Jedna z německých komerčních televizí nedávno odvysílala video, ve kterém turecko-německý boxer Sükrü Altay, o kterém bylo do této doby slyšet jen málo, vyzývá několikanásobného mistra světa Ünsala Arika, také tureckého původu, k duelu. Altay si vymínil v zápase bránit čest a slávu tureckého prezidenta Recepa Tayyipa Erdogana. Ünsal Arik je totiž známý jako Erdoganův kritik. (Video je k shlédnutí zde.)

Ačkoliv je Altay narozený v Německu, kde také vyrostl, němčinu, jak je na videu patrné, příliš neovládá. Na dresu svého krajana však sebevědomě prohlašuje: „Urážíš mého prezidenta, Erdogana. Máš se mnou problém a máš problém s Tureckem. […] Zničím Tě. To ti slibuju. Pro moji zemi, pro Erdogana.“ Jeho objekt nenávisti, Arik, nejprve vyvolal poprask tričkem s nápisem: „Tato země patří Atatürkovi a ne Erdoganovi,“ které si oblékl při jednom ze svých zápasů. Později, během jednoho televizního vysílání, přirovnal prezidentovy způsoby vlády k způsobům Hitlerovým. Časopisu Bild to odůvodnil paralelami, které vidí ve vládnutí těchto politiků, jako jsou vyvolání puče, hlásání obsahů, které chce národ slyšet, zatýkání odpůrců a kritiků, omezování svobody tisku a lidských práv (viz).

I když je takové přirovnání poněkud nešťastné, poukazuje na rostoucí napětí mezi německými Turky, které se ukázalo v době referenda. Poznamenejme, že Němci jsou na srovnávání s Hitlerem a nacisty velmi citliví, a proto také vyvolaly fotomontáž ukazující Angelu Merkelovou v nacistické uniformě, otištěná v půli března v tureckém časopise Günes, a Erdoganovy výroky o Merkelové a její podpoře terorismu velký poprask. Německé noviny rozhořčeně reagovaly také na Erdoganovo přirovnání nizozemské vlády k fašistům několik dní před referendem. Psalo se o diplomatické „krizi“ mezi Německem a Tureckem, kterou –  jak ukázaly nejen události v Nizozemí – nechala turecká vláda záměrně eskalovat. Na druhé straně však Turecko stále oficiálně trvá na rozhovorech o přijetí do EU.

Když Turci 16. dubna hlasovali o změně parlamentní demokracie v prezidentský systém, vyslovilo se 63,1 procent voličů v Německu pro ano – v Turecku jen 51,4 procenta. Na čísla se podívejme podrobněji. Podle Spolkového statistického úřadu žije v Německu 2,9 miliónů lidí, kteří z Turecka pocházejí. 1,43 miliónů z nich jsou oprávnění voliči. Referenda se účastnila ani ne polovina – 661 000 lidí. Z této skupiny pak hlasovalo 416 000 voličů pro ano. Z výsledků si tedy těžko můžeme udělat generální závěry o postojích a smýšlení tureckých Němců. Přívrženci Erdogana jsou spíše určitou skupinou, která je však „hodně slyšet“. Podle časopisu Zeit jsou to především přistěhovalci z venkovských regionů Turecka a jejich potomci, kteří vzešli z tradičního a konservativního prostředí.

Erdogan pro ně představuje ztělesnění turecké společnosti a kultury, ke které cítí sounáležitost. Mnoho z nich totiž v Německu novou vlast nenašlo. Žijí v komunách a stýkají se převážně jen mezi sebou. Hlavně ženy často neovládají německý jazyk, nebo jím mluví jen na základní úrovni, což je ještě více upevňuje v jejich izolaci. Zakonzervovali si často své zvyky a postoje z domova, zatímco domácí společnost se vyvíjela někam jinam.

Otázkami, čím je způsoben rozdíl v hlasování v Turecku a Německu a jak je možné, že si němečtí Turci, kteří vyrostli v demokracii, přejí posílení Erdoganovy moci, se začal zabývat magazín Spiegel. Podle něj se mohou mezi důvody řadit pocit diskriminace, jejž mohou Turci v Německu zažívat, jakož i silnější mobilizace Erdoganových příznivců, dále částečné selhání mimo-politických iniciativ, které by nezávisle a objektivně o referendu informovaly, a rovněž i emoční sepjatost Turků se svou rodnou zemí, kterou se strohým Němcům nepodařilo nijak uspokojit. Podle první muslimské kandidátky CDU (Křesťansko-demokratická unie) do Spolkového sněmu Cemile Giousoufové nebyla většina voličů o obsahu referenda informována. Volba pro ně spočívala jen v rozhodnutí Erdogan „evet“ nebo „hayir“.

Vyrostl tak určitý kult osobnosti, přičemž Erdogan byl prezentován jako někdo, kdo pochází z prostých poměrů, je muslimem, svým způsobem se staví proti kemalistickému establishmentu, a v neposlední řadě je ochráncem všech Turků. Někteří ho volili z niterného přesvědčení, že bude silnou a spolehlivou osobností, která zabrání „pádu Turecka“. Jiní nevolili „proti němu“ ze strachu o svoji rodinu. Mluví se totiž o vzájemných výhrůžkách mezi oběma tábory voličů.

Časopis Jetzt se již během předvolebního vstoupení tureckého ministra zahraničí Mevlüta Çavuşoğlu, které se konalo 7. března v Hamburku, ptal náctiletých Erdoganových stoupenců na jejich politické názory. Mezi uveřejněnými výroky můžeme najít i opravdové perly. Tato pochází od šestnáctileté slečny: „Erdogan je pro nás něco jako dobrá přítelkyně – slepě mu důvěřujeme. Doposud splnil všechno, co slíbil.“ Z kritického komentáře turkologa Prof. Dr. Yavuze Köse z Univerzity Hamburg vyšlo najevo, že budoucím a mladým voličům zcela chybí znalost základních fakt ohledně svobody slova a tisku, demokracie a právního státu.

Část německých Turků je neukotvena, chybí jim domov, a možná proto vyjádřili svoji touhu po otcovské figuře, která by je ochraňovala a vedla. K jejich hlasování mohla přispět i idealizace rodné země, jejíž osud však společně se svými krajany v Turecku sdílet nebudou.

Politická diskuse o příčinách výsledku referenda a o částečném selhání integrace tureckých rodin v německé společnosti byla každopádně otevřena. Je nutná již vzhledem k dalším závažným otázkám. Pokud se totiž v Německu nepodařilo integrovat ani třetí generaci Turků, v jaké situaci se za pár desítek let ocitnou dnešní uprchlíci? Němci nebudou moci slovy mistra světa Arika říct: „Když je pro něj [Altaye] Erdogan tak skvělý, tak já ho [Altaye] osobně odvezu na letiště a dám mu ještě nějaké kapesné, aby si mohl v Turecku snáze vybudovat nový začátek. Takový člověk nemá v demokratické zemi, jako je Německo, co dělat.“