České vydání vzpomínek renomovaného amerického historika Waltera Laqueura Dřívější světy má jednu velkou zvláštnost: nelze na něj vztáhnout běžnou frázi, že se objevilo na pultech českých knihkupectví. Vyšlo totiž vlastně jako samizdat – knihu pro své přátele přeložila a vydala Petruška Šustrová. Získat ji lze tedy pouze od ní jako dar. Zeptali jsme se proto, co ji k tomu vedlo.

Proč jste se rozhodla pro překlad knihy Waltera Laqueura?
Jednak se mi knížka moc líbila – jak člověk stárne, čím dál víc se mu líbí paměti – a jednak jsem, přiznám, chtěla starému pánovi (je mu 95 let) udělat radost.

Knihu jste vydala vlastním nákladem, vlastně jako „samizdat“. Jaký to mělo důvod?
Nepovedlo se mi najít nakladatele. Walter Laqueur není v Česku příliš známý, a nakladatelé, na které jsem se obrátila, měli obavu, že by se jeho vzpomínky špatně prodávaly.

Walter Laqueur sice není v České republice masově známý, přesto jde o autora, který má ve světě renomé a i u nás již od něj vyšlo několik knih. Neodrážejí potíže s hledáním nakladatele i nějaké zhoršování podmínek v české kultuře, ba v české společnosti?
To nedokážu posoudit, když se dívám na knižní produkci, připadá mi na zemi s relativně malou čtenářskou obcí bohatá. Na druhé straně se samozřejmě ty knihy, které překládám, masově neprodávají, i když jsou to ve svém oboru často bestsellery. Spíš ten zdánlivý nezájem nakladatelů souvisí s tím, že se patrně zužuje čtenářská obec. Je to trochu podobné jako s novinami – spousta čtenářů přechází na internet, kde si nové zprávy v chytrém mobilu přečtou okamžitě, a ne až druhý den. A děti si spíš hrají elektronické hry, než aby louskaly knížky. Jak to bude vypadat za deset, dvacet let, to si netroufám posoudit.

Josef Mlejnek jr.

Walter Laqueur: Fuj! Politická písnička! (Ukázka z knihy Dřívější světy)

Když na to vzpomínám, nenechal bych si mládežnické hnutí za žádnou cenu ujít. V obtížných časech svého života jsem je měl jako kotvu, ostrůvek míru ve světě, který byl čím dál nepřátelštější – rozvíjelo hodnoty kázně, odpovědnosti a vůdcovství.

Některých tehdejších přátelství si cením dodnes. (…) Ernst se stal profesorem psychologie. Gunter se specializoval na dějiny politického myšlení. Z Maxe se stal velmi uznávaný profesor patologie v New Yorku a jeho bratr vyučuje filozofii v New Orleansu. Nejsem si jist, zda by si zvolili akademickou dráhu, nebýt nástupu nacismu. Werner byl téměř jediný z nás, kdo se ve čtrnácti stal zednickým učněm, a když jsem v roce 1938 přijel do Palestiny, byl v zemi jediný, kdo uměl postavit pec na chleba. Hleděl jsem na jeho práci s úctou a obdivem. Když se po několika letech začal chléb péci průmyslově, stal se z něj majitel a hlavní výkonný úředník továrny na gumu, která dodávala padáky a gumové čluny. Hans zůstal v kibucu a dotáhl to na ředitele továrny na plasty. Jiný z přátel donedávna pracoval jako důlní inženýr v Latinské Americe, třetí je varhaníkem ve Švédsku. Jeden odjel do západní Afriky a stal se čestným náčelníkem kmene, o dalším jsem naposledy slyšel jako o buddhistickém mnichovi na Srí Lance. Ten seznam je ve skutečnosti mnohem delší. Nezmínil jsem se o Renatě ani o Anitě, které přežily Osvětim, protože jedna z nich tam byla členkou slavného orchestru.

