vzájemné odporování. A v roce osmdesát pět, když už jsem vysokou školu končil, mi Kim navrhl, abych napsal rozsáhlejší poému nebo román v poetické formě. Poté, co jsme absolvovali universitu, jsme s Hannou pracovali společně na jednom absolventském projektu. Tehdy už jsme měli malé dítě, roční dcerku, a coby mladí specialisté jsme měli dostat umístěnku, dle sovětských zákonů, přímo v Minsku. Když zasedala ta komise, tak se zjistilo, že pracovní místa pro nás nemají a že nás tedy pošlou někam na periferii. Jenže se ukázalo, že pro nás nic nenašli ani mimo Minsk. Nakonec to dopadlo tak, že jsme dostali volné uplatnění – stát nás nikam neposlal a měli jsme si hledat práci sami. Pro nás to znamenalo, že jsme zůstali v Minsku s malým dítětem bez práce, bez jakékoliv perspektivy. Anna nakonec přes rodiče našla uplatnění v oblasti architektury a já šel do továrny.

* Cos tam dělal?

Měl jsem na starosti agitaci. Podílel jsem se na vytváření plakátů, transparentů pro různé manifestace, Mír, Práce, Máj…, a takových nástěnek a tabulí, kam byly umisťovány pracovní vzory -informace o zaměstnancích, kteří jsou nejaktivnější. Tehdy jsem komunikoval s Chadzejevem, byl jsem členem různých neformálních seskupení v Minsku, měl jsem blízko k filosofii hippie, byl jsem pacifista, už jsem byl i antikomunista a zastával jsem názor, že čím míň toho udělám, tím víc budu lidem prospěšnější. Byl jsem vedoucí oddělení a pode mnou jako moji podřízení byli dva výtvarníci, kteří dělali různé zakázky bokem a využívali k tomu naší dílnu. Takže došlo k nastolení jakési nepsané dohody – oni pracovali na svém v té dílně a já jsem zase jezdil za Chadzejevem a psal jsem ten román poetické formy. Jeden z mých podřízených se dostal na uměleckou akademii a já za něj musel hledat náhradu. Místo něj nastoupil Michal Aněmpadystav, což je kultovní osobnost, už tedy nežije. Tehdy patřil k běloruskému národnímu obrození, což bylo neformální hnutí mimo oficiální struktury, a byl jakýmsi generátorem nového běloruského mýtu. My jsme oba dva zastávali filosofii míň pracovat pro stát a víc dělat to svoje. Ti autoři kolem Chadzejeva byli vesměs ruskojazyční autoři, kteří byli z osmdesáti procent židovského původu. Samozřejmě mezi nimi byli i někteří bělorusky mluvící, ale nebyli tím hlavním proudem. Tam se spíš mluvilo rusky a Michal Aněmpadystav byl zastáncem běloruské myšlenky a mluvil pouze bělorusky. Jeho prostřednictvím jsem se dostal na různá neformální undergroundová setkání, kde byli vesměs bělorusky mluvící a píšící autoři. Mezi nimi můžu uvést Adama Hlobuse, který byl pak hodně populární. Otevíraly se mně běloruské horizonty. A paralelně s tím jsem psal román – od roku osmdesát pět do roku osmdesát osm.

* Jak to mělo nezávislé prostředí, ve kterém ses pohyboval, s KGB? Naháněli vás nějak?

Kim Chadzejev byl pod stálým dohledem KGB, pravidelně byl předvoláván na podání vysvětlení a tak dál. Taky se stávalo, že k němu domů přišli příslušníci těchto složek a koho tam ten den odchytli, odvedli ho na pohovor. Já měl štěstí, že mně se to vyhnulo.

* Jak jsi to měl s vojnou?

Ten systém byl nastavený tak, že mladí lidé, kteří studovali na vysokých školách, tak se u nich upouštělo od vojenské povinnosti v tom klasickém smyslu, nicméně museli absolvovat tak zvanou vojenskou katedru, která začínala od třetího ročníku. Pokud člověk absolvoval vysokou školu, tak dostával dvojí odbornost – jedna byla klasická, v mém případě technická, a druhá vojenská, protože během studia musel člověk absolvovat i tu vojenskou katedru. Vojenský výbor, který to všechno řídil, si ponechával právo kteréhokoli absolventa na vojnu poslat, nicméně důstojníků, co absolvovali vojenské katedry, bylo přebytek, tak se to stávalo spíš výjimečně. Já měl navíc malé dítě, byl jsem ten, kdo živil rodinu a nakonec mě nepovolali.

