Prezervativy za tři sta marek

Vychodní Berlín, 1971. Foto FORTEPAN / LENCSE ZOLTÁN

Günther, jak stálo na destičce připnuté na jeho hrudi, byl hotelovým portýrem ve východním Berlíně, kde jsem tři dny bydlel. Byl mladý a blonďatý, měl příjemné způsoby a nordický úsměv. Zeptal jsem se ho, jestli se ve východním Berlíně dají koupit prezervativy. Ano, prodávají se volně v lékárně. Kolik bych jich chtěl?

Řekl jsem mu, že bych chtěl tak za tři sta marek.

Zamračil se, opatrně se rozhlédl kolem, ale nikdo nebyl natolik blízko, aby mohl něco zaslechnout. Zeptal se mě, jestli jsem Rumäne? Přikývl jsem, ano. Řekl mi, že pokud chci koupit prezervativy za tři sta marek, to znamená skoro sto prezervativů, ti v lékárně si budou myslet, že jsem pašerák. Může se stát, že si vyžádají můj pas a zavolají Vopo – lidovou policii. Nemá smysl, abych riskoval. Proč nedám peníze Güntherovi, aby je koupil místo mě? Zná personál lékárny, která je hned za rohem, přece jen je místní.

Odmítl jsem. Pokud znáš pracovníky lékárny, odveď mě tam. Koupím prezervativy, vrátíme se zpátky a když vše bude bez problémů, dám ti padesát marek.

Odešel na recepci a požádal jiného staršího portýra, aby ho na chvíli zastoupil. Vrátil se. Vyžádal si čtvrthodinou přestávku. Jdeme.

V lékárně jsem si hned všiml, že nezná nikoho. Farmaceuti – muž a žena – vypadali oba, že jim je přes šedesát let. Günther jim řekl, že jsem Rumäne. Probrali se k životu a řekli mi, že v posledních měsících k nim do lékárny chodí Rumuni nakupovat prezervativy, ale žádný za ně neutratil tolik jako já. Takže farmaceuti vědí o situaci v Rumunsku. Nařízení 770, nicht? Ten váš šílenec je Vampyr, nicht? Proč ho nevyhodíte do vzduchu? Zabalili mi asi osmdesát kusů. Zaplatil jsem. Překvapeně se dívali na moje zcela nové bankovky. Vzal jsem balíček, vydal jsem se ke dveřím a zakřičel jsem na ně svojí poněkud neotesanou, ale funkční němčinou: Vy dva, když jste byli v Hitlerjugend, vyhodili jste do vzduchu toho vašeho upíra? Ne? Tak si nechte ty vaše rady!

Rozuměli mi perfektně.

Východní Berlín, 1971. Foto FORTEPAN / LENCSE ZOLTÁN

Vyšel jsem a Günther běžel za mnou. Dohonil mě skoro až u hotelu. Podal jsem mu padesát marek a zavrčel jsem směrem k němu, že nejsem překupník, ale spisovatel. A peníze, které jsem utratil, byly honorář za můj první přeložený román, který vyšel ve východoněmeckém nakladatelství. Mladý portýr okamžitě změnil výraz, změřil si mě a nadšeně vykoktal: „Tu knihu? Ano, viděl jsem ji v knihkupectví. To jste napsal vy?“ Zeptal se mě, jestli mám ještě padesát marek.

Měl jsem ještě padesát marek.

Nabídl mi, že mě ten večer zavede na místo, odkud se dá poslouchat koncert kapely Led Zeppelin – hráli v západním Berlíně. Věděl o místě, kde se dá poslouchat koncert jako bychom byli na druhé straně zdi.

Ten večer jsem neměl žádné povinnosti. Druhý den, v sobotu ráno, jsem letěl zpátky do Bukurešti. Souhlasil jsem a domluvili jsme se na čtyřiceti markách.

O tři hodiny později jsme šli spolu na koncert.

„Koncert“ znamenal ulici přímo vedle zdi s budovami vybombardovanými ve ’45. Byly ještě plné rumoviska a okna byla zazděná cihlami.