A pak bylo mnoho takových, kterým se to nepodařilo. Když píšu tyto řádky, mám před sebou skupinovou fotografii, abych si osvěžil paměť. Pochází z roku 1936 a je na ní před mládežnickou ubytovnou tucet chlapců, z nichž se většina usmívá. Poznávám všechny ty tváře, i když jsem zapomněl některá jména. Šest z nich odjelo z Německa včas, tři zahynuli a osud posledních tří neznám. „Přišel jsem na místo svého zrození a plakal jsem: ,Kde jste, přátelé mého mládí?’ A ozvěna odpověděla: ,Kde jsou?’“

*******************************************************************************************

Samozřejmě je naprosto směšné, když se pouhý kluk začne zabývat politikou. Vůbec nerozumí problémům, o které jde, a v žádném případě se nemůže aktivně zapojit do debat a bojů dospělých. Všechno, co vidí, je neklid, vzrušení, pochodující lidé, pokřik hesel, lidé, kteří v transu naslouchají kouzelníkovi. I kluk však vycítí, že atmosféra je nabitá, a nerozumí-li tomu, oč se dospělí hádají, pozoruje teatrální prvky. Jeho pohled na politiku je určitým způsobem estetický: přitahují ho uniformy, které dobře vypadají, a někdy větší zástupy, co tvrdí, že se tolik lidí nemůže mýlit. Do říše mládí vpadá dospělá politika.

Pokud si dřív děti hrály na „stopaře“ a „Indiány“ nebo na „detektivy“ a „lupiče“, teď si hrály na „socialisty“ a „nacisty“. Nebylo tam sice ještě tolik násilí, to je pravda, ale rýsovaly se jasné fronty. Mí rodiče a všichni rodiče v našem okruhu přihlíželi politickému probouzení svých potomků s vážnými obavami. Německé Bürgertum a především německo-židovská střední vrstva byly hluboce apolitické. Ve Faustovi je slavná scéna v hostinci jménem Auerbachův sklep, v níž jeden z přítomných zvolá: „Fuj! Hnus! Fuj! Politická písnička!“ Jen tím opakuje úsloví, které se tehdy široce citovalo a bylo pro tehdejší generaci krédem střední třídy.

Můj otec říkával, že politika kazí charakter. Neviděl v politice nic než korupci, nebo v nejlepším případě holý vlastní zájem. Neviděl v politice žádnou čest, všechny politické strany lhaly, některé hodně, některé méně. Jak kdysi řekl Rooseveltův tajemník – člověk se nemůže profesionálně věnovat politice a zachovat si čest. Tuto větu poprvé použil jeden berlínský knihkupec v osmdesátých letech devatenáctého století, když rozjížděl „nepolitické noviny“, které byly ve skutečnosti konzervativní. Toto přesvědčení v žádném případě nesdíleli jen středostavovští šosáci; v roce, kdy jsem se narodil, oznámil Max Weber ex cathedra, že vstoupit do aktivní politiky je totéž, jako podat malíček ďáblovi. Každý věděl, že ďábel o malíčky nestojí. Angažovat se v politice bylo pokládáno za morálně ostudné, finančně nedoceňované a dvojnásob neodpovědné pro Žida, poněvadž jeho nevyhnutelné chyby by se sváděly na celou komunitu. Politika byl nebezpečný přepych, na němž se mohli podílet jen demagogové anebo velmi bohatí nezávislí lidé, kteří už v centru pozornosti byli, třeba Walter Rathenau. A nebohého Rathenaua zastřelili političtí nepřátelé.

K těmto postojům mohly být pádné důvody. Sledoval jsem politiku profesionálně větší část svého života, třebaže jsem měl, co si vzpomínám, jiné zájmy. Naučil jsem se mít rád Washington, kde nyní žiji, ale stále ještě trpím tím, jak nesmyslně se lidé v tomto městě zaměstnávají politikou, a zejména politikou v tom nejužším smyslu. Dalo by se toho hodně říci o tolik pomlouvané slonovinové věži a o Voltairově radě, aby každý kultivoval vlastní zahrádku. Jenže jak se člověk mohl vyhnout politice v letech 1932 a 1933? Narodili jsme se do špatné doby, ve třicátých letech byla politika osudná, ať si toho člověk byl vědom nebo ne.

