Sedmého října letošního roku byl v Saarbrückenu, hlavním městě malé německé spolkové republiky Sársko, mimořádně poctěn jeden spisovatel. PEN klub německy píšících autorů v zahraničí udělil čestné členství spisovateli, který je dodnes ve své vlasti málo uznáván.

Tato událost je jedinečná a je těžce představitelné, že se bude opakovat. Ale je to znamení, že si veřejnost začíná půl století po jeho smrti v New Delhi všímat Gustava Reglera.

Gustav Regler se nevyhnul střetům a bojoval se sebou i svou dobou, což byla první půle dvacátého století. Byl jedním z nejlepších přátel „zuřivého reportéra“ Egona Erwina Kische z Prahy, oba byli přesvědčenými antifašisty, oba spojoval podobný osud. Zážitky z první světové války určovaly politický postoj následujících let. Kisch byl radikalizován zážitky na rakousko-uherské východní frontě proti Rusku a začlenil se do radikálního levicového hnutí ve Vídni v neklidné poválečné době. Regler byl těžce zraněn během plynového útoku na německo-francouzské frontě. Po kapitulaci bránil nejdříve Výmarskou republiku proti radikálům levicovým i pravicovým v Berlíně, než se v Mnichově spojil s levicovými radikály, kteří vyhlásili republiku rad. Reglera s Kischem spojoval nejen měšťanský původ, ale též sklon k levicové ideologii. A oba zažili, jak se stali po válce občany nových státních tvarů, Kisch se stal Čechoslovákem, Regler občanem Sárska pod francouzskou správou a kontrolou organizace Spojených národů.

Z Reglera se stál posléze světoobčan, podobně jako Kisch, který nikdy neztratil zájem o vlast. Po intermezzu v berlínské lepší společnosti v takzvaných zlatých dvacátých, v době, která pro většinu lidí tak zlatá nebyla, pracoval Regler jako redaktor pro noviny Nürnberg-Fürther Morgenpresse v Norimberku. Svou literární kariéru začal romány, které vyprávějí biblické příběhy ve zprofanovaném hávu. Byla to doba jeho střetu s katolickou vlastí. Zpět v Berlíně se seznámil s Marií Louise Vogelerovou, dcerou známého malíře Heinrich Vogelera. Regler se přestěhoval do kolonie umělců v Berlíně-Wilmersdorfu a pod vlivem Vogelera vstoupil do komunistické strany. V roce 1932 publikuje úspěšný román „Wasser, Brot und blaue Bohnen“ („Voda, chleba a modré fazole“, poslední je slangový výraz pro kulky z pušky) o podmínkách ve věznici v tehdy moderním stylu „Neue Sachlichkeit” (nová objektivita). Rok poté přišel o možnost publikovat a tedy o čtenáře. Moci se chopil Hitler a Regler, už tři roky členem komunistické strany, byl zakázán a musel utéct, odjel do Paříže. Vzápětí po požáru Říšského sněmu v Berlíně, který poskytl nacistům záminku zavést takzvané Zmocňovací zákony, reagovali intelektuálové v exilu publikací knihy „Braunbuch über Reichstagsbrand und Hitler-Terror“ („Hnědá kniha o požáru Říšského sněmu a Hitlerově teroru”), kde odkrývali skutečné pozadí této události. Regler přispěl svými znalostmi budovy Reichstagu z roku 1919, kdy bránil republiku proti radikálům.

Regler se dvakrát zúčastnil kongresu komunistických spisovatelů v Moskvě (1934, 1936), kde se seznámil s francouzským spisovatelem a pozdějším ministrem kultury André Malrauxem, s ruským spisovatelem Iljou Ehrenburgem nebo s Klausem Mannem, synem Thomase Manna. V roce 1935 se v Sársku uskutečnilo referendum. Občané měli na výběr tři možnosti: vrátit se k Německu, samostatnost nebo se stát součástí Francie. Regler agitoval pro samostatnost a proti Hiterovi. Sársko bylo v té době podobně jako Československo nejbližší bezpečný stát pro levicové intelektuály, odkud mohli ještě mít určitý vliv na dění v Německu. Regler napsal agit-prop román proti nacionálním socialistům „Im Kreuzfeuer“ („V křížové palbě“), ale jeho snahy byly marné. Občané Sárska se s velkou převahou rozhodli pro „Heim ins Reich“, návrat k říši. Regler utekl do Francie ještě v noci hned po referendu. Po začlenění Sárska do Německa ztratil vzápětí občanství.

