Zpráva, kterou sepsal Rudolf Höss, v letech 1940 až 1943 velitel nacistického koncentračního tábora Osvětim, během své poválečné vazby v Krakově, kde čekal na rozsudek (Rudolf Höss: Velitelem v Osvětimi. Academia 2006; dále jen Höss), přímo volá po srovnání s jiným úředníkem holocaustu, Hössovým soudruhem Adolfem Eichmannem, respektive s Eichmannovou výpovědí během jeho policejního výslechu v Jeruzalémě, který trval od 29. května 1960 do 17. ledna 1961, byl zaznamenán na magnetofon a po přepisu stránku po stránce Eichmannem korigován a signován. Tento text se stal základem skvělé eseje Hannah Arendtové Eichmann v Jeruzálemě, kterou vydala v roce 1995 Mladá fronta (dále jen Eichmann).

Bezchybní obžalovaní

Podobně jako Eichmann, který jako jediný z pěti dětí nebyl sto dokončit střední školu, byl esesák Höss průměrný, nedovzdělaný, ale zato výjimečně pracovitý, spořádaný člověk, milující svoji rodinu, zvířata a přírodu. Jeho základní vlastností byla naprostá poslušnost a oddanost autoritě. Ve chvíli kdy tato autorita na konci války zmizela, byl ochoten cele se podřídit autoritě nové — vojenskému tribunálu, ochotně s ním spolupracovat a vypovídat. Jeho zápisky jsou de facto výrazem Hössova výsostného vztahu a důvěry v instituci.

K soudu nad svou vlastní osobou stejně přistupoval i Eichmann. Při výsleších vedených policejním vyšetřovatelem Avnerem Lessem Eichmann přímo planul nadšením z jedinečné příležitosti „…vydat ze sebe vše, co ví“, jinak řečeno stát se tím nejlépe spolupracujícím obžalovaným na světě. (Eichmann, str. 42)

I Höss na otázky kladené vyšetřovateli odpovídal iniciativně, jako by byl sám na vyšetřování zainteresován. Z vlastní iniciativy opravoval některé omyly či dával vyšetřovateli spontánní informace, které ho napadly navíc, mimo otázku apod. Formou dodatečných zápisků se pak sám od sebe snažil podat co nejpodrobnější výklad související s jeho funkcí, s koncentračními tábory a s SS. Hössovy zápisky nejsou produkty vychloubačné žvanivosti, ale přes určitá zkreslení a nejednu přikrašlující retuš překvapují svojí účetnicky strohou věcností. Hössova zpráva je až infantilně otevřená, zvláště také proto, že Höss nikdy nelhal — aspoň ne nikdy autoritě, což na první pohled vypadá, že si Höss dělal z vyšetřovatele dobrý den, ale po přečtení celého spisu musí čtenář konstatovat, že to myslel vážně.

Podobně Eichmann před svým vyšetřovatelem pronesl: „Jednou z mála vloh, jíž mě osud obdařil, je říkat vždy, pokud to závisí na mě, pravdu.“ (Eichmann, str. 76-77)

Potíž ovšem byla v tom, že v tomto upřímně myšleném klišé se ozýval dutý sud, který zní pořád stejně, ať na něj uhodíte z kterékoli strany.

Straníci ze situace

Höss, který pocházel z nábožensky založené rodiny, se stejně jako Eichmann postupně rodičům odcizil. Nejlépe se cítil v „kamarádsky družném“ prostředí vojenské jednotky nebo nejrůznějších spolků jako mnoho jiných nacistů, kteří prošli útrapami první světové války a kteří pak zjistili, že dokáží žít už jen ve světě rozkazů a hierarchicky uspořádaných poměrů — jedno, jde-li o vězení, freikorps nebo „Řád SS“.

Původně chtěl Höss sedlačit, dopracovat se „selské usedlosti a v ní založit velkou zdravou rodinu“. Ale všechno dopadlo jinak. V roce 1934 přišla Himmlerova výzva, aby vstoupil k SS. Hösse zlákal přislíbený rychlý postup, tedy povyšování, a s tím spojené finanční výhody. (Höss, str. 76)

Také Eichmann nevstoupil do strany z přesvědčení a ani se z něho nikdy přesvědčený straník nestal. „Bylo to, jako by si mě strana sama připočetla do svých řad, proti mému očekávání a také aniž bych se sám nějak rozhodl. Stalo se to rychle a náhle.“ Neznal ani program strany, ani nikdy nečetl Mein Kampf. Linecký právník Kaltenbrunner se ho jednou otázal: A proč nevstoupíte do SS? A Eichmann odpověděl: Proč ne. (Eichmann, str. 49)