Jednou z mých nejstarších politických vzpomínek je, jak jsem jednoho večera v listopadu 1930 poslouchal výsledky všeobecných voleb, při nichž se nacistická strana vynořila jako druhá nejsilnější politická strana v Německu. Náznaky zlověstné změny se vyskytovaly už předtím a člověk ani nemusel číst noviny, aby si je uvědomoval. V ulicích bylo náhle mnohem víc nepokojů, ne sice v naší klidné ulici, ale v centru města určitě. Ošuměle oblečení lidé se bezcílně potloukali nebo stáli ve frontě před burzou práce, na rozích ulic, u stranických úřadoven či novin. Napřed jich byla hrstka, a pak měsíc od měsíce víc a víc. Rostl počet žebráků a tělesně zdatných mužů, pracujících jako nosiči reklam nebo prodavači zápalek. Diskuse na rozích ulic byly stále vzrušenější a násilnější. Ulice zaplavily letáky, které noviny rozdávaly bezplatně, levice i pravice každou neděli pořádaly manifestace a přehlídky. Centrum se neobjevovalo nikde, rozpustilo se.

Lidé na manifestacích utrpěli zranění, byli dokonce zabiti. Docházelo k velkým pouličním bitkám a policie měla stále pohotovost.

Nemohu pravdivě prohlásit, že to všechno vyvolávalo velký strach. Naopak, dodávalo to životu vzrušení. Pozorovali jsme manifestace i spontánní diskutující skupiny. Chodil jsem do redakce novin a žádal jsem o bezplatné výtisky, stejně jako jsem v předchozích letech sbíral prospekty cestovních agentur. I rvačky byly fascinující. Proč se dospělí mlátili pěstmi, aniž by za to dostávali zaplaceno jako Max Schmeling, Joe Louis, Primo Carnera nebo Jack Sharkey? Postupně mi svítalo, že se vede velký politický boj, jakkoli jeho motivy vůbec nebyly jasné.

V roce 1932 mi bylo jedenáct a věděl jsem, že nacisté jsou špatní. Byli také nejhlučnější a z obličejů jim vyzařovala nenávist. Cíle strany Centrum se také daly snadno pochopit, hlasovali pro ni katolíci. Méně snadné bylo porozumět tomu, za čím stojí levice a demokraté. I dítě si muselo uvědomovat, že nadešel velký propad, že se zavírají továrny a že jsou miliony nezaměstnaných. Jiné téma rozhovorů neexistovalo, všichni si stěžovali, že obchod jde špatně a zhoršuje se. Skoro každý měl méně peněz, veškerý drobný luxus vymizel. Skončily tehdy mé hodiny hry na klavír a dostat nové kolo nepřipadalo v úvahu, i když se mi to staré jednou za měsíc rozbíjelo.

V roce 1932 byla z nacistů nejsilnější strana. Toho roku se konaly dvoje hlavní volby a zdálo se podivné, že v nich má soutěžit na třicet stran, mezi nimi i takové, které zjevně stojí na pomatených okrajích. Strhávali jsme ze zdí transparenty, hlavně takové, které se nám nezamlouvaly. Jméno Hitler šlo od úst k ústům – legrační mužík s knírkem, vulgární a hovořící (či spíš křičící) němčinou s nepovědomým přízvukem, který se někteří pokoušeli napodobovat. Viděl jsem ho v mnohém tak, jak ho dnes vidí mladá generace, bez nějaké démoničnosti, trochu jako šaška. Víc a víc lidí říkalo, že „takhle to dál nejde“. Mí rodiče a všichni, které jsme znali, včetně sociálních demokratů, volili arcikonzervativního Hindenburga, velkého válečného vůdce a vítěze od Tannenbergu, jen aby Hitler zůstal mimo.

Jenže to nepomohlo, protože Hitler v lednu 1933 nastoupil k moci nikoli v důsledku spontánní nacionální revoluce, ale po nějakém kšeftu, který uzavřela jeho svita s pravicovou klikou kolem Hindenburga. Bezprostřední důsledky zdaleka nebyly dramatické. Lidé byli samozřejmě znepokojeni, ale přišlo a odešlo už hodně vlád a možná ani tahle nepotrvá dlouho. V Berlíně byl velký pochodňový průvod, který se ještě dnes ukazuje v televizi, když se promítá nějaký film o nacismu. Hořel Říšský sněm a hořely i knihy, které se nelíbily nacistům.