* O čem je ten román z let 1985-88?

Byl to pokus povědět něco o životě mladých lidí v Minsku, jak žije vlastně mladá společnost v Minsku, o různých zkušenostech. Byl tam popis obvyklé praxe – studium, zaměstnání, a také tam vystupují i ti nonkonformisté. A byl to taky pokus konečně promluvit o válce, která se odehrávala blízko, a stále se z ní vraceli mladí lidé, ze kterých byli invalidé, měli všelijaká zranění, chyběly jim končetiny a jaké měli potíže s integrováním do společnosti. Nemohu říct, že to byla nějaká úspěšná tvůrčí zkušenost, ale pro mě byla důležitá. Souběžně s mou komunikací s Michalem Aněmpadystavem, setkáváním s Chadzejevem a s tou společností, která ho obklopovala, došlo ke vzniku takového tvůrčího seskupení, které se jmenovalo Běloruské klima. To seskupení se scházelo ve sklepě, v centru Minsku, v prostorech fotoklubu.

* To bylo kdy?

Začalo to v roce osmdesát sedm, osmdesát osm a trvá to do teď. Mezi lidmi, kteří k tomuto seskupení patřili, můžu jmenovat Valera Labko. To byl významný fotograf a pedagog, který se věnoval současné moderní fotografii a oslovil řadu mladých lidí. Mezi námi byli fotografové, básníci, hudebníci, malíři… a v době perestrojky ještě za sovětských časů se nám podařilo uspořádat několik významných výstav a akcí.

* Oficiálně, polooficiálně, ilegálně?

Zvláštně. Ve 2. půli osmdesátých let, a hlavně v jejich konci, byl státní aparát v jakýchsi rozpacích – nevěděl vůbec, co s tím, co s tou novou situací. Tím pádem se otevíraly i nové možnosti, které nebyly ani před tím ani po tom. Jako příklad uvedu divadelní představení. V centru Minsku je kulturní palác, dům svazu odborů, který má sál s velkým jevištěm. A tam mi umožňovali pořádat představení. Herci neměli nějaký oficiální status, my jsme neměli smlouvu s tou scénou, ale zároveň to byla plnohodnotná představení s možností využít rekvizit, veškerých mechanismů a nástrojů, co ke scéně patří. Lidi jsem zval, aby se toho zúčastnili, přímo v kavárně. Byla to taková surrealistická představení.

* Jak to bylo dohodnuto – co na to vedení divadla?

Bylo to možné díky neformální domluvě s vedoucí tohoto paláce Svazu odborů, která do oficiálního programu akcí zařazovala věci, které nebyly předem schváleny. Takovým způsobem tam vystupovali nezávislí hudebníci, divadelníci, zkoušel tam pravoslavný pěvecký sbor…Pak ji ovšem našli oběšenou v její kanceláři.

* Vyšetřovalo se to?

Ano. Závěr zněl, že spáchala sebevraždu. To byl rok 1989, nebo 1990.

* Jak na vás reagoval režim?

Byla to taková zvláštní doba. Nejsem politik, ale myslím si nebo se domnívám, že tehdy bylo jakési napětí a odpor mezi lídry komsomolu a strany. Ti z komsomolu se potřebovali proti těm druhým o něco opřít, a proto otevírali mladým lidem nové možnosti – ne snad proto, že by svazáci byli lepší, než komunisti, ale chtěli věci dělat jinak a potřebovali nějakou oporu ve veřejnosti. Nám to ovšem otevíralo nové možnosti. V roce osmdesát šest došlo k výbuchu na Černobylské jaderné elektrárně, pokračovalo se ve válce v Afghánistánu a my měli pocit, že se ten systém hroutí, že to prostě rychle nějak spadne, ale zároveň to byl pocit, že nás nečeká nějaká nová budoucnost, ale spíš apokalypsa. Avantgarda jaksi předpokládá nějakou vizi budoucnosti, a tu jsme my neměli. A pak byl ještě jeden důležitý aspekt. Jak jsem říkal, ta společnost, která obklopovala Chadzejeva, to byli většinou lidé židovského původu, a když na konci osmdesátých let padla ta omezení vycestovat ven, tak najednou začali všichni z Běloruska odjíždět.

