Jeden ze zločinů komunismu byl, že zpotvořil vztah společnosti k majetku, z kterého udělal nejdřív produkt kořistění, který pak – když proletariát nahradila třída papalášů – velmi rychle pervertoval v bezuzdné kořistění, kdy nikomu a ničemu nezodpovědný a nikým nekontrolovatelný bolševický systém bezuzdně zemi raboval – ekonomiku, kulturní i přírodní zdroje, jak mu to velely imaginární světlé zítřky, a pak už jen sekulární kapitalistická touha urvat si co nejvíc a něco bez sebemenšího užitku vlastnit – velkopodnikatelé v Anglii, podle kterých jakýsi Karel Marx sepsal Kapitál, podnikající bez jakýchkoli regulí, byli proti tomu hadr. Bolševici totiž z kořistění, zbaveného jakékoli vlastnické odpovědnosti, udělali systém.

Z doby normalizace, založené na prostém přežívání ze dne na den bez jakéhokoli přesahu či hodnotového rámce, nemáme majetek spojen s odpovědností, ale naopak s neodpovědností – čím větší majetek někdo má, tím menší má odpovědnost, tím víc si může v postbolševické republice dovolit, lid ho miluje a vyhrává volby. Viz Babiš. To je podle mne jeden z největších restů listopadu.

Obnovení vlastnických vztahů v duchu závazku k minulosti a tím i budoucnosti, byl jeden z požadavků Manifestu Českých dětí a ve šlechtických rodech nebo rodech s dlouhou podnikatelskou tradicí tenhle postoj přežívá či žije dodnes. A Dáša právě v sobě tuhle odpovědnost za svěřený majetek má. Už ve Špalíčku, kde po 17. listopadu sídlila centrála OF, prosazovala názor, že je třeba obnovit vlastnické vztahy a ukradený majetek vrátit původním vlastníkům, což nebylo vůbec samozřejmé, jak se to snad může dnes zdát. Lidé byli natolik zblblí a pokroucení komunismem, že jim zcela normální věci připadaly nenormální, a nenormální věci normální. Proti tehdy byla i celá řada těch, kteří se považovali za demokraty.

To byla jedna věc. Druhá byla to, že člověk musí mít ke správě majetku i určité buňky. Byla to Dáša, která de facto Lucernu zachránila, protože jak Václav Havel tak Ivan, manžel Dáši, byli bytostní intelektuálové, kterým – ač původem z movité pražské rodiny nebo právě proto – majetek nic neříkal a starat se o něj bylo to poslední, co by po revoluci chtěli. Když už jí banky v poslední době nechtěly dál opravu Lucerny úvěrovat, podařilo se Daše najít i odpovědného spoluvlastníka, s jehož pomocí chce Lucernu renovovat, aby mohla dál sloužit jako jedno ze společenských a kulturních center Prahy.

Kde Dáša vzala tyhle aristokratické manýry? Doma, kde jinde. Její děda byl řecko-katolický kněz. Vyrůstala ve věřící rodině, kde vládla přísná spravedlnost. Od mala byla vedena k tomu, že život není peříčko, k přímosti a střídmosti, umět se postarat o sebe, a tím i o druhé, být přísná k sobě, protože jedině tak může ve společnosti fungovat a být jí prospěšný.

Zatímco máma měla v neděli volno, otec děti pravidelně vodil do kostela a z něj na výstavu, doporučoval jí literaturu, chodila do hudebky, hrála na housle. Vedle hraní, výtvarného umění a literatury, to byly lyže, brusle, turistika, plavání, kanoe. V Bratislavě chodili plavat na rameno Dunaje až do listopadu.

Kultura a příroda, kde trávila volný čas. Ještě když byla v předškolním věku, celá rodina jezdila pod stan i pod širák. Každé léto tábořili, několik rodin, u jezera Bakomi u Štiavnických Baní, kde měly děti jedinou povinnost – nanosit dřevo na večerní vatru. Každé dítě, když dovršilo deset let, dostalo svou sekeru, načež si – mimo dozor dospělých – hrály na indiány: jeden si stoupl ke stromu a ostatní ho sekyrami obhazovaly. Dáša výborně házela nožem.

Na střední škole byla u jeskyňářů. Jezdili do přírody, zkoumaly vyvěračky, mapovaly potoky a večer se sedělo u táboráku a zpívaly se trampské písně. Dáša hrála na kytaru. V Bratislavě pak i v orchestru.