Nevzpomínám si však na pochodňový průvod v našem městě, i když tam nějaký musel být. Nevzplanuly žádné budovy a nežádoucí knihy byly odstraněny potichu. Je pravda, že po několika měsících nadešel den, kdy byly bojkotovány židovské obchody. Došlo k několika násilným výjevům, hodně lidí přišlo o práci a někteří byli zatčeni a uvrženi do koncentračního tábora několik kilometrů od města. Byl zabit prominentní právník jménem Eckstein, který stál v čele malé levicové skupiny.

To však byla výjimka. Bojkot koneckonců trval jen jeden den, a vedle všech uvězněných existoval asi tisíc těch, kteří se těšili svobodě – té, jaká byla. Texty o dějinách nacistického období se soustřeďují na to, co se dělo ve špičkách režimu, a do značné míry správně. I když však byly politické strany rozpuštěny a média cenzurována (nebo si zavedla autocenzuru), pro velkou většinu lidí život pokračoval jako obvykle; ani gestapo nebylo zavedeno ze dne na den, a do té doby titíž policisté pokračovali ve své práci. Hlavním rozdílem bylo, že někteří úředníci začali chodit do práce v uniformách a zdravili své kolegy „Heil Hitler“, a ne už „Dobré ráno“. Nijak zvlášť jsem se netrápil nejistotami, jako třeba zda se mi podaří dokončit školu. Nakonec jsem do školy chodil, dokud jsem osmnáct měsíců před válkou studia nedokončil. Gibbon jednou napsal, že sloužit jako kapitán Hampshireských granátníků nebylo pro historika Římské říše zbytečné – a chodit do školy v letech 1933–1938 bylo pro budoucího studenta Třetí říše a totalitarismu užitečné. Chodit do školy za nacistů vyžadovalo jistou míru konformity, ale celkový tlak nebyl tak mimořádný, jak se obecně soudí. Byla to přece jen první léta nového režimu, a ten ještě tak úplně nevěděl, jak má přistupovat ke svým cílům na domácí frontě.

Do jaké míry mně ovlivňovalo všeobecné politické a intelektuální ovzduší? Podle nové doktríny jsem byl příslušníkem nižší rasy. Kdyby nic jiného, pak právě tohle vylučovalo jakékoli sympatie k novému pořádku. Nevzpomínám si však ani, že bych se cítil jako nižší. Nacisté koneckonců nikdy netvrdili, že Židy nenávidí, protože jsou hloupí. Groteskní karikatury židovských obličejům, zdobící titulní stránky předního antisemitského týdeníku Der Stürmer, které byly vystavené na každém rohu, mi nepřipomínaly nikoho, koho jsem znal. Na druhé straně nebylo možné tvrdit, že z obličejů Hitlera, Goebbelse, Streichera a dalších nacistických nových předáků vyzařuje harmonie, natožpak mužná krása. V nejlepším případě to byly nevýrazné typy. Musím však zdůraznit, že rasová doktrína vypadala poněkud abstraktně. Člověk o ní četl v novinách, ale nepamatuji se, že by si o ní lidé povídali. Propaganda ještě nepronikla všude.

Přesto měl nacismus, či spíš širší intelektuální móda, jejíž součástí nacismus byl, nepřímý dopad. V roce 1933 se zdálo, jako by parlamentní demokracie nefungovala; myšlenka silného vůdce, Führera, se šířila Evropou, nenechávala nikoho nedotčeného. Četl jsem v útlém věku Ortegu y Gasseta a z jeho textů, stejně jako z textů jiných, vysvítá, že jsme byli v hluboké krizi, z níž nás mohla dostat jen elita, anebo raději nějaký charismatický vůdce. Jenže Hitler ani Mussolini samozřejmě nebyli nijak osvícení diktátoři. Možná jsme své mentory špatně četli. Ortega přece nebyl žádný fašista, ale je nepopiratelné, že liberalismus západního stylu vyšel z módy.