* Do Izraele…

Do Izraele nebo Spojených států. Otec Hanny, který byl Žid a byl předtím pronásledovaný, nám dvakrát nabízel připravit paklík dokladů, abychom mohli s Hannou opustit Bělorusko. My jsme ale zůstali a on taky neodjel, i když měl chuť i možnosti. Neříkám, že to bylo dobře nebo špatně, ale vidím zároveň paralely s tou dnešní situací v Bělorusku, která nám připadá hodně apokalyptická. Mnozí znovu odjíždí a opouští Bělorusko. My tu možnost taky máme, ale neděláme to. A taky neříkám, že to je dobře nebo špatně.

* Jak jste se dívali na Gorbačova?

Vztah ke Gorbačovovi byl ovlivněn nebo byl spojen s Černobylem (a Lotyšskem a Litvou, dodává vedle sedící Strocavova žena Hanna; za Gorbačova zaútočila v lednu 1991 sovětská armáda pokračování na straně 7 dokončení ze strany 6 proti civilním cílům v Litvě a Lotyšsku poté, co pobaltské státy vyhlásily samostatnost, pozn. red.). Měli jsme malé dítě. Hanna se procházela s kočárkem s dítětem někde venku, pršelo, a ten déšť byl radioaktivní. A já jsem ve stejném dešti na dvoře továrny, kde jsem působil, natíral vůz a připravoval jsem jej na První máj.
A Gorbačov, když se poprvé po té havárii ukázal v televizi, měl červenou tvář a mluvil o tom, že s tím nemá nic společného, nevyjádřil žádný soucit s lidmi a mluvil pořád o sobě jako správný komunista. Byl to ale miláček Západu. Byl spojován s jakýmisi demokratickými tendencemi a na Bělorusko se zapomínalo, na to, že máme kontaminované území, že dochází k vysídlení a násilnému přesidlování lidí. Byli jsme ponecháni sami sobě. Stali jsme se jakousi obětí euforie perestrojky. Všichni měli nějakou naději spojenou s budoucností a my jsme zažívali apokalypsu. A to je ten zásadní rozdíl, který odlišuje Bělorusy a také základ jejich chování po rozpadu Sovětského svazu – na rozdíl od ostatních jsme vstupovali do té nové éry ve stavu deprese.

* Píšeš „reportážní poesii“. Co to je, jak tě to napadlo?

Ta moje zkušenost s románem v osmdesátých letech byl pokus formou „politického vyprávění“ zachytit události, které mi byly blízké, jednak byly osobní a jednak společenské. Musím říct, že tehdy jsem ten jazyk nenalezl, abych to popsal. V devadesátých letech, po rozpadu Sovětského svazu, došlo k jakési náboženské renesanci a já jsem několik let psal takovou metafyzickou poesii. Abych to zjednodušil, dospěl jsem k tomu, že moje přímá účast v životě politickém už není třeba, protože ta hlavní událost se odehrála – Sovětský svaz se rozpadl. Příchod k moci Lukašenky byl v mém okolí vnímán jako jakési dočasné nedorozumění. Ze všech stran jsme byli obklopeni víceméně demokratickými státy. Litva, Polsko. Měl jsem pocit, že režim to prostě za takových okolností nedokáže ustát. Zdálo se mi to zřejmé.

* Kdy jsi z toho vystřízlivěl?

