Není to dlouho, co nás zpravodajské agentury zásobovaly dramatickými obrázky pouličních bitek s policií, hořících aut a barikád ve francouzských městech. Na pouličním násilí se podílely převážně dospívající děti imigrantů a bylo jednoduché považovat to za čistě francouzskou specialitu.

Francouzská byrokracie, ochrana stávajících zaměstnanců a klientelismus jsou přece jevy tak obecně známé, že se s nimi mnozí coby s motivem snadno identifikovali. Znevýhodnění dosud nechráněné skupiny obyvatel a tím pádem minimální sociální prostupnost společnosti by jistě vedla k nespokojenosti i jinde. Nepopsaným fenoménem tak zůstala jen šokující brutalita a násilí některých demonstrantů a motivy, o kterých se hovořit považovalo dosud za politicky nekorektní.

V Německu ale jak se říká Ordnung muss sein, a jak už to bývá, na každém šprochu je pravdy trochu. Legendární byly například každoroční tzv. Chaostagen v Hannoveru. K určenému datu se tam sjely skupiny nespokojenců, radikálů, alternativců a jiných násilníků z celé země, aby si hezky pospolu užily den a noc boje s policií v ulicích města. Připraveny byly obě strany, což ovšem atraktivitě duelu nijak neubíralo. Současné politické debatě v Německu ovšem dominuje násilí jiného charakteru, a to se zdá mít s tím francouzským společného více, než by si kdo přál.

Vše začalo nenápadně. Krátce před Vánoci do médií unikly záběry průmyslové kamery z mnichovské podzemky, na kterých byli zachyceni dva mladíci brutálně bijící šestasedmdesátiletého důchodce. Proč se ze zdánlivé banality vyklubalo téma, ke kterému se již vyjádřily a stále vyjadřují všechny politické špičky včetně kancléřky Merkelové, šéfa SPD Kurta Becka a dokonce i političtí vysloužilci Gerhard Schröder a Edmund Stoiber? Protože vše nasvědčuje tomu, že zmíněné záběry prolomily tabu, ze kterého byla dosud vidět jen pověstná špička ledovce, a které v sobě potencionálně skrývá časovanou bombu.

Zmíněné záběry byly šokující zachycenou mírou brutality. Mladíci bez zjevného motivu srazí k zemi a pak ještě kopou a dupou po bezbranném starci. Výsledkem byl hematom, výron krve do pravé oční jamky, vícečetné zlomeniny, rozdrcená spánková, lícní a klínová kost, dohromady dost na bezprostřední ohrožení života. Pachatelé byli dopadeni a shodou okolností byli oba cizinci, jeden Řek a druhý Turek. Shodou okolností je prvnímu sedmnáct a druhému dvacet. Shodou okolností jsou oba policii dobře známi, mají za sebou již desítky deliktů či trestných činů i několik soudních procesů. Policejní záznamy dvacetiletého Serkana A. obsahují téměř tisíc stránek. Shodou okolností se poté udála a do médií pronikla další podobná napadení: v autobusu MHD v Berlíně, na nástupišti příměstské dráhy ve Frankfurtu a opět v mnichovské podzemce. Shodou okolností byli pachatelé opět mladiství (16-21 let), opět cizinci (úřední němčinou Person mit Migrationshintergrund) a policii opět dávno dobře známí. Kromě zmíněného Serkana obviněného z pokusu o vraždu dnes všichni běhají zase na svobodě. A shodou okolností novináři z týdeníku Spiegel napočítali jen během druhého lednového týdne tři vraždy, které spáchali mladiství do 17 let.

V takové situaci již shody okolností přestávají býti shodami a stávají se fakty, které mají vypovídací hodnotu. S mladistvými, a obzvlášť s těmi cizího původu, není něco v pořádku. A náhle se začalo hovořit o tom, jak se věci doopravdy mají. Příslušné instituce i jednotlivci (soudci, státní zástupci, sociální pracovníci) zveřejnili údaje, které dříve nikdo nechtěl slyšet nebo se považovaly za politicky nekorektní. Pak může být šokem, že řečí suchých čísel celých 43 % násilných trestných činů v Německu spáchají osoby do 21 let. A z nich pak cizinci tvoří opět téměř polovinu. Vzhledem k jejich podílu na celkovém počtu obyvatel je takové zastoupení více než nadproporcionální. Ovšem jen v samotném Berlíně má podíl cizinců na závažné kriminalitě dosahovat 80 %! Z nich pak lidé do 21 let tvoří 70 %. Berlínský vrchní státní zástupce Roman Reusch zašel v debatě ještě dále, když doslova uvedl, že většina pachatelů se nerekrutuje z turecké, ale z na počet obyvatel zcela zanedbatelné menšiny arabské: „V těchto palestinských nebo velmi početných rodinách s turecko-kurdsko-libanonskými kořeny mluvícími arabsky se k budoucí kriminalitě přímo vychovává. Děti často nepustí domů, dokud nenakradou určitou minimální částku. Skutečnost, že se rodinní příslušníci ocitají ve vězení, je součástí jejich přípravy na dospělý život. Vyvinula se u nich mentalita vzít si kdykoli cokoli, co chtějí, a to tak často, jak chtějí. Jejich oběťmi jsou zpravidla lidé bez efektivní možnosti se bránit, tedy nikoli dospělí.“ Důsledkem je, že např. ve čtvrti Neukölln má již třináct škol vlastní ochranku. Podle místního starosty jen za deset dní stačila zabránit pěti násilnostem.

