Nejprv ho ustrojíš / Potom ho přiklopíš / Rakev, ta ho přijme / Víko, květy, slzy na ně / hluboká jáma / a čtyři fůry písku / Řekneš mu: z toho se nevyhrabeš / A pak ho u vás doma najdeš.

Norman Frank

Podobně jako v antikvariátu lze nalézt literární skvost či zajímavost, lze občas téhož docílit i v poměrně obskurní prodejní síti Levné knihy. Za 29 Kč tak je možné zakoupit titul Niklase Franka s názvem „Bratře Normane!“ Kniha má i podtitul „Můj otec byl válečný zločinec, ale mám ho rád“. Vydalo ho neratovické knihkupectví Omnibooks specializující se na vojenskou literaturu faktu, přičemž se nejedná o první Frankův titul na českém trhu. V roce 2010 vydala Academia asi nejznámější Frankovu knihu „Můj otec. Účtování“ a ve stejném roce nakladatelství Práh volné pokračování „Moje německá matka“.

Niklas Frank je v Německu poměrně známá osoba, a to především díky nemilosrdnému až nenávistnému zúčtování s vlastním otcem, Hansem Frankem. Ten za 2. sv. války získal přezdívku polský řezník, a to z pozice generálního guvernéra okupovaného Polska. Coby prominentní nacista se podílel na vyhlazování Židů a ve svém rasovém žebříčku o Polácích nesmýšlel o mnoho lépe. Na konci války byl zatčen, souzen v norimberském procesu a v říjnu 1946 spolu s dalšími prominentními nacisty tamtéž popraven.

Kniha „Můj otec“ vyvolala v západním Německu 80. let skutečné pozdvižení. Později autor prohlásil, že nenávist k otci šla tak daleko, že masturboval při představě, jak jeho otce věší na šibenici. Zároveň svým dílem ale bodl do vosího hnízda obecného společenského povědomí a historické odpovědnosti. Vlastní rodinnou anamnézu lze totiž vztáhnout na tisíce a desetitisíce jiných rodin, jejichž členové se ať aktivně či méně aktivně zapojili do budování Třetí říše a byli tak spolupachateli válečné apokalypsy a hubení celých národů. Zpochybnil tak proces denacifikace, který často spočíval v prostém mlčení o době, která za sebou zanechala milióny mrtvých a pro jiné představovala závratné kariéry posouvající je na roveň absolutistickým monarchům. Podobně jako Franka, který se usadil v sídle polských králů, na krakovském Wawelu, a z hradních výšin hleděl s uspokojením do podhradí, kde si Němci v praxi užívali svého statutu „nadlidí“.

Kniha jeho syna vzbudila pohoršení dvojího rázu. Zaprvé explicitní výrazy patřící spíše do živočišné říše vypovídající o jisté chorobné zlobě a jdoucí rozhodně za obecně uznávané meze slušnosti. Přestože tak text může pro někoho vykazovat prvky jisté prvoplánovanosti či senzacechtivosti, vzhledem k výjimečnosti historických událostí lze jisté stylistické a formální výstřelky pravděpodobně tolerovat.

A zadruhé výtka závažnější, protože zároveň těžko vypořádatelná. Je jí vpravdě biblický či zásadní eticko-morální spor, totiž střet biblického imperativu  „Cti otce svého i matku svou, abys dlouho živ byl a dobře se ti vedlo na zemi“ se skutečností, že právě ten či oba mohou být usvědčenými válečnými zločinci. I kdyby člověk přečetl bibli celou, snadné odpovědi se nedobere. Pravdou je, že rodiče si nevybíráme a těžko můžeme být vinni jejich hříchy. Zároveň je však ctít v pravém smyslu toho slova, vážit si jich nebo být hrdý na svůj původ také není úplně snadné. Nejsnadnější úniková cesta je obrnit se hradbou mlčení. A to je přesně to, co Niklas Frank celým svým počínáním odmítá a snaží se prorazit.

Když rozmlouvá se svým starším bratrem Normanem, role jsou pevně rozdány. Niklas vystupuje v pozici toho, kdo nahlédl nejen skutečnou povahu nacismu a svého otce, ale měl i odvahu z toho vyvodit důsledné závěry.  Normana staví naopak do role toho, kdo před pravdou raději zavírá oči, snaží se relativizovat nerelatizovatelné, pro vlastní lenost a pohodlí si omlouvá různé skutečnosti a události, v zájmu památky svých rodičů je ochoten naslouchat i konspiračním teoriím.

