Holocaust se často interpretuje jako hrůzná ukázka průmyslového vraždění lidí, čemuž plně odpovídá též charakteristika Osvětimi jako „továrny na smrt“. S tímto obrazem však někteří polemizují jako s poněkud jednostranným, naposledy například Timothy Snyder v knize Černá zem. Technicky nahlíženo, existovaly vlastně dva holocausty, ten průmyslový, v Osvětimi a podobných táborech, a ten „primitivní“, provozovaný hlavně v Němci okupovaných částech Sovětského svazu, kde se používala obyčejná rána z pušky či pistole (nebo zpravidla z pozadí iniciovaný pogrom). Nicméně i v onom „osvětimském“ čili technologickém a průmyslovém paradigmatu, jež ve všeobecném povědomí převládá, existují nečekaně rozlehlá bílá místa.

„Po desetiletích dokumentace od nejlepších myslitelů by nejuznávanější mezi nimi přiznali, že proces holocaustu nikdy nepochopili. Proč se to stalo? Jak se to mohlo stát? Jak byli vybráni? Jak získali nacisté jména? Vždycky měli jména,“ píše americký investigativní novinář a publicista Edwin Black v knize IBM a holokaust. Strategické spojenectví mezi nacistickým Německem a největší americkou korporací, jež se loni na podzim konečně dočkala i českého vydání (poprvé kniha vyšla už v roce 2001, český překlad přináší rozšířenou verzi z roku 2012). Sám Black měl k podobnému tázání pádný osobní důvod, neboť je potomkem Židů z Polska, kterým se podařilo se štěstím přežít. A z titulu jeho knihy je zřejmé, kde je nutno hledat odpověď: ve výpočetní technice, a konkrétně pak u průkopníka i giganta odvětví, americké firmy IBM.

V současnosti se často hovoří o průmyslu 4.0, díky informačním technologiím a robotizaci povzneseném na jinou, daleko vyšší úroveň. Informační technologie ale mají hluboké historické kořeny, a již průmysl první poloviny dvacátého století se bez nich neobešel. Za přímé předchůdce dnešních počítačů lze určitě považovat systém děrných štítků a elektromechanické stroje na nich založené. Nebyly schopny pouze prostých součtů, ale brzy i důmyslných výpočetních úkonů, které navíc dokázaly provést neobyčejně rychle.

Ve Spojených státech se tyto systémy v masovém měřítku poprvé použily při sčítání lidu už v roce 1890. A sice díky Hermanu  Hollerithovi, Američanovi německého původu, který prý na myšlenku, že se papírový štítek s procvakanými dírkami na určitých pozicích může stát nosičem dat, přišel ve vlaku, když mu průvodčí kleštičkami štípal jízdenku. Bystrý Hollerit založil firmu a začal produkovat elektromechanické stroje, které se během dalších let neustále, péčí různých „koumáků“, zdokonalovaly, takže dokázaly provádět řadu složitých výpočetních i analytických operací. Z Hollerithova podniku se posléze stala International Business Machines neboli IBM, firma, jež dlouho bývala dokonce synonymem vyspělé informační techniky. A pokud jde o stroje na děrné štítky i produkci samotných štítků, měla v první polovině dvacátého století dominantní postavení nejen na americkém, ale na světovém trhu. Postavení, které si velmi ostražitě a zároveň dravě hlídala.

Hollerithovy či jiné podobné přístroje nalézaly rychle uplatnění po celém světě nejen při sčítáních lidu či u pojišťoven, ale též v průmyslu. Typickým zákazníkem byly železnice, jimž systém děrných štítků umožnil efektivně plánovat nasazení a využití vagonů a lokomotiv. Což mimochodem plně využil i Adolf Eichmann při plánování transportů…