Až do mnohem vyššího věku jsem nikdy neviděl, jak funguje skutečná demokracie. Pozdní Výmarská republika byla demokracií bez demokratů, a tudíž fungovat nemohla. A nebyla snad pravda, že nacisté, byť jakkoli brutálně, obnovili pořádek, že dostali nezaměstnané z ulic, že se vrátil duch hrdosti a (poměrného) optimismu? S hrdostí ani s optimismem se to ovšem nesmí přehánět, ale zoufalství let 1930 až 1932 jistě zmizelo, a kdo tuto náladu ignoroval, nemohl prostě pochopit, proč byl nacismus v prvních letech skutečně populární. Ano, Rádio Moskva, které člověk poslouchal v tajnosti, protože měl strach ze sousedů, nám říkalo, že Hitler znamená válku. Toto poselství však nemělo žádný dopad.

Hrůzy první světové války jsme znali jen z knih a zákopy Verdunu se zdály stejně vzdálené jako Napoleon. Ve skutečnosti si vzpomínám na určitou fascinaci knihami o první světové válce, z nichž většina vyšla se zpožděním deseti nebo patnácti let. Válka i se všemi svými hrůzami odhalila v mnoha vojácích to nejlepší – odvahu, přátelství, ochotu k oběti. Četl a obdivoval jsem také pacifisty, jako byli Rolland, Barbusse a Remarque, což poukazuje k jisté schizofrenii, dosti typické pro okruh, v němž jsem se pohyboval. A tak jsme byli ovlivněni trpkými satiriky pozdního výmarského období, jako byli Brecht a Tucholsky, znali jsme mnoho jejich děl nazpaměť, ale působili na nás i někteří významní autoři z druhého tábora, i když jejich jména jsou až na Jüngera už zapomenuta. Mezi písněmi mládežnického hnutí byly některé, jež oslavovaly „bílé“ z ruské občanské války, ale i jiné, které velebily „rudé“. Člověk obdivoval postoje, jakými je odvaha a obětavost, víc než věc, jíž tyto postoje sloužily – což byl jistě nebezpečný přístup.

Při některých příležitostech nabývala tato schizofrenie krajních podob. Vzpomínám na spolužáka, kterému budu říkat Rosenberg. Podle norimberských zákonů byl poloviční Žid. Nedostal povolení ke studiu a po roce 1939 musel nuceně pracovat. Válku vůbec neprožil dobře. Nevěděl jsem ani, zda vůbec přežil, až jsem někdy v šedesátých letech četl v předním neonacistickém týdeníku dlouhý hanlivý článek napadající anglosaské plutokraty, v němž se tvrdilo, že za Adolfa Hitlera bylo všechno lepší. Článek byl podepsán Johannes Rosenberg. Poslal jsem mu prostřednictvím redakce krátký vzkaz, abych zjistil, kdo to je. Jako odpověď jsem dostal sedmadvacetistránkový dopis, v němž můj bývalý spolužák (protože to byl on) rozvíjel svou argumentaci do větších podrobností a ještě hanlivěji. To, co ho potkalo, zůstalo bez následků; nacistická věc byla spravedlivá, až na nějaké drobné skvrnky. Vinu za vypuknutí války a za smutný osud německého lidu nesli spojenci. Bylo jasné, že pokračovat v té korespondenci nemá smysl. Od té doby vydal knihu asi o pěti stech stránek, v níž svá tvrzení dokazuje bez jakéhokoli stínu pochybností.