Normana jakoby k rozmluvě musel často nutit, textem částečně prosvítá morální povýšenost někoho, kdo prohlédl a ví nad někým, kdo sice ví, ale chová se jak malé dítě, protože to buď vytěsňuje, nebo se aspoň tváří, že neví. Taková pozice se možná hodí autorovi, pro Normana je však příliš těsná. Z jeho promluv a odpovědí se z otce válečného zločince začíná vynořovat plastický obraz člověka, který přes všechna historická fakta a skutečnosti sice nemůže být vzorem, ale přesto ho syn považoval za jistého průvodce a oporu. Niklas takový postoj nechápe, je pro něj důkazem bratrova slabošství a možná i podvědomého rasismu a jiných opor nacistické ideologie. Sugestivně se Normana ptá, jak může v dobrém vzpomínat na své dětství, když na Wawelu s otcem hodovali a v podhradí právě rozbíjeli hlavu o zeď židovskému dítěti? Jak Norman jako dítě hleděl na to, že na telegrafních sloupech podél železnice viseli oběšenci? Že zatímco on se spolužáky chodil na gymnázium, o ulici vedle se v ghettu mačkali Židé, které žádné školy neměli. Atd. atp., moře otázek, na které autor zná odpověď, Norman se k ní však nechce dobrat.

Niklas se na toto vše ptá z pozice splátce historické viny, která však pro něj může být o to snadnější, že na rozdíl od bratra, kterému na konci války bylo 15 let, on toto vše nezažil nebo si nepamatuje. Jemu bylo teprve pět a z textu není jasné, nakolik si svého otce dokáže skutečně vybavit.

Norman ovšem není úplně tím, za koho ho Niklas považuje. Tedy německého maloměšťáka uzavřeného do hradby mlčení odmítajícího jakoukoli reflexi, protože pravda bolí a její přiznání nese následky.

Jako drobné střípky textem prosvítají pasáže svědčící o tom, že Norman za svůj původ tvrdě platil a to o své vlastní vůli, tedy přistoupil na jakési vlastní vyrovnání se s otcem, aniž by to tak pojmenoval nebo na něm dokonce exhiboval jako mladší bratr. Za všechny jmenujme například fakt, že programově odmítal zplodit jakékoli dítě.

Paradoxně si tak čtenář může položit otázku, zda to není naopak Niklas, který vlastní vyrovnání se s rodiči svými celoživotními aktivitami považuje sice za jistým způsobem proběhlé a uzavřené, zda ovšem jeho posedlost a obsese nesvědčí spíš o opaku, že ani v požehnaném věku nedosáhl ještě oné katarze, ke které, pokud je to možné, by všechno bolavé potýkání se s minulostí mělo směřovat. A jakoby právě Norman, který se v očích svého bratra konfrontace se skutky svého otce bojí a vyhýbá se jim, již vlastní takovou reflexi podnikl, byť neokázalou a v očích bratra rozhodně nedostatečnou. To je právě ono jádro sporu, že neexistuje žádná míra reflexe a uznání viny, kterou lze obecně označit za dostatečnou. Kniha se tak dotýká motivů a obecně platných témat široce přesahujících vymezené místní a časové určení textu.

Petr Pithart v předmluvě k titulu oprávněně píše, že „srovnávání míry zrůdnosti totalitárních režimů je od ďábla, protože vede k nivelizaci, relativizaci“. Jistě, je třeba však zároveň dodat, že takových osobních i celospolečenských reflexí není třeba jen Němcům, ať by byly příčiny či důsledky z dobrých důvodů jakkoli neporovnatelné.

Naše vlastní zkušenost s totalitním režimem i věčně aktuální otázka jeho percepce i potřeba ryze osobní reflexe přímo svádí k otázce, zda lze u nás nalézt podobný titul snažící se vypořádat s vlastní minulostí, vinou otců či spíše dědů podílejících se na budování jiného režimu potírajícího celé skupiny lidí a pohrdajícího základními právy. Témat by bylo přehršel, přitom ještě o to pikantnějších, že mnozí strůjci a vykonavatelé se počátkem 70. let ocitli v opozici a z dnešního pohledu tak jejich zločiny překrývá zároveň aura menšího či většího protikomunistického vzdoru. Hovoří o tom ve svých rodinách? Odsuzují a odpouští vlastním příbuzným? Nebo raději mlčí a odkazují na hodiny dějepisu? Anebo zvítězila až taková pohodlnost, že by celý pokus vypadal směšně a dočkal se většího odsouzení, než Frankův v Německu? Všem by směšný určitě nepřipadal, například polský Ústav národní paměti ještě v dnešních dnech připravuje obvinění Lubomíra Štrougala a dalších vysokých představitelů komunistického režimu v Československu za podíl na vraždách polských občanů na státních hranicích.

Jak píše Pithart o pár řádků níže, nemáme-li se bát budoucnosti, je třeba klást nepříjemné otázky: „Jak to tenkrát bylo? Co jsi udělal ty? A co na to říkala máma? Proč jsi neudělal to a to?“ I když nezískáme odpověď na otázku, jak může být člověk, bytost obdařená smysly, citem i rozumem, pachatelem zla těžko představitelných rozměrů, stále je to aktivita chránící každého z nás před alibismem zbavujícího nás břímě vlastní odpovědnosti.