Když byly letos na jaře v Německu v rámci vydávání souborného díla uveřejněny i Černé sešity filosofa Martina Heideggera – záznamy o filosofových myšlenkových pochodech a vývoji od r. 1931 do r. 1941, německý časopis Die Zeit (v č. 11 a 12/2014) přinesl o nich podrobnou rešerši z pera svého redaktora Thomase Assheuera, z které zde ve zestručnělém a upraveném překladu přinášíme výtah.

První z článků se zabývá otázkou Heideggerova antisemitismu a jeho vstřícného vztahu k nacionálnímu socialismu, které vyvolávají největší odpor.

Podle Assheuera Heideggerovi obhájci tvrdí, že jeho nadšení pro Hitlera během jednoho roku ochladlo, jeho vyjádření o „požidovštění německého duchovního života“ představovala pouze „duchovní antisemitismus“, filosof neměl s rasismem nacistů nic společného, „pociťoval pouze jistou kulturní averzi vůči určitým způsobům židovského myšlení“, která byla ostatně rozšířená jak mezi intelektuální pravicí tak levicí.

Heidegger například tvrdí, že Židé mají zvláštní „nadání“ pro „počtářství“ (s Rechnerische), přičemž počtářství je v jeho chápání označení pejorativní: vláda čísla, jak se v Sešitech neustále opakuje, postrádá význam, vyčerpává se v „bezmezném důvtipu“ a abstraktní racionalitě – počtářství je Kainovým znamením prázdného ducha, znamením „neustálé honby za rozumovým rozpitváváním“.

Vedle tradičních klišé však Heidegger v souvislosti s Židy v Černých sešitech hovoří i o rasovém principu: Židé prý dělali všechno pro to, aby se „rasový princip nedal aplikovat na ně samé“. To je poněkud potměšilá formulace. Heidegger připisuje „vypočítavým“ Židům nejdříve určitý životní způsob (žijí podle „rasového principu“), ale sami pak nechtějí, aby se podle toho s nimi nakládalo. Nato je v souladu se svým hodnocením diskvalifikuje: kdyby se rasový princip na Židy aplikoval legitimně, pak by nezískali onu politickou, kulturní a společenskou moc – podle měřítka jejich vlastního principu by jim nenáležela.

Když Heidegger přisuzuje Židům „počtářský“ princip „vykořeněné racionality“, hraje na oblíbenou antisemitskou strunu: Židé vynalezli universalismus, aby mohli chránit sami sebe a přitom ovládat druhé. Židovský objev rovnosti a morálky byl trik k zajištění moci a vlivu: opodstatňuje vládu vykořeněného jsoucna (Dasein) nad existenciální hloubkou metafyzických národů, nadvládu pouze „jsoucna“ (Seiende) nad „bytím“ (Sein).

Na jiném místě se filosof obrací k židovskému mesianismu. Píše, že za učením proroků se skrývá „vůle k moci“, je „nástrojem“, prostředkem židovského sebepotvrzování. Ono „tajemné“ v díle proroků je útěk před „údělem“ (s Geschick) a dějinami. Proroctví znamená židovskou „techniku“, jak odvrátit úděl a uniknout mu. Úděl je Heideggerovým klíčovým pojmem: je to „přesahující dědictví“, které spojuje jedince se „základní zkušeností společenství“ , s „předchozím dědictvím“. Nebo jak platilo v r. 1933: jde o spojení se silami „půdy a krve“ národa. A právě to zřetelně chybí „světovému židovstvu“.

Heidegger jde však ještě dál: Židé skrývají nejen svou „vůli k moci“ za masku proroků; odmítají nejen přijmout „sudbu dějin“ (Geschicklichkeit der Geschichte); „světové Židovstvo“ se zdá být odpovědným rovněž za žalostnou situaci světa tehdejší doby. Podle autora je za tím to, co nazývá „bezsvětovostí“ (Weltlosigkeit) a vysvětluje tento pojem dodatkem, že za „počtářskou a šmelinářskou zručností“ (Geschicklichkeit rechnen und schieben) se skrývá pravděpodobně „nejstarší“ podoba „zvrhlé velikosti“ (s Riesige).

To je pro Heideggera stav, který vzniká, když počtářství a kombinační zručnost (šmelinářství) se zvrhnou, když zracionalizování světa paradoxně zplodí neprůhlednost. Mohlo by se říci – jako to činí Horkheimer a Adorno – že totalizované , ryze ekonomicky účelové myšlení nevytváří rozumné vztahy, ale plodí nerozum. Ale právě toto vysvětlení Heidegger odmítá. Projektuje počtářství do Židovstva, má jej za zdroj světového ztemnění, za nejranější „léčku“ (s Versteck) „zvrhlé velikosti“. Neboť jako to nejstarší stálo počtářství u počátku evropského myšlení a po dvou tisíci letech, jak se zdá, se skrytá „zvrhlá velikost“ dostala k moci a infikovala ji „bezsvětovostí“.