Psychicky zdraví lidé

Hororové příběhy pracují vždy s duševně vyšinutými jedinci. V souvislosti s Hössem a Eichmannem horor ovšem spočívá v tom, že to byli zcela psychicky zdraví lidé. Psychiatři, kteří Eichmanna vyšetřovali, dospěli k názoru, že Eichmann je „normální“: „Celkový psychický stav“, jeho vztah k ženě, dětem, k rodičům, sourozencům a přátelům je „nejen zcela normální, nýbrž nanejvýš žádoucí“. (Eichmann, str. 39)

Také Hössův psycholog profesor Batawia, který měl možnost zkoumat Hösse v polském vězení, napsal: „Rudol Höss nebyl ani nenormální jedincem typu moral insanity, ani bezcitným psychopatem, ani člověkem, který projevoval kdykoliv náchylnost k zločinu nebo sadistické sklony. Byl jedincem vykazujícím velmi průměrnou inteligenci; od dětství měl vlivem prostředí sklon přijímat životní jevy málo kriticky a ochotně se podřizovat autoritám všeho druhu; lidi takového druhu potkáváme velmi často.“ (Höss, str. 7)

Eichmann s Hössem rozhodně nebyli sadisté ani surovci a neprojevovala se u nich ani nějaká zvýšená agresivita.

Höss nejdřív sloužil v Dachau, v letech 1934-1938. Zprvu jako řadový esesák a pak byl velitel bloku. Při exemplárních tělesných trestech vězňů se vždy snažil ulít, aby nemusel být přítomen jejich bití. Naproti tomu velitelé bloku, kteří o to stáli, byli podle Hösse „téměř úplně všichni zákeřné, hrubé, násilnické povahy, často velmi hanebné kreatury, lidé, kteří se odpovídajícím způsobem chovali i ke svým vojenským druhům nebo ke své rodině. Pro ty nebyli vězni lidmi.“ (Höss, str. 81)

A jinde: „Zlovolné, zlostné, zcela zkažené, surové, podlé, nízké povahy spatřují v uvězněném jen objekt, na kterém si mohou bez zábran, bez odporu vybít své často perverzní pudy, své vrtochy, své komplexy méněcennosti. Chápou se kterékoli příležitosti, která se jim naskýtá, aby vězně jim svěřené týrali. Počínaje tou nejdrobnější šikanou přes celou škálu jejich často nechutných spádů, jejich temných pudů, až po nejkrutější trýznění, vždy podle založení takové kreatury.“ (Höss, str. 85)

S takovými „zločinnými“ esesáky Höss zažil mnoho trápení, také později, už jako velitel Osvětimi, kdy svým chováním narušovali spořádaný chod tábora a házeli mu tak de facto klacky pod nohy.

Ani Eichmann nebyl člověk, který by snad někoho bil. Co se týká Židů, necítil k nim nenávist. „Osobně“ proti Židům neměl nikdy ani to nejmenší. Když za Eichmannem přišla v roce 1943 vzdálená příbuzná, položidovka, aby jí udělil povolení k emigraci do Švýcarska, tak jí ho dal, stejně jako zasáhl ve prospěch jedněch známých vídeňských židovských manželů. „Zmiňuji se o tom jenom proto,“ vypověděl Eichmann, „abych dokázal, že jsem žádnou nenávist k Židům nikdy nepociťoval, neboť jak matka, tak otec mě vychovávali v přísně křesťanském duchu a kvůli svému zčásti židovskému příbuzenstvu zastávala má matka v tomto směru jiné názory, než jaké byly v kruzích SS obvyklé.“ (Eichmann, str. 45)

A Höss k tomu dodá: „Chtěl bych zde ještě zdůraznit: Já jsem osobní nenávist vůči Židům nikdy nepociťoval. Byli pro mne sice nepřáteli našeho národa. Proto však pro mne byli rovni ostatním vězňům a zasloužili si i stejné nakládání. Nikdy jsem tu nečinil rozdílů. Ostatně pocit nenávisti mi není vlastní.“ (Höss, str. 148)

Jak Höss tak Eichmann se štítili fanatického antisemity Julia Streichera, vydavatele obscénního plátku Der Stürmer, proti kterému Eichmann podnikal prudké výpady. Höss na adresu Streichera napsal: „Já jsem ten Streicherův týdeník Stürmer vždy odmítal pro jeho ostudný způsob prezentace, vypočtený na nejnižší instinikty. “ (Höss, str. 147)

Arbeitsfreude ist vorbei

Není divu, že Höss napíše: „Od počátku masové likvidace jsem už nebyl v Osvětimi šťasten. Nebyl jsem už spokojen sám se sebou.“ (Höss, str. 172)

