Všechna naše očekávání nadmíru překvapila nová inscenace Mozartovy opery Únos ze serailu, kterou uvedla Sächsische Staatsoper Dresden, obvykle nazývaná Semperoper dle jména svého architekta.

Inscenátoři – režisér a zároveň výtvarník scény Michiel Dijkema a výtvarnice kostýmů Claudia Damm a Jula Reindell – se navzdory převládajícímu trendu vše aktualizovat a přenášet do současnosti bez ohledu na dobové souvislosti (v tomto duchu je vedena i inscenace pražského Národního divadla, která se znovu objevila na repertoáru) rozhodli Mozartův singspiel, jedno z pěti jeho děl komponovaných na německé libreto, inscenovat v dobových kostýmech.

Autoři tak mohli vytěžit z atmosféry barvité historie střetu muslimů a křesťanů, který je tu předveden v široké paletě jak psychologické, tak situační, aby v překvapivém závěru, který logicky spěje k drastické popravě při nezdařeném únosu chycených křesťanů, vyústil v katarzi nečekanou milostí paši Selima. Muslimský vládce tím překvapivě reaguje na situaci, kdy má shodou okolností v moci osud syna někdejšího guvernéra, který ho vyhnal ze Španělska v rámci tehdejších etnických čistek. Jistě i tady je zřejmě, že hráz mezi muslimy s jejich harémy a uzurpátorskou mentalitou je hluboká a nepřekonatelná, ovšem zde je v podobě pašova dozorce Osmina skvěle zesměšněna. Nenávistný Osmin, který se už těší, jak budou křesťanům padat hlavy, je usměrněn samotným pašou a je zbaven i své přidělené otrokyně Blondy, která spolu s ostatními dostává možnost odejít ze světa násilí a ponižování.

Režisér rozehrál situace se vší divadelní imaginací – dávaje jednotlivým scénám značnou výrazovou proměnlivost. Lyrika se tu snoubí s drastickou komikou, kostýmy už samy o sobě vytvářejí dobovou patinu, zejména u již zmíněného Osmina, který je tu předveden jako násilné monstrum, které působí o to směšněji při opojení alkoholem, který je v islámské světě naprostým tabu. Osmin se nechá opít a alkoholu holduje spolu s nadšením pro ženy, ať už to jsou blondýnky, nebo tmavovlásky.

Tato opilecká scéna je jistě jedním z vrcholů inscenace, ale ještě působivější je situace, kdy jsou křesťané dopadeni při únosu. Vtipné je už to, že obě ženy sjíždějí v pytli na laně a že je pak pomocí točny přivezen celý komplex mučících nástrojů a že všichni jsou připoutáni do soukolí důmyslných zařízení připravených k mučení a popravování. V tomto duchu znamenitě vyzní duet Konstanze a Belmonta, jedno z vrcholných hudebních čísel opery, který v mnoha výrazových zvratech a vnitřní gradaci obnažuje hloubku a intenzitu emocí mladého páru odhodlaného položit život v této těžké chvíli.

Režisér samozřejmě v souladu s hudebním nastudováním tak mohl v inscenaci rozvinout skutečně širokou paletu výrazových prostředků, které provázejí jednotlivé árie, dueta i ansámbly a které jsou uplatňovány průběžně i v mluvených pasážích v podobě německého singspielu nahrazujících italské secco recitativy. Většina akcí je prezentována se samozřejmou vervou, ale vždy je tu navíc přítomen i režisérův nadhled, který koordinuje emocionální prožitek potřebou přizpůsobit se dané situaci. A tu přichází ke slovu začasté odstupňovaná sebeironie ve chvílích nutících všechny jednající postavy k přetvářce a falši stejně jako exponovaná senzitivita prezentovaná zejména v duetech, která je vystřídána roztomilou naivitou u žen a vnitřním odhodláním u mužů. Barbarské divošství Osminovo je střídáno něhou lyrických vyznání u ostatních, jejichž jednání fascinuje až nečekanou křehkostí a dokonce i určitou dávkou vnitřní nejistoty a tápání. V tomto kontextu je především postiženo jednání dějově ústřední postavy paši Selima, mluvené role, kterým cloumá opojení moci s dávkou soucitu a pochopení pro vnitřní svět těch druhých. V tomto duchu je i odvážně posunut i citový svět Konstanze, která tápe, a kdy se zdá, že není daleko toho pašovu naléhání podlehnout. Ale příchod Belmonta zase všechno srovná a její vnitřní nejistotu rozptýlí.

Kostýmy pochopitelně jsou klíčovou položkou inscenačního stylu. Jediným otazníkem tu je absence paruk. Osmin, Belmonte i paša Selim tu jsou nakrátko ostříhaní, což samozřejmě nekoresponduje s atraktivními kostýmy pozdního středověku, které navíc umožňují výrazně podtrhnout odlišný svět muslimského prostředí se vší jeho dekorativní okázalostí. A s tím souvisejí i dekorace koncipované v podobném duchu okázalosti s naturalistickými detaily jako jsou již zmíněné nástroje na mučení či fíkovník, kde trhá Osmi při své árii fíky do koše, jak je předpokládáno v libretu opery.

Hudební nastudování (dirigent Christopher Moulds) se vyznačovalo razancí i křehkostí Mozartovy hudby zároveň, árie dostaly hlubokou citovou náplň i rytmickou naléhavost v případě komediálních postojů, zatímco ansámbly přinášely neobyčejnou gradaci a nadhled. Orchestr Sächsische Staatskapelle Dresden i sbor Sächsischer Staatsopernchor Dresden (sbormistr Cornelius Volke) jako vždy zazářily dokazujíce výjimečné postavení drážďanské Semperoper v operním světě.

Sólistické obsazení bylo vyrovnané. Hulkar Sabirova jako Konstanze excelovala v dynamice i pohyblivých sekvencích, uplatňovala lyrickou něhu i vnitřní razanci, Sibylla Duffe jako Blonde dávala postavě překvapivou křehkost na jedné straně a výbušný temperament na straně druhé. Stejně tak se výrazově doplňovali Martin Mitterrutzner jako emocionálně překypující Belmonte a Aaron Pegram jako ironický a potměšilý Pedrillo, i když celému představení dominoval Dimitry Ivashchenko jako hrubozrnný a vášněmi doslova překypující Osmin. A samozřejmě svou roli pro dějovou propojenost jednotlivých dramatických poloh inscenace přinášel i Erol Sander jako vnitřně rozpolcený, ale v jádru šlechetný paša Selim.

Tedy summa summarum byl drážďanský Únos ze serailu inscenací, která dala naději, že dobové kostýmy a dekorace plní opět svou funkci a že divadlo bude i nadále sloužit stylovému zaměření díla, aby tak co nejhlouběji obsáhlo dramatické dimenze interpretovaného díla v duchu autorských záměrů.