Lékař Adolf a jeho vědečtí vojáci

„Lékař vyšetří lidské tělo a určí, zda všechny orgány pracují ku prospěchu celého organismu,“ pravil Willy Heidinger, generální ředitel německé pobočky IBM zvané Dehomag (Deutsche Hollerith Maschinen GmbH), v lednu 1934 v projevu před zaměstnanci a nacistickými funkcionáři. Onu zdánlivě banální školní větu však vzápětí konkretizoval děsivým způsobem: „My [Dehomag] jsme téměř jako lékař, protože buňku po buňce rozebereme německé kulturní tělo. Každou jednotlivou vlastnost zaznamenáme na malý štítek. Nejsou to nějaké štítky bez života, právě naopak. Až se budou později třídit rychlostí 25 000 kusů za hodinu podle určitých charakteristik, tak obživnou. Skupiny těchto vlastností jsou jako orgány našeho kulturního těla a my je propočítáme a určíme s pomocí našich tabulátorů. … Cítíme hrdost, že můžeme pomáhat při takovém úkolu. Úkolu, který poskytne našemu národnímu Lékaři [Adolfu Hitlerovi] materiál nezbytný pro jeho vyšetření. Náš Lékař pak určí, zda jsou vypočítané hodnoty v harmonii se zdravím našeho lidu. To také znamená, že pokud tomu tak nebude, náš Lékař bude moci provést nápravná opatření, aby nezdravé poměry napravil. Naše vlastnosti jsou hluboce zakořeněny v naší rase. A proto je musíme ochraňovat jako svatý chrám, jejž budeme – a musíme – udržovat čistý.“

Hlavní a prvotní „nápravné opatření“ mělo spočívat ve vyvraždění Židů, definovaných navíc dle rasových kritérií norimberských zákonů. A zejména v západní Evropě (včetně Německa i českých zemí) šlo „židovskou chorobu“ – vzhledem k míře asimilace židovské populace – detekovat docela obtížně. A právě zde zcela zásadně pomohla automatizovaná statistika, strojové zpracování dat vzešlých ze sčítání lidu a doplněných o řadu dalších údajů, například z matrik nebo lékařských zpráv. Bez strojů na děrné štítky by to nešlo, a pokud vůbec ano, tak určitě ne tak rychle.

Právě díky automatizovanému zpracování dat, jež umožnilo též analytické propojování různých druhů informací, se nacisté dostali až k těm jmenným seznamům, díky němu mohli jít často přímo po konkrétních jménech, jejichž nositelé o svém židovském původu ani nemuseli mít tušení. Díky uvedeným vyspělým technologiím mohli vůbec reálně pracovat s termíny jako „šestnáctinový Žid“, nalézt, lapit a zahubit i konkrétní jedince různě – a zpravidla zrůdně – definovaných odrůd „lidského hmyzu“. Nikoliv náhodou prezident Bavorského statistického úřadu Friedrich Zahn v oficiálním časopise Německé statistické společnosti zdůraznil, že Hitlerova vláda „nepožaduje pouze fyzickou způsobilost a lidi pevné v charakteru i disciplíně, ale rovněž určité znalosti. Nežádá si pouze politické a ekonomické vojáky, nýbrž také vojáky vědecké.“

Ovšem identifikací obětí role výpočetní techniky nekončila. Nalezla bohaté uplatnění jak v organizaci transportů, tak při samotné správě koncentračních táborů (kde měl každý vězeň přece své číslo, kde byl člověk redukován na číslo určené k vyhlazení), včetně například propočítávání a realizace důmyslných programů, jak stovky tisíc lidí umučit k smrti vyčerpávající prací. Na děrných štítcích firmy IBM se zkrátka zaznamenány kompletní údaje o vězni – kupříkladu aktuální pracovní zařazení či profesní schopnosti, sloužící třeba k vyhledávání karet vězňů s určitými dovednostmi. „Téměř každý nacistický koncentrační tábor,“ píše Black, „provozoval oddělení holleritů [strojů zpracovávajících děrné štítky] známé jako Hollerith Abteilung. Celý systém sestávající z papírových formulářů, děrných štítků a tabulátorů se v závislosti na podmínkách od tábora k táboru a z roku na rok měnil.“ A jedna z tiskáren děrných štítků IBM například sídlila i těsně u zdi varšavského ghetta.

Genocida jako vynikající byznys

Blackova kniha vyvolala po svém vydání z roku 2001 ostré spory. Nejen kvůli odhalení, jak velkou roli při nacistickém vyvražďování Židů i příslušníků jiných „závadových“ národů a skupin sehrála výpočetní technika, jakkoliv z dnešního úhlu pohledu primitivní, což historické vědecké kapacity desetiletí přehlížely. Avšak zejména kvůli tomu, že Black viní přímo americkou centrálu firmy IBM z vědomé spolupráce na genocidě. Šéf firmy Thomas Watson, jakýsi Bill Gates své doby, byl megaloman, jenž uvnitř svého podniku zaváděl různé pseudototalitní praktiky, pokud jde o vztah k zaměstnancům, a též obdivovatel Benita Mussoliniho i Adolfa Hitlera. Ostatně, roku 1937 od něj dostal Záslužný řád Německého orla, vyznamenání, které Hitler zřídil pro ocenění významných cizinců, u nichž se předpokládaly sympatie k nacismu. Watson ale roku 1940 řád radši vrátil, v obavě z negativního dopadu na prestiž firmy.

