Přednášky profesora Scherera z Essenu, které byly vydány v řadě publikací, dokládají, že filosofii je možné studentům nejrůznějších universitních fakult předvést způsobem, který se jich dotkne a přitom není třeba se uchylovat k vyprávění různých anekdot a bonmotů na hranici trivialit. Schereovi je především jasné, že filosofie znamená myslit a že to je spojené s námahou. Přitom se jeho kniha nepodobá ani druhému u nás obvyklému typu v žánru úvodu: někdo sám sebe chce někam uvést. Výsledkem jsou ony předběžné úvahy a prolegomena, po kterých již nic nenásleduje. Autor sám sebe vzápětí uvádí opět do něčeho jiného, eventuálně svůj sebeúvod završí překladem, antologií, symposiem, které naplní ti druzí.

Blízké bude našim čtenářům, že Scherer do značné míry vychází z fenomenologie. Proto nejprve stručně vyloží pojetí fenoménu u Husserla a Heideggera, aby rozlišil čtvero druhů ukazování. To mu umožní vymezit v názvu knihy uvedené „základní fenomény“.

Z hlediska rozlišení odvoditelnosti či neodvoditelnosti navazuje Scherer na Goethovy analýzy prafenoménu. Ten se podle Goetha zakládá v božské skutečnosti a je přístupný zraku, který vidí „zároveň tělesně i duchovně“. Současným zastáncem takových prafenoménů je pro Scherera Hans Eduard Hegstenberg, který kritizuje evolucionismus jako druh redukcionismu vyvozujícího vše nové z toho, co již jest, a nepřipouští nic naprosto nového. Filozofické pojetí prafenoménu jde ještě dále: zahrnuje vztah k samotné zjevnosti, totiž k tomu zjevujícímu se faktu, že se fenomény ukazují a že jsou samotnou zjevností „objímány“; v takovém prafenoménu je tudíž patrná sama zjevnost; celou řadu formulací takového prafenoménu nalezneme v dějinách filosofie — poprvé jako sounáležitost bytí a nahlížejícího ducha u Parmenida.

Druhý druh zjevování nacházíme v teofaniích a epifaniích: ukazuje se tu fenomén ve fenoménu, dochází tu ke zjevení božského, posvátného, kdy se „normální svět rozevírá a vystupuje nad sebe sama“.

Další dva druhy zjevování nesou titul (fenomenologického) fenoménu a základního fenoménu. První je s Heideggerem vymezen jako to, „co se ukazuje samo o sobě“ (v jevu, jakým je například symptom nemoci, se naproti tomu neukazuje něco samo o sobě) a druhý se odehrává v takovém zjevování, na kterém „něco jiného spočívá“. Fenomenologický Heideggerův fenomén nutno teprve odkrýt — k tomu je třeba nabýt svobody, vynaložit úsilí; a proto platí, že kdo nechce uvidět, také neuvidí.

První třetinu knihy vyplňuje výklad o druzích fenomenality. Poté následují analýzy konkrétních fenoménů. Nesmíme si ovšem od analýz úzkosti, strachu, naděje, nudy, zármutku očekávat psychologický návod, jak s nimi zacházet. První otázka zní, který z vyjmenovaných fenoménů je nejzákladnější. Úzkost není základním fenoménem, jako jím není nuda nebo zármutek. Tyto všechny naladěnosti, stejně jako veškerá ztráta smyslu se zakládají v tom, že smysl hledáme, že toužíme po plnosti. Prvotně se proto k svému bytí stavíme kladně, afirmujeme je; naproti tomu úzkost a přidružené naladěnosti jsou vzhledem k tomu přitakání něčím negativním. A po tomto zjištění provede Scherer krok, který může být inspirativní a může vnést oživující momenty do fenomenologických, stále opakovaných analýz. Afirmace, přitakání spočívá ve smyslové a duchovní žádostivosti: „Naše základní naladění k nám promlouvá v lásce, a nikoliv v úzkosti.“ Tato láska ovšem znamená „svázanost s bytím“. Podobně ani hluboká nuda není základním fenoménem, zakládá se totiž v touze po naplnění. A zármutek je „bolem lásky“, tedy zakládá se v lásce jako afirmativním spojení s bytím.

Další analýzy — pravdy, dobrosti a krásy — nás znovu přivádějí od základních fenoménů k prafenoménu, který je tentokrát nazván obepínajícím horizontem světa; v něm se zakládají všechny základní fenomény a dále je možné se jimi zabývat z hlediska metafyzického.

Základní fenomény jsou pak ještě rozšířeny v analýze kultury v širokém smyslu jako té oblasti, co člověk produkuje a v čem člověk sebe samotného určuje. Analýza volného času vrcholí výkladem Aristotelovy věty: „Jsme zaneprázdněni, abychom měli volno“. Etapy lidského života se také ukáží být základním fenoménem, zvláštní pozornost je věnována stáří.

Kniha v čtivém překladu — ač nevelkého rozsahu — je dobrým úvodem do filozofické reflexe. Srozumitelné příklady jsou s velkým přehledem dovedeny k prohloubení, které tvoří dobré východisko pro filozofické studium dalších fenoménu lidského života, ale poslouží i jako úvod k dalším autorovým knihám — o smyslu, smrti a nesmrtelnosti.

Georg Scherer, Základní fenomény lidského bytí očima filozofie. Témata týkající se života každého člověka; 2007, 249 Kč