Již v prvním exilu v Paříži se Regler seznámil s Kischem, a poté i s Lenkou Reinerovou, která musela Prahu opustit po okupaci Němci. Reinerová byla poslední německy píšící autorka v Praze, zemřela v roce 2008.

Po druhé cestě do Sovětského svazu v roce 1936 začal mít první pochyby. Regler si všimnul následků stalinistické čistky v kulturním životě. Mnoho lidí, které potkal dva roky předtím, bylo sesazeno z funkcí nebo i popraveno.

Regler spoluzakládal interbrigády, které bojovaly ve španělské občanské válce na straně republiky proti Francovi a fašistům. Ernestu Hemingwayovi ukazuje frontu, když americký spisovatel sbírá podklady pro svou reportáž. Poté, co byl Regler těžce zraněn, ho pozval Hemingway do Spojených států, kde Regler napsal román „Das große Beispiel“ („Velký příklad“), který vyšel v roce 1940 v angličtině pod titulem „The Great Crusade“ („Velká křížová výprava“). Hemingway napsal ve svém úvodu: „Tento román vypráví o zlaté době Interbrigád…, době, kdy jedenáctá a dvanáctá brigáda… bránila hlavní město Madrid. Nikdo jiný není více oprávněn o tom vyprávět, než Gustav Regler. On byl tam všude.“

Reglerův román o Španělsku se ve Spojených státech moc neprodával, recenze ho přijala jako literárně obohacenou reportáž, a byl zastíněn Hemingwayovým „For whom the bell tolls“ („Komu zvoní hrana“), obě knihy vyšly v roce 1940. Poté napsal Regler svůj druhý román o Španělsku, „Juanita“, v kterém velmi umělecky zobrazil celou občanskou válku. Ve Washingtonu se zastal Interbrigád u Eleonare Rooseveltové, choti prezidenta Roosevelta.

Regler se v roce 1938 vrátil ze Spojených států do Paříže. Jako cizinec byl v roce 1939 zatčen a deportován do francouzského internačního tábora Le Vernet. Lenka Reinerová ve své knize „Grenze geschlossen“ („Hranice uzavřeny“) popsala krátké setkání s ním na policii během zatčení.

Velice domýšlivý člověk.

„Nevím, co chcete, Reglere. Já jsem zatčená jako Vy.“

„Vy?“, vypustí překvapen a výraz jeho tváře se okamžitě mění. „Já jsem myslel – myslel jsem si, že jste přišla protestovat. Vy jste přece Češka.“

„Ano, zatčená Češka.“

Pak se vrací beze slova na své místo a už mi nevěnuje ani pohled. Já se ale nemůžu zbavit nepříjemného pocitu. Moc mě nepřekvapí, že zmizí ještě téhož dopoledne. Ani když se pár let poté dozvím, že Regler byl renegát a zrádce a nabídnul dobrovolně americké policii své služby proti známému německému antifašistovi Gerhardu Eislerovi.

Reinerová se ve svém díle opakovaně vracela do Paříže do doby zatčení, ale už nikdy k momentu setkání s Reglerem. Kniha vyšla v roce 1958 ve východním Berlíně. Stále zastávala oficiální interpretaci komunistické strany, přestože sama byla v rámci československých čistek v roce 1952 zatčena a propuštěna z vazby až po 15 měsících. V knize uvedená tvrzení se navíc ukázala zcela bezcenná.

Regler nebyl propuštěn z vazby onen den, ale deportován na jih Francie do tábora Le Vernet. Tam strávil půl roku, než byl po intervenci přátel, mimo jiné Eleonory Rooseveltové nebo Ernesta Hemingwaye, propuštěn. Spolu s Marie Lousie Vogelerovou emigrovali přes Spojené státy do Mexika, kde se vzali.

Regler a Kisch se setkali nejdříve ve Spojených státech, pak v Mexiku. Po paktu Hitlera a Stalina se začali hádat o strategii Stalina, především ve Francii. Kisch zastával názor strany, že se Francie musela obětovat kvůli dekadentnímu buržoaznímu politickému vedení. Regler, který mluvil dokonale francouzsky a byl obdivovatelem francouzské kultury, označil komunistickou strategii za cynickou.