Neexistovalo žádné nebezpečí, že nacistické oběti takovou doktrínu přijmou, a nacisté ani neměli nic takového v úmyslu. Komunismus měl nekonečně větší účinek. Někdy po válce jsem při bezpečnostní prověrce dostal přímou otázku: „Proč jste nebyl komunistou? Vždyť komunisté byli proti Hitlerovi a Hitler pronásledoval Židy – nebylo by to tedy přirozené?“ Bylo to přibližné podání složité situace. Nedalo se však popřít, že nemálo z nás (a ještě víc těch, kdo byli o deset, patnáct let starší) některé rysy komunismu přitahovaly – nesporně víc jeho antifašistická bojovnost než jeho sektářství. O fascinaci komunismem se diskutovalo donekonečna, ale já mám v tomto ohledu na mysli třicátá léta, nikoliv dřívější revoluční a romantické období. Jenže i za Stalina – do nacisticko-sovětského paktu v roce 1939 – byly tisíce komunistů posílány do koncentračních táborů a někteří byli zastřeleni. V žádném případě sice nešlo jen o bojovníky proti nacismu, ale zdálo se, že ti byli nejaktivnější a dostávalo se jim největší publicity. Byli na ilegální práci lépe připraveni než „buržoové“, ba i než sociální demokraté. Rozvíjeli podzemní organizaci ještě před Hitlerem, a tak dokázali být nejméně dva nebo tři roky po roce 1933 aktivnější než ostatní strany. Do konce roku 1936 proniklo do posledních ilegálních buněk gestapo a rozdrtilo je. Znal jsem nějaké mládežníky, kteří komunistům a jiným krajně levicovým skupinám pomáhali jako kurýři a v podobných činnostech, jako byla distribuce ilegální literatury nebo malování protinacistických nápisů na zdech. Takové akce se nesmějí podceňovat, protože ty, kteří byli dopadeni, postihovaly drakonické tresty. Vím o jedné dívce svého věku, která byla zatčena, strávila pět let ve vězení a zemřela v Osvětimi jen proto, že pomáhala převézt z Prahy přes hory do Německa pár ilegálních brožur. A znal jsem i jiné podobné případy.

Tyto brožury byly vyrobené důmyslně. Vypadaly jako nacistické knížky nebo jako brožury „jak se to dělá“, anebo jako dětské knížky, ale od páté nebo sedmé stránky byl vytištěn nejnovější projev soudruha Stalina či rezoluce z posledního zasedání ústředního výboru Komunistické strany Německa. Výrobě a pašování těchto letáků do Německa se věnovalo hodně představivosti a odvahy. Jenže dopad jejich obsahu by nepřímo úměrný podstupovanému riziku. Stalinovy projevy i stranické rezoluce totiž byly psány jazykem, jemuž se později říkalo „stranická čínština“. Pokud šlo o situaci v Německu, byly letáky zcela nepřípadné. Neangažovaní čtenáři by jim nerozuměli a komunisté, kteří nebyli v nacistických táborech (a těch nebylo málo), mohli vždycky čerpat inspiraci z německého vysílání Rádia Moskva, které bylo hlasitě a jasně slyšet každý večer. Taková ilegální práce byla nebezpečná, romantická, obdivuhodná, ale také naprosto zbytečná. Dodnes pociťuji bolest, když myslím na lidi, kteří přišli o život, protože se snažili pašovat to neúčinné smetí do Německa.

(Ukázka obsahuje konec 4. kapitoly „Děti si hrají“ a podstatnou část 5. kapitoly „1937. Fuj! Politická písnička!“ z knihy Waltera Laqueura Dřívější světy.)

Walter Laqueur (nar. 1921) je americký historik a politický komentátor židovského původu. Narodil se a vyrůstal v Evropě, konkrétně v německém Breslau (dnešní polské Vratislavi). Na podzim 1938 uprchl před Hitlerem do Palestiny, kde pracoval v kibucu a poté jako novinář. Od roku 1955 žije a působí střídavě ve Velké Británii a ve Spojených státech. Je autorem a spoluautorem řady knih o moderní historii. Zaměřuje se na evropské, ruské a německé dějiny, nacismus, sionismus, antisemitismus, holocaust, terorismus a další politické problémy moderní doby.

Česky vydané knihy Waltera Laqueura:

Laqueur, Walter: Poslední dny Evropy… Humanistická Evropa nebo islamistická Eurábie? NLN – Nakladatelství Lidové noviny, 2006. Překlad Petruška Šustrová.
Laqueur, Walter: Měnící se tvář antisemitismu. Od starověku do dnešních dnů. NLN – Nakladatelství Lidové noviny, 2007. Překlad Petruška Šustrová.
Laqueur, Walter: Putin a putinismus. Rusko a perspektivy jeho soužití se Západem. Prostor, 2016. Překlad Petruška Šustrová.