Včera před 170 lety uveřejnili Marx s Engelsem Manifest komunistické strany, který prohlásil lidské dějiny za „dějiny třídních bojů“ a stal se mantrou různých chiliastických hnutí nové doby (Jirásek ve Starých pověstech českých místo „třídní boje“ razil „dívčí válku“ a měl bezpochyby úplně stejnou pravdu jako Marx-Engels s proletáři a buržoi nebo francouzští postmarxisté ze školy Annales s bramborami – tedy s jejich dějinami).

Nositelem nového věku se měl stát ze všech dosavadních pout osvobozený proletář, který „nemá vlastnictví; jeho poměr k ženě a dětem nemá už nic společného s buržoasními rodinnými vztahy, moderní průmyslová práce, moderní jařmo kapitálu z něho setřely všechen národní ráz“ a zákony, morálka, náboženství nejsou pro něho víc než „buržoasní předsudky, za nimiž se skrývají buržoasní zájmy.“ Proti námitce, že „existují věčné pravdy, jako svoboda, spravedlnost atd., které jsou společné všem stupňům vývoje společnosti“, autoři Manifestu tvrdí, že komunismus „odstraňuje věčné pravdy, odstraňuje náboženství a morálku, místo aby jim dal novou tvářnost, a odporuje tedy veškerému dosavadními dějinnému vývoji.“ To souhlasí.

Tento „odpor“ vůči dosavadnímu dějinnému vývoji se ovšem neměl dít slovem a písmem, ale válkou a revolucí. „Jedině válka s Ruskem je válkou revolučního Německa, v níž se smyjí hříchy minulosti,“ psaly dobové Marx-Engelsovy Neue Rheinische Zeitung a nešlo jen o reakční carské Rusko – k osvobození, respektive vítězství proletáře (toho německého, a tím i všech ostatních) mělo dojít i bojem s Anglií: „Stará Anglie může být poražena pouze světovou válkou, která jediná by mohla organizované anglické straně dělníků poskytnout podmínky k úspěšnému povstání proti jejich obludným utlačovatelům,“ hlásaly Marx-Engelsovy noviny v revolučním roce 1848 a jejich představy se pokusila o století později mj. naplnit revoluce nacistická: Marx by v Hitlerovi bezpochyby viděl nástroj prozřetelnosti (dialektického pohybu vpřed) ke svržení kapitalistického řádu a jistě by se spolu shodli i ohledně „české otázky“: po revoluci 1848 zařadil Marx Čechy (Slovany vůbec, s výjimkou Poláků) do tábora kontrarevoluce a odsoudil je k vyhlazení: „Neúprosný boj na život a na smrt se slovanstvím, které zradilo, vyhlazovací boj a bezohledný terorismus!“ žádal Marx na počátku 50. let „ne v zájmu Německa, ale v zájmu revoluce“ – nebo taky v zájmu přírody…

„Revoluce je čistě přírodní jev, který je veden spíše fyzikálními zákony než pravidly, která v ordinérních časech určují vývoj společnosti,“ napsal Engels Marxovi v únoru 1851 a nebyl sám, kdo takto přemýšlel: „Má-li být revoluce, pak ji raději uděláme, než abychom ji utrpěli,“ telegrafoval v srpnu 1866 Bismarck svému generálu Manteuffelovi s tím, že by se v zájmu války proti Rakousku měli „vypustit všichni psi, kteří umějí štěkat“. V tomto smyslu pak učinil návrh Marxovi, aby svůj velký talent zužitkoval v zájmu německého národa. Ha ha.

Marx-Engelsův Komunistický manifest, stejně jako základ jejich učení, má kořeny v romantismu z dosavadní kultury a civilisace vytržených nových měšťanských tříd 19. století, podobně jako Nietzscheho Zarathustra, který je ovšem – na rozdíl od Manifestu – skvělá báseň. Fantasmagorická představa génia, zbaveného dosavadních lidských dějin, „osvobozeného“ od dědičného hříchu, stejně jako od svého biologického ustrojení, byla základem extrémně vražedných politických hnutí minulého století – komunismu stejně jako nacismu: islamismus je v tomto ohledu brnkačka.

Na Komunistickém manifestu je nejpozoruhodnější to, že tomuto chiliastickému měšťáckému snu o nadčlověku zvaném proletář podlehlo tolik na první pohled inteligentních lidí, ačkoli si stačí prolistovat dílo kteréhokoli starověkého autora, aby bylo i tomu největšímu idiotovi jasné, že lidé 19., 20., 21. či 25., tedy bude-li, století jsou stále titíž, jako byli lidé v době Sokratově – lidé, které lze vést k dobru stejně jako ke zlu, ale nelze je (jednou pro vždy) „opravit“. A nejrůznější „opraváře“, zprava i zleva, už tu máme zase znovu.