Na rozdíl od výše citovaného ředitele německé pobočky Heidingera však nebyl nacista, nýbrž pragmatik, jemuž šlo o peníze vždy až v první řadě. Z americké strany bylo dle Blacka vše motivováno čistě finančně. A i proto se IBM samozřejmě významně podílela rovněž na americkém válečném průmyslu, neboť výpočetní stroje používaly americké průmyslové podniky i americká armáda. IBM se tak stala strategickým partnerem v boji proti Třetí říší – byť ji zároveň zásobovala pomocí zahraničních poboček. Byla nepostradatelná pro obě strany konfliktu, což mimochodem (kromě Watsonových „dlouhých prstů“ zejména v americké politice) vysvětluje skutečnost, že si na její obchody ani jedna ze stran nedovolila fatálně sáhnout.

A za podíl na nacistické genocidě si IBM nechala dobře zaplatit a postarala se o to, aby o peníze nepřišla. Po válce si americká centrála dokázala vybrat své zisky, plynoucí například z licenčních poplatků za použití přístrojů, účet za holocaust byl proplacen. Nacisté si u IBM prostě, jak se dnes říká, „outsourcovali“ technologickou podporu nezbytnou k provedení holocaustu, přičemž mnozí manažeři firmy museli dobře vědět, k čemu všemu ji Hitlerův režim potřebuje.

Kniha jako obžalovací spis

Firma IBM, která se obává ztráty reputace i nutnosti platit odškodnění (takovou žalobu například podaly některé romské organizace), se hájila a hájí nezávislostí své německé pobočky Dehomag na americké centrále. „Vzhledem k tomu, že nacisté si vybírali nejkvalitnější tehdy dostupné technologie, nemůže být zarážející, že používali i stroj na zpracování děrných štítků Hollerith. Tato skutečnost není nikterak nová a stroj Hollerith je vystaven například v Muzeu Holocaustu ve Washingtonu D.C.,“ praví se v prohlášení, jímž se v roce 2001 na česká média obrátila Monika Pavlíčková, tehdejší marketingová ředitelka IBM Česká republika, s.r.o. Ano, ten stroj v muzeu byl, viděl ho tam i Edwin Black, pro nějž to znamenalo dokonce jakýsi iniciační objev. Avšak dle Blacka ho prý posléze vyměnili za nějaký jiný, menší. Ale hlavně, podle Pavlíčkové prý Dehomag „jako stovky dalších zahraničních společností vlastněných cizinci, které v té době podnikaly v Německu, přešel pod kontrolu nacistů již před druhou světovou válkou. IBM Germany byla založena až po ukončení války.“

Avšak, a v tom spočívá podstata celé knihy, Black dokládá pravý opak. Tedy skutečnost, že německou pobočku IBM neboli Dehomag vlastnili Němci pouze formálně, aby se vyhovělo dané legislativě, fakticky ale patřila americké „matce“. A tento, jakož i mnoho dalších pro IBM nepříjemných faktů, Black dokazuje velmi pečlivě, jeho objemná, skoro sedmisetstránková kniha čítá sto stran jen poznámek. Ona důkladnost však občas trochu škodí čtivosti či přehlednosti. Black například detailně popisuje i různé právní fígle, které umožnily americké centrále detailní kontrolu německé pobočky, nicméně tak, aby šlo o dobře maskovaný dohled. Nenapsal jen knihu pro takříkajíc obyčejné čtení, ale zároveň skoro obžalovací spis.

Čtenáře může rušit i zvolená struktura vyprávění, jež je sice primárně chronologická, leč doplňovaná častými odbočkami, v nichž Black rozebírá nějaký věcný problém, kupříkladu historii vývoje děrných štítků, situaci Židů v Nizozemsku, způsob, jakým centrála IBM v USA kontrolovala své filiálky v Německu a v Německem okupovaných zemích přes filiálky v neutrálních státech, zejména ve Švýcarsku, či provoz německých železnic. Z odbočky skočí do líčení úporných tahanic o výplatu dividend mezi americkým ústředím a německou pobočkou a hned nato dodá rešerše dobového tisku, hlavně deníku The New York Times, který američtí manažeři IBM četli, a mohli tak i na základě jeho zpráv přece dobře vědět, co Hitler dělá a co má v plánu.