„Na koncert“ se přes vybombardované domy prodírali mladíci a dívky z celého východního Berlína. Měli na sobě džíny a svetry a nesli si s sebou deky a tašky s pivem a párky. Rozložili si deky na rumovišti. Bylo evidentní, že to tu znají. Usadili se, zapálili si a otevřeli pivo. Natažení na dekách vychutnávali Roberta Planta, který se linul z druhé strany zdi. Na druhé straně bylo tolik světla, že se odráželo od mraků. Nafialovělých, rozžhavených od lamp. Mládež z Východu přicházela se zrcátky namontovanými na tyčích. Když je člověk zvednul a natočil do určitého úhlu, mohl v nich zahlédnout kapelu na druhé straně zdi. Robert Plant zpíval: … there’s feeling I get, when I look to the west, And my spirit is crying for lea-eaaa-ving… Postavil jsem se na rumovišti na špičky, přitáhl jsem se rukama na roh jedné zříceniny a pokradmu jsem se díval na Západ v kusu zrcadla velkém asi jako školní sešit. Robert Plant měl jedinečný hlas. Ani mužský, ani ženský, ale zároveň trochu ostrý, který vycházel melodicky z jeho útrob. Něco říkal, ale nebylo důležité, co přesně. Něco v jeho hlase ve mně vzbouzelo šílenou touhu ne po Západě, nýbrž po normalitě, jednoduchosti a lidskosti. Po něčem jiném než jsem prožíval v mém přízemním životě zajatce. Zpíval se zavřenýma očima. Byl bez košile a leskly se na něm krůpěje potu. Pohyboval se instinktivně jako zvíře. Tady za zdí se mládež z Východu vlnila natažená na rumovišti.

Východní Berlín, 1971. Foto FORTEPAN / LENCSE ZOLTÁN

Znal jsem východoberlínskou mládež. Zítra se vrátí k úplně jinému životu. Zítra přijdou do práce přesně načas, budou papouškovat hesla a opět se stanou pýchou tábora. Ano, je to pravda, máme 0% svobody, zatímco vy, Rumuni, máte 0,02%, ale my pijeme opravdovou kávu a jíme maso – to není svoboda? A když se vrátíme z práce, pustíme si televizi a Západ se nám vyvalí do bytu na třech kanálech ze sedmi. Tenhle večer kouříme, pijeme pivo a užíváme si malého úniku ze socialistického tábora, Lay-ddies undd Dzhentlemenn… Led Zeppelin! A zítra budeme zase táborovou elitou, poněvadž nám teče voda a nosíme západní módu, i když trochu omšelou a žijeme slušně. Podívej, jak přecházíme civilizovaně ulice – až když se rozsvítí zelená. Ale hlavně nás nežere otázka: „Co jsme to udělali s naší zemí?“ Poněvadž u nás se nedostal k moci šílenec a nenechali jsme ho tam a nenecháváme ho tam kvůli tomu, že nám říká, že jsme Rumuni, Rumuni, Rumuni! Nás neničí pochybnosti, proč jsme to udělali a nedusíme v sobě vztek, že jsme se poddali. Ano, jsme otroci rudého Říma – a čí otroci jste vy, Rumuni?

Už na to nemysli, řekl jsem si. Tohle není tvůj svět.

Ale který svět je můj?

Stání na špičkách mě unavilo, takže jsem zůstal stát normálně na patách a ztratil jsem z očí zrcadlo. V tu chvíli…

Ani ne dva metry ode mne vyšel z jednoho rozpadlého průchodu Vopo! Viděl jsem ho, jak jde s dlouhým a lesklým kaučukovým obuškem v ruce.

Rychle jsem se podíval přes druhé rameno.

Za mnou byla pěšinka rumovištěm, která vedla na ulici, kudy jsme přišli. Pěšinka byla volná, nikdo tam nebyl. Mohl jsem utéct.

