Hanzovní město Hamburk získalo nový koncertní sál. O budově Labské filharmonie se hovoří nejčastěji v superlativech: nejvyšší, největší, nejmodernější, s nejlepší akustikou. Někteří hovoří o osmém divu světa. Střecha stavby připomíná rozbouřenou hladinu nedalekého Severního moře, nepravidelná skleněná fasáda se má starat o stále nové a měnící se světelné efekty. Samotný sál kvůli vibracím a odhlučnění má vlastní základové piloty, a byť vypadá jako nástavba na starém skladišti, není tomu tak.

Téměř každý stavební prvek je originál vyrobený přesně na míru. Pokud by někdo odmítal uvěřit, může se svézt jedinými obloukovými jezdícími schody na světě. Do výšky 37 metrů na vyhlídkovou plošinu ho vyvezou za dvě a půl minuty. Teprve odtud se stoupá dále do sálu, v němž po vzoru římských amfiteátrů je pódium s hudebníky umístěno uprostřed, obklopeno diváky tak, aby to žádný z nich neměl k dirigentovi dále než 30 metrů. Kapacita sálu je 2100 posluchačů.

Třešničkou na dortu je střecha, v nejvyšším bodě vysoká 110 metrů a v nejnižším 85. A také cena stavby, téměř 866 miliónů Euro, tedy bezmála 24 miliard korun. Jako tunel Blanka bez Trojského mostu. Není divu, že slavnostní otevření 11. ledna t. r. připomínalo německou edici příručky Kdo je kdo. Kromě kompletní politické a kulturní špičky se ho zúčastnily i špičky hospodářské, jako např. předseda představenstva koncernu Daimler Dieter Zetsche nebo šéf spolkových drah Rüdiger Grube.

Hamburská městská rada je velebena za odvahu a vůli k velkým počinům. Při bližším pohledu však superlativy postupně blednou a převládá názor, že tento „zázrak“ byl umožněn nikoli díky osvícení, ale naopak spíše díky naprostému selhání hamburské městské správy a jejích dozorových orgánů. A do důsledku vzato i ponaučení, že velkolepé vize a projekty ve funkční zastupitelské demokracii jinak realizovat možná ani nelze.

Příběh nové filharmonie začal v roce 2001. Tehdy se starosta von Beust nadchl myšlenkou architekta Alexandera Gérarda a jeho ženy na revitalizaci nevyužívaného skladu Kaispeicher u přístavního mola: přestavět ho na koncertní sál. Ve hře totiž byl ještě obvyklejší návrh na revitalizaci, a to přestavba na kancelářsko-obchodní komplex, MediaCityPort. A ještě více ho pak nadchl návrh Gérardových spolužáků z curyšské architektury, Jacquese Herzoga a Pierre de Meurona, jak by taková přestavba na sál mohla vypadat.

Herzog s de Meuronem nebyli na architektonické scéně žádní nováčci, naopak. Stojí za nimi takové realizace, jako rozšíření Tate Gallery v Londýně z prostor bývalé elektrárny, olympijský stadion v Pekingu Ptačí hnízdo, Allianz aréna v Mnichově nebo Prada Aoyama Epicenter v Tokiu. Právě v roce 2001 získali, coby první Švýcaři, i prestižní Pritzkerovu cenu za architekturu. Pro jejich práci je typické nové využití netradičních materiálů a hlavně důraz na možnosti zrcadlení světla na různých površích za měnících se podmínek.

První návrh načrtnutý na prázdnou stranu pohlednice připomínal kohoutí hřebínek posazený na mohutnou hmotu bývalého skladu. Ze skici možná nebylo patrné, jak vysoký a monumentální by nový hřebínek nakonec byl. Za dva roky byla na světě i počítačová simulace nové budovy, která byla imponující. Podle původních plánů by město Hamburk poskytlo jen pozemek, tedy budovu skladu, zbytek nákladů měl pokrýt prodej bytů a hotelu umístěných do pláště nástavby a chránících vlastní sál od ruchu velkoměsta. Filharmonii tak pochopitelně nestálo nic v cestě.

Již první studie proveditelnosti v roce 2005 ukázala stávající model financování jako nereálný. Na stavbě se bude muset finančně podílet i město, a to 77 milióny euro. Jak se ukazuje u všech novátorských a vizionářských projektů, a jak se ukázalo i zde, studie se v nákladech výrazně mýlila, a to dokonce desetinásobně. Nejedná se ovšem o podvod nebo korupci, jak by mnozí korupcebijci smýšleli u nás, nýbrž především o otázku, jak předem vyčíslovat práce a postupy, které dosud nikdo nerealizoval a tak ani neexistují spolehlivé metody k jejich výpočtu. Jedno je jisté. Město Hamburk stavbu odsouhlasilo, aniž mělo tušení, s jakou noční můrou bude po následujících 10 let zápolit.