V Úvodu do metafyziky (Die Einführung in die Metaphyzik) Heidegger prozrazuje, které země jsou úřadující velmoci „bezsvětovosti“ jeho doby. Jsou to Spojené státy a Rusko. Autor má zato, že se ocitl ve válečné situaci: chce tuto výzvu přijmout, jelikož Němci jsou „metafyzický národ“ povolaný k tomu překonat světové sebezapomnění.

Peter Trawny, německý editor Heideggerova díla, uvádí, že některým filosofovým myšlenkám lze rozumět jen skrze četbu Protokolů Siónských mudrců.

Otrávené dědictví

Ve druhém článku Assheuer podává obšírnou informaci o obsahu obou Černých sešitů. Uvádí, že je falešné předpokládat, že Heidegger se nechal svést nacismem jen na okamžik. Ani tam, kde zaujímá k Hitlerovi odstup, nečiní tak z morálních důvodů; je tomu tak proto, že od režimu očekával víc. „Teprve z plného nahlédnutí dřívějšího mylného chápání podstaty nacionálního socialismu vyplývá nutnost jeho schválení, a sice z myšlenkových důvodů.“ Tuto větu píše Heidegger v r. 1939, čili v okamžiku, kdy údajně projevil vůči Hitlerovi zapřísáhlý duchovní odpor. Heidegger se skutečně cítí být podveden, neboť nacionální socialismus zklamal v otázce bytí, protože sám byl výplodem oněch novodobých „machinací“, jež měl překonat – amerikanizovaný, počtářský a bezbřeze technický.

To vše píše Heidegger po čtrnácti letech po uveřejnění Bytí a času, knihy, která ho v roce 1927 přes noc mezinárodně proslavila a učinila z něj guru i pro mnohé židovské studenty. Heideggerův popis „bytí ve světě“ zasáhl nerv doby. Člověk není věc, je „sebevztahováním“ a musí svou „vrženost“ osvědčit autentickou sebevolbou.

Podle Černých sešitů Heideggger v Bytí a času subjekt přecenil: víra, že se člověk může osvobodit autentickou volbou k „vlastnímu“, je blud. Neboť co je teď, počátkem 30. let, ještě člověk? Člověk se „odkradl z bytí“, je jen „malou mušlí vyplavenou na břehu“. „Poslední lidé se ženou Evropou“ a proto musí zmizet „okázalé nakládání s člověkem“. V roce 1941 se opájí představou, že „technika“ by mohla Zemi vyhodit do povětří, aby současné lidstvo zmizelo jako „očištění bytí od jeho nejhlubšího znetvoření“.

Jak jen odcizit Němce odcizení

Přesně tak tomu bylo. Kde Heidegger v Bytí a času mluví o jednotlivci, tam Černé sešity hovoří o „lidu“ a „státu“, a kde dříve byla řeč o „rozhodnutí“, tam je nyní „úděl“ „bytí“. Neboť pokud lidé nejsou schopni otevřít svou existenci z vnitřní síly, pak musí „bytí ve své bytnosti udeřit“ člověka zvenčí. Roku 1931 chce Heidegger člověka „prohnat naprostou cizostí bytnosti bytí“, k tomu však potřebuje národní revoluci, která „v bídě ubíhajícího věku změní úděl Západu“ a odváží se „nového počátku“: „Je-li nalomené německé bytí velké, má před sebou tisíciletí…“

Německo stojí na časovém rozhraní, ale k Heideggerovu velkému zklamání o tom lid nechce nic vědět. Neboť Němcům chybí „odvaha k osudu“, utíkají se ke katolictví nebo ke kulturním zážitkům. „Stojíme před nicotou – i když tak, že tuto nicotou a tento postoj nenaplňujeme.“ Proto musí přijít někdo, kdo je uskuteční a odcizí Němce jejich odcizení. V roce 1933 je záchrance konečně tady.

Jde-li o Hitlera, stává se Heidegger povídavým, zřejmě ho poslalo samo bytí. Je to „oblažení“, že Vůdce probudil novou skutečnost, která zavádí naše myšlení na správnou dráhu a dodává mu průbojnost.