Východní Berlín, 1970. Foto FORTEPAN / MÉSZÁROS ZOLTÁN

Znovu jsem se podíval kolem sebe. Led Zeppelin právě utichli. Většina z druhé strany křičela: „Opakovat, opakovat!“ A tady si nejspíš nikdo kromě mne neuvědomoval, že v každém otevřeném sklepě… hle další Vopo, a ještě jeden a ještě jeden! Policisté… vyčkávali! Zahlédl jsem ještě dva, kteří za sebou sotva táhli nějakou velkou a svinutou věc, s níž se špatně manipulovalo. Chvíli mi připadala jako nějaký pohádkový had – byla to hasičská hadice.

Vyčkával jsem a policisté také vyčkávali. Nedali pokyn k útoku obušky, nespustili hadici. Na co čekali?

Čekali, až kapela začne znovu hrát. Aby Led Zeppelin překryli hluk z policejního zásahu.

Vyrazil jsem zpátky po pěšince přes rumoviště. Utíkal jsem směrem k ulici, po níž jsme přišli. Nikdo mě nepronásledoval, neutržil jsem žádnou ránu do hlavy nebo do zad. Dorazil jsem na ulici. Na jednom konci jsem viděl cisterny lidové policie. Utíkal jsem na druhou stranu. Ale rychle jsem se zastavil. Günther!

Ztratil jsem Günthera. Zapomněl jsem na něj.

A v ten okamžik začala znovu hrát hudba a na jejím pozadí bylo slyšet křik.

To křičeli mladí z Východu, kteří dostávali nakládačku těžkými kaučuky a proudy vody. Pištěli bolestí, zatímco mládež na Západě tleskala jako u vytržení. Led Zeppelin naplno zpívali a přehlušili tak zásah lidové policie. Günther, Günther! Co mám dělat? Mám se vrátit, zkusit ho najít a pomoct mu? Ale jak?

Východní Berlín, 1970. Foto FORTEPAN / NAGY GYULA

Však on si poradí, řekl jsem si. Je místní… Ale viděl jsem ho v lékárně. Byl sice ochotný pomoci, ale vůbec ne pohotový… A… na místě jsem se Güntherovi v duchu omlouval, že jsem ho nazýval rudým otrokem. Prosil jsem ho za odpuštění, když jsem si představil, že dostává kaučukovým obuškem do své příjemné tváře s nordickým úsměvem a voda z hadice ho drtí jako tekutá zeď. Voda z hadice mohla způsobit vnitřní zranění, ba dokonce i zabít. Ale i když jsem běžel zpátky, neměl jsem šanci porazit ty hadice a obušky… a při tom úprku před lidovou policií jsem si vyvrknul kotník.

Druhý den ráno v osm jsem měl být na letišti.

Belhal jsem se do hotelu. Ulice byly prázdné. Všude blikaly černobílé, leč funkční televize s dobrým signálem a slušným zvukem. Celý Berlín, jejich i náš – proto byly ulice prázdné – si prozpěvoval, vzdychal a podupával v rytmu Lay-ddies undd Dzhentlemenn… Led Zeppelin!

 

Úryvek z románu Náhradník

Přeložila Jarmila Horáková

***

Petru Popescu patřil počátkem 70. let k nejoblíbenějším rumunským spisovatelům. Svými romány Prins (Spoutaný, 1969), Dulce ca mierea e glontul patriei (Jak sladké je zemřít pro vlast, 1970) či Sfarsitul bahic (Bakchický konec, 1972) se stal nepsaným mluvčím mladé generace, která se narodila a vyrůstala v poválečném komunistickém režimu. Roku 1973 emigroval do USA, kde se prosadil jako píšící scénárista a spisovatel. Z jeho anglicky psané tvorby stojí za pozornost především vzpomínková kniha The Return (Návrat, 1997). V roce 2009 vydal pouze v Rumunsku román Supleantul (Náhradník), v němž se pokouší vyrovnat se s fámami, které počátkem 70. let kolovaly po Bukurešti o jeho vztahu se Zoie Ceausescovou.

Původně vyšlo v papírovém Babylonu, 14. 6. 2010