Změna mého stanoviska, respektive mého přístupu se odehrála asi v polovině nultých let. Mluvím především o změně mého tvůrčího jazyka, o změně mé účasti, mého zapojení. Začali jsme si uvědomovat, že Bělorusko je jakási země experimentu pro Rusko, Ukrajinu a pro možnost restaurovaní podobného režimu úzce spojeného s Moskvou v Lotyšsku, nebo Litvě, a pochopil jsem, že umělecký jazyk, kterým bych to dokázal popsat, mi chyběl. V roce dva tisíce šest se v Bělorusku odehrály řádné, takzvaně řádné, prezidentské volby a mladí lidé na to reagovali tím, že postavili stanové městečko v centru města, které vydrželo několik dnů, než jej silové složky odstranily. Já jsem měl silnou chuť o tom mluvit, aby se o tom dozvěděli moji přátelé v zahraničí, kteří o tom nic nevěděli – mám na mysli především Ukrajinu a Rusko, a dívali se na nás asi tak: jenom vy, Bělorusové, můžete takového idiota tolerovat. V roce 2008 vypukla válka v Gruzii, psal jsem o tom a měl jsem pocit, že v takovém náročnějším metaforickém jazyce dokážu na ty události lépe reagovat. Vzpomněl jsem si přitom na dva důležité příklady. Ten první byl politický cyklus básní od Mariny Cvětajevové, který napsala v roce sedmnáct, osmnáct – ještě před rokem 1920. Ona obecně byla taková produktivní básnířka, psala hodně, reflektovala hodně tu osobní zkušenost a společenské události. Ten cyklus měl formu jakési poetické reportáže těchto událostí. K těm jejím básním jsem se dostal již v osmdesátých letech u Chadzejeva a Hanna v rámci samizdatu vázala její básnické sbírky. Na začátku toho cyklu například vítá únorovou revoluci. Tam je věta něco ve smyslu care, vy jste neměl pravdu. Ke konci toho cyklu ale dává dobrozdání bílé gardě a jejímu pochodu proti rudým. Cvětajevová mi poskytla takovou svobodu nemluvit z pozice, že mám absolutní pravdu, ale jakoby mluvit zevnitř konkrétní události, kterou prožívám tady a teď. Může se stát, že nebudu mít pravdu, ale to není pro mě to hlavní kritérium. Kritériem je jakási celistvost pohledu, přístupu, a aby to bylo umělecky výrazné. Když začaly vycházet ty moje „reportážní“ básně, tak někteří moji kamarádi, kteří znali moji metafyzickou poesii, část z nich, reagovala tím, že to je vlastně konec poesie, že to, co píšu, už není poesie – jsou to jakési texty, které se nemohou ucházet o status básně. A toto vnímání mé tvorby bylo typické až do srpna dva tisíce dvacet.

* Proč?

Pokračoval jsem v psaní stejných básní, tedy co se týká té formy, dalších patnáct let a najednou se lidé ocitli v takové situaci, která natolik změnila jejich vnímání, že moje poesie v nich začala vyvolávat rezonanci a ty básně jim pomáhaly vnímat tu skutečnost, tu realitu. To znamená, že jsem to nebyl já, kdo začal psát nové básně, ale že to vnímání lidí se změnilo.

* Které básníky máš rád?

Pro mě je vždy těžké odpovídat na tuhle otázku, vidím opravdu široké možnosti poesie. V našem prostoru nebo postsovětském prostoru na území Ukrajiny, Běloruska, Ruska přetrvává myšlenka jedna země, jeden básník. Já se s tím neztotožňuju. Nevím, jestli to je výchova od Chadzejeva nebo jeho vliv. Pro mě je důležité mít k dispozici různé poetiky, různé možnosti. Od někoho můžu mít rád vše, co ten básník napsal, a od jiného jen jednu báseň. Pro mě je to rovnocenné. Pokud se budeme bavit o bělorusko-jazyčné poesii, tak Ales Razanav. Je to básník, který možná zůstal nepochopený a nepřijatý v Bělorusku. Pak další jméno, které jsem už zmiňoval. Michal Aněmpadystav. V osmdesátých letech, když jsme komunikovali, tak napsal možná dvě, tři básně. V devadesátých letech to byl takový jev poetický.

* Co bude v Bělorusku za deset let?