Poněkud méně chaotická výstavba textu by knize jistě prospěla, byť autor v úvodu přísně nabádá čtenáře, že ji musí číst tak, jak je napsána, a nic nepřeskakovat, jedině tak prý mohou jeho dílu plně porozumět. Leč navzdory problematické struktuře vyprávění vytvořil neobyčejně pozoruhodné dílo, které má velký přesah. Nedotýká se totiž jen historie nacismu a holocaustu, ale vztahu mezi technikou a etikou vůbec, konkrétně pak vztahu mezi etikou a informačními technologiemi. Tudíž jednoho z nejpalčivějších témat dneška.

Sloupec číslo 11

Technologie je sama o sobě neutrální, morální dimenzi jí dodává až způsob použití. Výpočetní technika však byla něčím, co se nacistickým fanatikům náramně hodilo. Holocaust by podle Blacka proběhl i bez děrných štítků, nikoliv však s takovou důsledností. A Blackova kniha má též přinejmenším jednoho velkého kladného hrdinu.

René Carmille sice ve vichistické Francii vedl statistický úřad a Němcům sliboval, že jim provede sčítání, jež poslouží jejich záměrům, zároveň však pracoval pro odboj a sčítání dlouhou dobu úspěšně sabotoval. Němci ale nakonec začali Carmilla podezírat a v únoru 1944 ho zatkli. Byť ho vyslýchal nechvalně proslulý Klaus Barbie, francouzský počítačový expert, označovaný dnes i za „etického hackera“, nic neprozradil. Skončil však v Dachau, kde dostal číslo 76608 a 25. ledna 1945 tam zemřel. Black se posléze setkal s jeho synem Robertem, který již tehdy s otcem spolupracoval. „Carmille se chvěl,“ vzpomíná Black, „a se slzami v očích řekl, že když mu bylo dvaadvacet let, otec ho požádal, aby řídil regionální kancelář [francouzské statistické služby] v Lyonu a že osobně provozoval stroje v Toulose. ‚Nikdy jsme neprocvakli sloupec 11!‘ řekl Carmille, teď už opravdu přemožený city. ‚Nikdy.‘ Sloupec jedenáct obsahoval rasové informace.“

Tak už to na tom našem světě chodí. Někdo je fanatický nacista, někdo expert, kterého etické důsledky jeho práce nezajímají, další zase jen poslušně plní úřední direktivy a vojenské rozkazy. Ale někdo jiný zachrání statisíce lidských životů, poněvadž prostě neprocvakává sloupec 11. Prkotina, zdálo by se. Nicméně dle Blacka měla Francie jeden z nejnižších podílů úmrtí mezi Židy z okupovaných zemí: pouze 25 %, kdežto v Nizozemsku, kde vzal sčítání do rukou jistý fachidiot jménem Jacobus Lentz, skoro 75 %. Rozdíl je ve velké míře dán statečností Reného Carmilla a jeho spolupracovníků.

Dal by se o něm určitě natočit skvělý film. Ale i o Watsonovi. Mohl by se jmenovat třeba Chytrý seznam. Ovšem sami Američané asi ještě nedozráli na tak velký sebekritický atak – přičemž téma amerických firem obchodujících s nacisty je daleko širší, zdaleka se neomezuje jen na IBM. Pevnou součást americké identity totiž tvoří vědomí, že Amerika je povolána spasit svět skrze své úžasné technologie. Přitom se chlouba její ekonomiky, IBM, podílela na holocaustu daleko víc než ti nešťastní a nyní tolik propíraní Poláci.

Technika má zkrátka dvojí, janusovskou tvář. A díky explozi informačních technologií žijeme též v době, kdy hranice mezi hrdinstvím a morálním selháním může spočívat v rozhodnutí, zda – se staromódní obrazností vyjádřeno – procvaknout, nebo neprocvaknout sloupec číslo 11. Bohužel, početné zástupy jedinců, skoro permanentně na svých chytrých telefonech „cvakajících“ kdejaké ptákoviny, o tom nemají sebemenší potuchy.

Edwin Black: IBM a holokaust. Strategické spojenectví mezi nacistickým Německem a největší americkou korporací. Překlad Martin Lukeš. Universum, Praha 2017. 680 stran.