V roce 2007 podepsaná smlouva o zhotovení měla sice pevně stanovenou cenu, ale zároveň i vágně popsané zadání. Náklady města tak utěšeně rostly. Nejdříve 114 miliónů, pak 300, později 500 a konec stále v nedohlednu. První intendant divadla přitom nastoupil na své místo 1. srpna 2007, devět a půl roku před skutečným otevřením. Dohled investora se ocital v mlýnských kamenech mezi požadavky architektů a námitkami stavební firmy, řešily se neustálé změny v dokumentaci a požadavcích, při kontrole plánů statiky střechy se zjistilo, že nikdo nepropočítal její chování, pokud v sále pod ní bude najednou tleskat 2000 lidí. Žádný div, že plánovaný termín otevření, rok 2010, se nestihl. V roce 2011 se na radnici nastěhovala nová politická garnitura. Nový starosta Olaf Scholz vzpomíná, že ani tehdy nebyly ještě stavební plány pro filharmonii kompletní, přitom se vesele stavělo: „Řemeslníci pracovali podle citu s pomocí Boží. Tak se stavělo naposledy ve středověku.“ Dal si za cíl zastavit proud změn a stále nových požadavků ze všech stran a uzavřít poslední finální dohodu za konečnou pevnou cenu.

To nebylo jednoduché. Všechny problémy a komplikace se střetly při zhotovování střechy. Zhotovitel Hochtief tehdy dokonce přerušil práce a odmítl pokračovat. Situace se zdála být neřešitelná, standardní rozhodovací a kolektivní orgány nebyly schopné cokoli rozhodnout a převzít zodpovědnost. Práce byly téměř na rok zastaveny, každý den přerušení měl stát městskou kasu 125 tisíc euro. Seriózně se uvažovalo o zakonzervování stavby coby živoucího pomníku nezvládnutého velikášství a břídilského řízení města. K pozdní hrůze zastánců transparentnosti a „přímé“ demokracie se však ke slovu dostala „tajná“ diplomacie jak z příručky o studené válce.

Podobně jako se na počátku 70. let scházeli tajně v Paříži Henry Kissinger se severovietnamským diplomatem Le Duc Thoem, když Američané hledali cestu k odchodu z Vietnamu, začali se tajně scházet šéf stavebního gigantu Hochtief Marcelino Fernández Verdes se starostou Scholzem, aby hledali východisko z beznadějné situace. Na hamburské radnici byl vytvořen zvláštní vstup pouze pro Fernándeze vedoucí přímo do starostovy pracovny, aby nikdo nemohl vědět, že se nachází v budově. Jako první na cestě k dokončení byli vyšachováni architekti. Město se zavázalo ke stopnutí vlastních návrhů úprav a změn a pochopitelně k navýšení rozpočtu, Hochtief byl na oplátku schopen garantovat pevnou cenu a skutečný termín dokončení. Za každý den prodlevy mu mělo být účtováno dokonce 575 tisíc eur penále. Nepočítáme-li desetileté zpoždění a desetinásobné navýšení rozpočtu, vše se stihlo, jak bylo ujednáno. Dvěma technokratům se podařilo dokončit projekt balancující na hraně geniality a šílenství, který mohl být uveden v život jen díky shodě okolností a „šílenství“ zodpovědných předchůdců.

Je takový postup ospravedlnitelný nebo legální? A co na to Transparency International? Žádný zastupitel ani nikdo ze starostů v Hamburku nečelí trestnímu stíhání. Bylo by něco takového u nás možné? Už třeba jen kvůli faktu, že bývalý sklad nyní slouží jako de-facto pětiposchoďový garážový dům a vozy návštěvníků musejí někomu jezdit pod oknem? Adriana Krnáčová si již svého šílence vybrala, jen s tím rozdílem, že po něm zůstanou přehnojená pole a michelinská restaurace na Azurovém pobřeží. V Praze se investice i jakékoli projekty v podstatě zastavily, protože při panující politicko-prokurátorské kultuře je dostatečným odstrašením pohled na osud jejích předchůdců. Nikoli náhodou tak od Tančícího domu snad nevznikla ani žádná nová výrazná novostavba. Blízko k ní měl Kaplického projekt Národní knihovny, jehož realizaci chtěl osobně bránit i tehdejší prezident Klaus originálním způsobem přivázání se k bagru řetězem. Ovšem nikoli z důvodů finančních nákladů nebo nebezpečí nezvládnutí stavby.

Již teď je jedno jisté. Koncerty v Labské filharmonii jsou vyprodané bezmála na dva roky dopředu a na černém trhu ceny některých lístků dosahují až 5000 euro. Hamburku se dokonale podaří napodobit tzv. Bilbao efekt, tedy stav, kdy díky zdařilé novostavbě se jinak provinční velkoměsto ocitne na mapě globálních kulturních, a tedy i turistických cílů. Zda právě toto Hamburk potřeboval, když např. Kodaň si svůj pravda menší koncertní dům postavila čtyřikrát levněji, zůstává zatím otázkou. I při vědomí, že ne vše se dá měřit hodnotou peněz. V protestantském Hamburku zjištění věru nečekané.