Ve svém diáři si Regler 11. – 13. 6. 1940 zapsal: „Egonek argumentuje odpoledne slabě.“ Regler následující dny polemizoval s Kischovými argumenty, které zastávaly stoprocentně linii strany a označuje Kische jako „symbol omezenosti a metod protivníka“, „milého i když chátrajícího“. Kisch a Regler se snažili smířit, ale ve svých postojích se již sblížit nedokázali. Kisch zastával linii Kremlu, Regler odkazoval na etické zásady, čímž ospravedlňoval svou rebelii vůči kremelské linii. Kisch varuje Reglera, že ztratí podporu komunistických exilových organizací – marně. K definitivnímu rozkolu došlo v roce 1942 poté, co Regler ostře kritizoval rakousko-československého spisovatele Otto Katze v časopise „Análisis“, tiskovině stalinistické linie exulantů. Kisch odpověděl pomlouvačným článkem v „Alemania libre“. Označuje Reglera jako zrádce a agenta, který zradil komunisty v internačním táboře Le Vernet, aby na oplátku dosáhl propuštění. Regler byl označen za trockistu a renegáta, ztratil tím podruhé možnost publikovat, tentokrát v komunistických nakladatelstvích. Pro Reglera to znamenalo smrtelnou hrozbu, Trocký byl zavražděn ani ne dva roky předtím v mexickém exilu. Regler se přesto definitivně zřekl komunismu.

Posléze v obtížných podmínkách žije v Mexiku. Stal se farmářem a pěstuje „banány, melouny, arašídy a… občas i knihy“, jak to popsal později v rozhlasovém rozhovoru. V roce 1945 zemřela jeho druhá manželka Marie Louise Vogelerová-Reglerová na rakovinu. Následující rok se oženil s Američankou Peggy Paulovou.

Bývalému dopisovateli německé tiskové agentury DPA v Praze Lenka Reinerová později řekla: „Z dnešního hlediska je to těžce pochopitelně, ale tehdy znamenalo takové distancování v opravdovém smyslu slova zradu. Když Reglerova manželka Mieke, kterou jsme samozřejmě dobře znali, zemřela, neposlali jsme ani kondolenční dopis.“ Během války platilo heslo držet spolu proti fašismu. Pro Lenku Reinerovou muselo být takové přiznání namáhavé, autorovi tohoto článku na dotaz popřela veškeré vzpomínky na Reglera.

Do Německa resp. do své vlasti Sárska, po válce opět pod francouzskou správou, se Regler po válce vrátil, i když jen na chvíli. Kisch se vrátil do Prahy, kde v roce 1948 zemřel. Regler psal knihy o Mexiku, historické romány a eseje pro rozhlas. Až s autobiografickým románem „Das Ohr des Malchus“ („Ucho Malchuse“) na sebe opět upozornil. Zemřel 14. ledna 1963 na mozkovou mrtvici v New Delhi, kde mu André Malraux zprostředkoval schůzku s prezidentem Nehruem,

Trvalo dlouhá leta, než Regler dosáhl v Německu uznání. Možná i proto, že mu v padesátých letech vyčítal obsazování důležitých funkcí bývalými členy NSDAP. V roce 1972 natočil Georg Bense dokumentární film s titulem „Merzig-Moskau-Mexico“, 25 let poté pak režisér Peter Patzak dvoudílný hraný film „Ein brennendes Herz“ („Hořící srdce“) o životě Reglera. Od roku 1994 vydává nakladatelství Stroemfeld/Roter Stern kritickou edici v 15 svazích. Reglerova neteř Annemay Regler-Repplingerová spravuje archiv jeho dopisů, fotek, rukopisů ad. v jeho rodinném městě Merzig. Historie pozůstalosti je stejně poutavý samostatný příběh, který se odehrává mezi Paříží, Berlínem, Moskvou, východním Berlínem a Merzigem. Nyní, 50 let po jeho smrti, mu bylo uděleno čestné členství v PEN klub německy píšících autorů v zahraničí během vědecké konference o jeho životě a dílu. Ocenění převzala Annemay Regler-Repplingerová, která svůj život věnovala velkému strýci, upřímnému člověku, který celý život hledal pravdu, svobodu a spravedlnost.

Babylon 3/XXII, 14. října 2013, Literární a výtvarná příloha