O „nezbytnosti“ nacionálního socialismu nemá filosof pochybnost, obává se jen, že nacionálně revoluční povstání se zastaví. „Nacionální socialismus je barbarský princip. To je jeho podstata. Není sám o sobě nebezpečný – leda že bude rozmělněn (verharmlost) v kázání pravdy, dobra a krásy.“

Příliš polidštění nacisté

V podobných větách se ohlašuje proměna postoje, který Heidegger zaujme pod vlivem válečných událostí. Začíná mít pochybnosti, zda nacionální socialismus překoná opovrhovaný „novověk“ nebo jej jen naplní. Heidegger tuší „setrvání (Verbleib) dnešního lidstva, uhýbání před otázkou pravdy, protože nikdo se již nechce obětovat“. „Nacionální socialismus není žádná hotová pravda, musí mít ještě nějaké tajemství a cosi zamlčet.“ Pokud by „současné bylo to, čeho lidstvo mělo dosáhnout a co se chtělo, pak zbývá jen hrůza úpadku.“

Stránku za stránkou nyní Heidegger zúčtovává s prostopášnými, „přelidštěnými (vermenschlicht) lidmi“, kteří se zabydlují spolu se svým mrtvým křesťanským Bohem v „bídě ne-bídy“. Pod Hitlerem se upevňují v zapomenutí bytí. Nacionální socialisté pevně vězí svými holínkami v čase počtářství (s Rechenhafte), v závěrečných morénách nové doby se svým nacionalismem, biologismem a primitivním rasismem.

A pak, na počátku druhé světové války, není už pochybnosti: národní socialismus není už Heideggerovi přemožitelem, je pouze variantou „novověku“, proti němuž měl původně bojovat. Tím však Německo žene do zkázy, kterou původně měl vyloučit. Tak se Německo vrhá do představení zániku, v němž metafyzika moderny pod proměnlivými maskami bojuje sama se sebou – onen „bezedný“ duch „pletichářské ekonomie“, za který „skrz naskrz prostopášní“ Židé se svou „pílí a šikovností počtářství, šmelinářství a mísení“ nesou spoluzodpovědnost…

Po Hitlerově přepadení Evropy je Heideggerovi zřejmé: Židé jsou nepřátelská moc a dobyli si všude „příbytek v duchu“. Avšak původního myšlení nejsou schopni. „Čím původnější budou budoucí rozhodnutí a otázky, tím nepřístupnější budou této rase.“ Nepřátelství k Židům v Černých sešitech není přídavek, ale je fundamentem filosofické diagnózy. Podle Heideggera všechny strany konfliktu vycházejí ze stejného myšlení – totiž z počtářství židovstvím infikované západní „metafyziky“, která sebe sama ničí na evropském válčišti – v jakési „despocii nikoho“. Pro Heideggera jsou „imperialisticky-válečnický způsob myšlení“ ( Hitler) a „lidsky-pacifistický způsob myšlení“ (Západ) výhonky téhož myšlení, které Heidegger přičítá na vrub Židům. Peter Trawny si ve své knize Heidegger a mýtus světového spiknutí klade otázku, zda filosof vidí nacisty jako Němce, kteří byli Židy svedeni. Podle něj ano.

Heidegger v díle Lesní cesty s lyrickým smutkem naslouchá poslednímu sténání mizejícího bytí, ale pro utrpení lidské bytosti nenachází jediné slovo. Oškliví si „morálku“, neboť morálka je jen třpytící se lak na „kupeckém počtářství angloamerického světa“. Všeprohlédající Heidegger je v Černých sešitech sám tím ubohým, v zrcadle svých představ zbloudilým subjektem – to, co fetišizuje jako zachraňující „bytí“, je jeho vlastní projekce vypočítaná tak, aby byla neustále opakem toho, co je humánním příslibem světa: demokracie, práva a svobody.

Heidegger po válce neztratil jediné slovo o vyvraždění evropských Židů, snad pro neschopnost, možná ze studu. Nebo jednoduše proto, že zůstal věrný sám sobě. Podle filosofa v roce 1945 opět zvítězil duch moderny: „Vůle k moci uvnitř planetárně nazíraných dějin. V této skutečnosti spočívá dnes všechno, ať už je to komunismus, fašismus nebo demokracie.“

V r. 1941, když Německo uvrhlo svět do plamenů, píše Martin Heidegger, „největší myslitel století“, „hrdina skrytého Německa“, „Hölderlin ve věži filosofie“, „geniální pokračovatel řecké filosofie“ tuto větu: „Vše musí být zcela zničeno. Jen tak lze otřást dva tisíce let starou konstrukcí metafyziky.“

Václav Mezřický a Lukáš Ondra (mezititulky redakce). Martin Heidegger, Schwarze Hefte 1931-1939 (Gesamtausgabe, Band 94,Band 95) Nakl. Vittorio Klostermann, Frankfurt a. M. 2014