Sociologové nebo sociální pracovníci upozorňují na fakt, že rodiny imigrantů se často uzavírají ve svém paralelním světě, kde si muži užívají a kradou a ženy o ně pečují, a kde se děti nadprůměrně často stávají svědky i oběťmi všech druhů násilí. Podle dolnosaského kriminálního institutu bylo v rodinách tureckého původu vystaveno zneužívaní nebo nadměrným fyzickým trestům 44,5 % dětí. Následkem toho pak při řešení vlastních konfliktů též sami častěji sázejí na násilí. Možná ještě výmluvněji však situaci dokumentují výsledky průzkumu, ve kterém mladiství odpovídali na otázku, zda je možné udeřit ženu pokud vás podvede. Z mladých Němců to schválila 2,2 %, z mladých cizinců 23,7 % (výsledky za chlapce i dívky). Z některých studií pak vyplývá tristní zjištění, že děti cizinců jsou prostě alespoň dvakrát násilnější než mladiství Němci. A gloriola násilí slaví úspěch. Učitelé si stěžují, že právě násilníci se těší nejvyšší autoritě, té, kterou oni sami postrádají. Přiznávají, že sami mají strach do konfliktů mezi dětmi zasahovat, protože i oni sami už byli mnohokrát napadeni, a to i nožem. A rodiče zase, že se bojí pouštět děti do školy, protože tam jsou soustavně šikanovány. Všemu bezmocně přihlížejí odbory sociální práce, prevence, péče o rodinu i neziskové organizace a stěžují si na jediné: nulovou autoritu a neochotu spolupracovat ze strany problémových rodin.

Logicky se proto následně hovoří o efektivitě či spíše neefektivitě celého justičního systému ve vztahu k mladým kriminálníkům. Mnoho z nich páchá opakovaně nejrůznější násilnosti, aniž by byli potrestáni hůře než podmínkou. Policie ani soudy pro jisté mladé delikventy nepředstavují jakoukoli autoritu. Kromě přiznání bývá za polehčující okolnost uznáváno i jednání pod vlivem alkoholu! To poté povzbuzuje další v pocitu beztrestnosti. V celém Německu tak dnes svobodně žije na tisíce mladistvých, kteří za sebou mají i několik desítek trestných činů, jako loupež, přepadení či vydírání, a kteří od soudů opakovaně odcházejí nanejvýš s podmínkou. Takové tresty pro ně nemají jakýkoli odstrašující efekt, srovnávací statistiky naopak vypovídají, že k podobným deliktům lákají stále více a více následovníků. Podle policistů tyto pachatele kromě dlouholetého vězení nebo vyhoštění nic jiného nezastaví. Ani sociální pracovníci nejsou optimističtí. Mnozí se vyjadřují v tom smyslu, že i když se jedná ještě téměř o děti, v případě opakované recidivy je jakákoli snaha o nápravu již zbytečná. Taková vyjádření a přiznání bezmoci i beznaděje byla donedávna tabu. A k obecné atmosféře porážky se připojují i politici. Hovoří o nutné odvaze aplikovat všechny sankční možnosti, které stávající trestní řád umožňuje. A navrhují nové právní úpravy: zabránit, aby se na pachatele mezi 18-21 lety aplikovalo trestní právo pro mladistvé, zpřísnit tresty a konečně, zjednodušit proceduru vedoucí k trvalému vyhoštění mladých recidivistů do země původu rodičů. O znovuzačlenění do společnosti již ani slovo.

Pro příliš mnoho Němců je zvlášť bolestivé zjištění, že i přes nesporné úspěchy v integraci či asimilaci cizinců se jim před očima coby nepoužitelný bortí model ideální společnosti prezentovaný ideály generace osmašedesátníků. Tedy model společnosti velmi liberální, s úctou k menšinám, respektem k odlišnosti a místo represe kladoucí důraz na přesvědčování a pomocnou ruku. Dětem květin i jejich generačním souvěrcům, kteří až donedávna zastávali významné funkce ve státní správě nebo soustavě vzdělávání, se rozplývá sen o velké rodině bez předsudků a nenávisti, rodině, ve které se mají všichni rádi a pomáhají si, protože pokud se už někdo něčím proviní, v jejich chápání je kromě pachatele jeho skutkem vinna i sama společnost.

I oni sami již uznávají, že možnosti společnosti „převychovat“ některé imigranty či jejich potomky se vyčerpaly. A to i za přispění ztráty autority policie a soudů. Dokud lidé snící o sledování společného zájmu všech osob nezávisle na jejich původu, způsobu života, nebo hodnotách nepřijdou na to, kde se stala chyba, má zvýšená represe alespoň v Německu cestu otevřenou. Nedá se vyloučit, že soužití cizinců i „domácích“ pak bude harmoničtější.

Petr Mach

Babylon 5/XVII, leden 2008