Od malička ji šla matika. Už jako středoškolačka si vydělávala tím, že doučovala deskriptivu i vysokoškoláky. Nakonec ale vystudovala matfyz, z rozhodnutí otce, protože deskriptiva neměla budoucnost. Po škole si na víc než rok odskočila do Japonska, kde dělala výpočty na universitě Kyushú v městě Fukuoka, což ji značně poznamenalo, tedy Japonsko, esteticky. Po svém návratu se snažila živit v oboru, než se na konferenci v roce 1978 seznámila s Ivanem Havlem, což byl počátek konce její kariéry matematičky. Nejdřív ji vyhodili ze Slovenského národního muzea, a když se hned na to situace opakovala v Ústavu veterinárních informací v Bratislavě, Ivan jí navrhl, ať jde do Prahy. Sbalila se a jela. U Havlových na Rašínově nábřeží se ocitla v centru disidentského hnutí, což brala trošku jako dobrodružství. Byl rok Orwella osmdesát čtyři.

Zprvu ještě pracovala v ČKD Polovodičích, kde ji na nátlak StB přeřadili na místo, kde neměla s nikým přicházet do styku. Jelikož seděla jen u počítače, dostala zánět do ruky a na to pak invalidní důchod. Měla tak čas na to věnovat se naplno občanským aktivitám. Jelikož vedle házení nožem vynikla i v jízdě autem, rozvážela samizdat, pomáhala, kde se dalo. S bratry Havlovými dělala samizdatové nakladatelství Edici Expedici, kde mimo jiné vydali Medorka od jakéhosi Placáka, což si prý Václav Havel podle Dáši „děsně pochvaloval“.

Na Rašínu stohy stránek s Olgou lízaly na velkém stole, zanášely do nich korektury a pak to Dáša vozila do tiskárny na Palmovce, kde to po nocích vázal starý tiskař, který tam přespával a Dáša mu přitom pomáhala, naučila se sama knihy vázat a umí udělat i kulatý hřbet.

Při rozvozu si pak musela dávat pozor kvůli sledovačce, kontrolovala, jak se chovají auta za ní. Když dlouho neodbočovala, zpomalila a když ji auto za ní nepředjelo, zastavila. Jednou měla převzít od spojky z německé ambasády zásilku zvenčí, na dohodnutém místě, kde k tou mělo dojít, stálo podezřelé auto, a když z něj začali vylézat estébáci, tak na to Dáša šlápla a ujela jim.

Když se v červnu 1989 konala Bratislavská lyra, kde Joan Baezová pozvala na pódium Václava Havla, byl hotel, ve kterém byl Havel ubytovaný, obšancovaný tajnými a šlo o to, jak ho na Lyru dostat. Dáša si vzala klíče od Vaškova auta, vyjela s ním z garáže, udělala kroužek po parkovišti, aby se fízlové stačili za ní hezky seřadit, pomalu vyjela na ulici, a pak sešlápla plyn, protože bratislavské uličky zná jako své lodičky. Než fízlové omyl zjistili, nasedl Václav do auta k Baezové a odjel s ní na Pasienky. Když se pak Dáša vracela nad ránem z večírku po koncertu, tak v autech pochrupujícím tajným, kteří strážili jejich dům, zastrkala za stěrače květy, které na večeru dostala.

Že tato dáma z rodiny řecko-katolického kněze, matematička ovlivněná japonskou ikebanou není žádné kulturní či jiné ořezávátko, svědčí mj. to, že si oblíbila Plastiky.

„Mejlu jsem možná úplně docenila až v Arše, kde hráli spolu se symfonickým orchestrem,“ říká v rozhovoru pro Babylon. „Tehdy jsem si uvědomila, jaký to je úžasný skladatel, což když bylo naživo někde v hospodě, tak mi to nedocházelo – vnímala jsem ty texty, ale tu hudbu zas tolik ne. Ale v té Arše… To jsem byla úplně paf.“ Podle ní jsou PPU úžasně kultivovaná moderní hudba a Mejla byl skladatel, který měl úžasný talent.

Dáša především stojí všema čtyřma na zemi. Čtyřma protože na svém statku Košík chová ovce, která si zamilovala už jako malá, taky kozy, krávy, prasata, slepice, kachny, husy, psy, kočky, osla a poníka, jo a králíky, abychom na někoho nezapomněli. Vedle papírování s Lucernou, což je často imaginární práce na palici, je to reálný svět, kde je vidět, co člověk udělá nebo neudělá – psychický a koneckonců i fyzický odpočinek, i když je to třeba dřina.

Z výše řečeného je jasné, že Dáša nemůže nebýt stoupenkyní monarchie. S království jsou tradičně spojeny určité nadčasové hodnoty, zatímco ten náš dnešní svět je totálně bez hodnot – je to úplně rozsypané, a v tom veřejném životě není o co se opřít, říká Dáša.

„Já kdysi uvažoval o Charlesovi, že ho děti přeskočí a on zůstane plonk. Ovšem nestalo se, vyfoukli nám ho…,“ povídám jí, když jsme se bavili o králi či královně.

„Já zase myslela, že Harry by si mohl vzít nějakou pěknou mladou českou šlechtičnu a ani to nevyšlo,“ povídá na to Dáša.

Cena Ferdinanda Dobrotivého je v dobrých rukou.

Lucerna, v den korunování Vladislav II. na českého krále 11. ledna LP 2025