Co bude se světem za deset let? Několik měsíců před loňským srpnem jsem napsal text, kde jsem se snažil představit pohled na Bělorusko skrz problém trestu smrti. My jsme jedna z mála zemí, kde je dosud vykonáván trest smrti a společnost to i teď toleruje. Žijeme v době západního vnímání, jak se prosadilo po 2. sv. válce. Shodneme se na tom, že hlavními hodnotami je lidský život, sociální a lidská práva, zdraví člověka, ale tradičně tou hlavní hodnotou a tou kulminací dění byla vždy válka, která byla to, k čemu směřovala společnost. Když se podíváme na dějiny literatury, tak ti největší hrdinové byli vždy váleční hrdinové, ulice jsou pojmenované po vojevůdcích, všude jsou pomníky spojené s válkou. A nyní, kdy postupně dochází ke krizi křesťanství, ke krizi humanismu, obrozuje se znovu paměť o kráse a síle války, o jejím smyslu. Ty tendence jsou přítomné nejenom v Rusku, Bělorusku nebo v Afghánistánu, ale jsou všude, i když třeba nejsou na první pohled zřejmé. Společnost začíná vnímat válku znovu jako jakousi společenskou hodnotu. Pokud se podíváme zpátky na ten náš běloruský protest, který měl poklidnou mírnou povahu. Byl to křik do světa, že pokud vezmeme do rukou zbraně, tak asi nejspíš zvítězíme, ale později spolu všichni prohrajeme. Možná se to od nás očekávalo, že budeme válčit. Ale domnívám se, že je třeba najít jiný společný jazyk. Pokud Bělorusové, pokud my zůstaneme v tom sami, tak běloruská demokracie nezvítězí a ve finále pak nezvítězí nikdo. Nyní je řešen osud evropské humanistické civilizace.

* Proč píšeš rusky a ne bělorusky?

Jedná se o přírodu poesie. Stejně tak jako tlumočník musí rychle najít jistá složitá slova, která jsou ukryta někde v hloubi jeho paměti, i básník musí pracovat s velmi rozsáhlým jazykovým prostorem. A rozsah mé běloruštiny je menší, protože jsem vyrůstal v ruskojazyčné rodině a ve škole jsem se neučil bělorusky. Takže jsem v tomhle smyslu jazykově omezenější. A má to ještě jeden aspekt. Už jsme se dotkli toho, že Bělorusko je něco jako pomezí, hraniční území. Když Československo přišlo po druhé světové válce o němčinu, byla to výhra nebo ztráta? Podobně my jsme přišli o jidiš a o polštinu. Přiznávám, že v případě Běloruska je bilingvismus jistý problém, protože běloruština neměla a nemá stejné podmínky jako ruština a byla uměle vždy potlačována. Já jsem pro to, aby podíl běloruštiny rychle stoupl. Ale aby zůstala v Bělorusku přítomna i ruština a aby došlo k navrácení jidiš a polštiny. Aby budoucí běloruská vláda, jiná než stávající, zajistila určité preference těm osobám, co ovládají jidiš, protože to není jen věc kultury. Polylingvismus je i sociální a ekonomická hodnota. Je to bohatství.

* Mezitím co jsme dělali rozhovor, se staly v Minsku hodně expresivní události – KGB vtrhla s pomocí sekyry do bytu IT analytika Andreje Zelcera a v následné přestřelce měli zahynout dva lidé – podle oficiální verze sám Zelcer a jeden fízl. Bude to mít nějaký dopad na opozici?

Všechny informace, které jsme o tomto případu dostali, jsme dostali od režimu. Co se přesně stalo, ani kolik je mrtvých, zda ten příslušník KGB byl skutečně zastřelen…. – to se můžeme jen dohadovat. Jediná svědkyně, která by mohla popsat posloupnost těch událostí a vnést do případu jasno, tedy manželka zastřeleného, je držena režimem v přísné izolaci. Samozřejmě se to Lukašenko snaží využít ve svůj prospěch, ale rok poklidného mírového protestu nelze přeškrtnout takovým po všech stránkách podezřelým incidentem, kdy režim všechno tají a manipuluje. Jedno je jasné -režim se rozkládá dál.

* Tak držím Bělorusku, které to v moderních dějinách odskákalo jako málokdo jiný, palce.

Dzjakuj.