Brněnské nakladatelství Host vydalo pozoruhodnou knihu Totální rauš. Norman Ohler v ní na základě roztroušených archiválií dokazuje, že německá válečná mašinérie byla značně závislá na metamfetaminech a že německý vynález bleskové války, Blitzkrieg, by se stejně dobře mohl nazývat válkou pervitinovou. Bez pervitinu by totiž němečtí vojáci nebyli schopni po deset dní bez odpočinku pádit k Atlantickému pobřeží a do nitra Francie tak, jak tomu bylo na jaře 1940. Zaskočené spojenecké velení francouzských a britských jednotek se nezmohlo na jediný protiúder nebo efektivní obranu, poněvadž Němci byli všude mnohem dříve, než sami považovali za proveditelné.

Pro účely bleskové války se pervitin takto jednoznačně osvědčil. Jak však Němci měli zjistit později, pro účely dlouhodobého vojenského tažení nebo proti kobercovým náletům na německá města skýtal oporu pramalou. Jakmile se z bleskové války proti Sovětskému svazu stala válka opotřebovávací, výhody již stály jen na straně spojenců. Inu, musela to být vskutku zvláštní doba, když pervitin byl běžně v tabletkách v pestrobarevných obalech k dostání v německých lékárnách a ještě na něj byly reklamy v tiskovinách nebo pouličním prostoru. Byť se nejmenoval pervitin, ale Weckamin, Temllerovy tabletky atp. Rozmach a urychlený vývoj nejrůznějších drog dobře zapadal do ideologického rámce dobrého Árijce coby rozhodného, tvrdého a hlavně výkonného „nadčlověka“.

Na studium vedlejších efektů jaksi nebyl čas. Že ovšem konzumace nezůstává bez následků, bylo poměrně zřejmé. Zřejmé to bylo i Hitlerovu osobnímu lékaři Theodoru Morellovi. A že Hitler byl náročný pacient, který chtěl být živým obrazem prvního Árijce všech Árijců. S drogami tedy šetřil a Hitlera zásoboval především vitamíny a různými hormony. S negativním vývojem války však to přestávalo stačit a před každým státnickým setkáním nebo veřejným projevem bylo třeba Adolfa povzbudit směsí kokainu a heroinu. Fungovalo to báječně. Německé armády se hroutily, ale Hitler přesvědčil celý národ, že válku zachrání tajná zázračná zbraň. V drogovém rauši tomu bezpochyby sám věřil.

K tragédii miliónů roli skutečného vůdce bylo třeba dohrát do konce. Ještě než Evropa skončila v plamenech je vak třeba Hitlerovi přičíst jiné prvenství. Jako první v moderní éře si uvědomil, že politika a působení na voliče je především hra, hra, která má lidem poskytnout zábavu, protože v posledku nejúspěšnější je ten, kdo je zabaví nejvíce. Hra, která ovšem nemusí být spontánní, nýbrž pečlivě nacvičená. Proto kladl nesmírný důraz na veřejné projevy včetně nácviků před zrcadlem atd., aby měl jistotu, že vystoupení splní svůj účel.

Takové pojetí či vnímání politiky je pochopitelně velmi zplošťující. Je ovšem zajímavé, že právě dnes na otázku, jak je možné, že se v politickém provozu daří tolika populistům, xenofobům a bezzásadovým tlučhubům slýcháme právě takovou odpověď. Že má jít právě o důsledek zhýčkanosti a rozmazlenosti současného voliče (např. německý filosof Petr Sloterdijk), který je a priori apolitický, ale stále prahnoucí po zábavě. Člověk, který záměrně zaměňuje pojmy nebezpečí a riziko, svou frustraci čerpá z iracionálního porovnávání se s nejbohatšími a nejúspěšnějšími a který se rád ztotožní s ulevujícími zjednodušeními. Je tedy možné porovnávat současnou situaci s třicátými lety v Německu?

Pokud na pozici Žida umístíme např. teroristu (viz nacionálně socialistický termín anglo-američtí teroristé z 2.sv.v.), pak snad dokonce i ano. Jak ukazuje americký příklad, kvalitu a záruku demokracie rozhodným způsobem spoluurčuje kvalita a postavení institucí, ať se jedná o zákonodárné sbory, soudnictví nebo státní zastupitelství. Donald Trump tak během kampaně mohl šňupat cokoli, nyní ovšem rozčarovaně zjišťuje, že co fungovalo v kampani, zabavit masy a nabídnout pár laciných hesel, je pro běžný politický provoz nepoužitelné. Tváří v tvář těmto omezením proto hovoří o potřebě „zničit systém“. „Systém“ mu totiž má bránit v jeho velkolepých plánech, jako např. aby zeď s Mexikem byla „krásná“.

Podobná vyjádření o zničení „systému“ známe ostatně i z naší kotliny, dokonce hned od jednoho vládního hnutí. A možná není náhodou, že ministr financí byl během jedné televizní debaty schopen 33x vyslovit jméno svého předchůdce v úřadu. Netřeba připomínat, že je to zřejmý příznak užívání metamfetaminu. Ale určitě v tom nebude sám, touha po moci je věčná. Z užívání metamfetaminu sice pravděpodobně nelze vinit prezidenta Zemana, ovšem při některých jeho výrocích se spíše vkrádá otázka, zda mu Ovčáček do krabičky cigaret občas nepodstrčí nějakého toho jointa. Tento hradní „spor“ o užívané látky by mohl vnést i nové světlo do náhlého konce protokoláře Forejta, který, jak známo, měl šňupat „bílý prášek“.