Náhlou ztrátou Arbeitsfreude byl postižen i Eichmann. Nejvíce na něj tento pocit dolehl, když se dozvěděl o vůdcově rozkazu k „fyzické likvidaci Židů“. Na tak násilné řešení on sám „nikdy nepomyslil“ a svou reakci na toto rozhodnutí popsal stejnými slovy, jako když ho v roce 1932 přeložili z Lince do Salcburku: „Všechno mě opustilo, radost z práce, jakákoli snaha i zájem. Nějak jsem celý vyhasl.“ (Eichmann, str. 46)

Podle Hösse jeho vina začíná tam, když odmítl přiznat svému nadřízenému v Dachau Theodorovi Eickovi, který je cvičil být nelítostnými k vězňům, že se pro tuto práci nehodí, že je příliš změkčilý. (Höss, str. 94)

Potlačit tuto blbou náladu Hössovi pomohlo povýšení. Jakmile se stal v letech 1938-1940 velitelem tábora ochranné vazby v Sachsenhausenu, Hössova „vnitřní trýzeň vyplývající ze skutečnosti, že setrvávám u KL vzdor své nevhodnosti pro takovou práci, ustupovala, protože už jsem se nedostával do přímého kontaktu s vězni jako v Dachau“. (Höss, str. 97; KL = Konzentrationslager)

Nejmilejší vězni

Jaký byl tedy vztah Hösse k vězňům? Höss popisuje, jak po inspekci táborového komplexu, kterou provedl Himmler v červenci 1942, dostali od něj rozkaz vyselektovat tam přežívající Cikány, což byl „obzvlášt obtížný“ úkol. Proč? „Většina Cikánů, pokud jsem mohl pozorovat,“ svěřuje se Höss, „vazbou vzdor nepříznivým poměrům psychicky nijak zvlášť nestrádala. Ani nemoci a vysokou úmrtnost nebrali tragicky. Celou svou podstatou totiž zůstali dětmi, byli překotní v myšlení i jednání. I na nejtěžší věci dokázali pohlédnout odlehčujícím způsobem. Byli optimisty. Nikdy jsem si u cikánů nevšiml temných, nenávistných pohledů.“ (Höss, str. 143)

Höss něco podobného dovede ocenit, nejen jako velitel Osvětimi, který je odpovědný za řádný chod tábora, ale i jako bývalý vězeň Výmarské republiky. Ano, tak to má být, osud je těžký, ale rozhodující je slušnost, mezi dozorci i vězni. I když se Höss s Cikány v Osvětimi „nemálo nazlobil“, byli to „přece jen vězni mi nejmilejší“. (Höss, str. 144)

Těžká práce

O to to pak bylo pro Hösse těžší. „Přihlížet jejich životu i jejich rejdům by bývalo zajímavé, kdybych zatím nebyl spatřoval tu velikou hrůzu — rozkaz k likvidaci, který v Osvětimi znali do poloviny roku 1944 kromě mě jen lékaři. Ti měli podle rozkazu RFSS nenápadně odstraňovat nemocné, především děti. A právě ty chovaly k lékařům takovou důvěru. Není snad nic těžšího než muset pevným krokem projít kolem něčeho takového chladně, bez soucitu a slitování.“ (Höss, str. 145)

Höss to měl v Osvětimi ovšem celkově těžké, ba dá se říct, že nejtěží — na něm ležela veškerá odpovědnost za chod obrovského táborového komplexu, musel shánět materiál na výstavbu dalších baráků, který mu nikdo nechtěl dát, zápasil s línými a sadistickými podřízenými a ke všemu ještě musel provádět tak nevděčnou práci, jako byl rozkaz k likvidaci tolika lidí. Nepozorný člověk, který by četl jen tak letmo, by si možná ani nevšiml, že Höss mluví o masovém vraždění. On si to totiž také neuvědomoval, ani ex post, v polském vězení. Mluvil o technických a organisačních problémech spojených s likvidací, napůl se litoval a napůl chválil, že přese všechnu nepřízeň osudu v tom těžkém úkolu, jakým likvidace bezesporu byla, obstál.

Stejně na tom byl i Eichmann. I když ho židovský policista po osm měsíců při téměř každodenních výsleších konfrontoval s hrůznou skutečností, Eichmann mu zdlouhavě a opakovaně vysvětlovat, proč to u SS nedotáhl přes veškeré úsilí ještě výš a snažil se mu vysvětlit, že na tom žádnou vinu nenese — udělal pro to opravdu všechno.

Když Hössův nadřízený reagoval na jeho snahu řídit všechno v táboře sám do posledního detailu slovy, že jako komandant má tábor dirigovat a ovládat ze své pracovny pomocí rozkazů a prostřednictvím telefonu, reagoval Höss úplně zděšeně: „Prý plně postačí, když se tu a tam projde po táboře! — Svatá prostoto! — Takový postoj mohl Glücks zaujímat jenom proto, že nikdy v žádném táboře nepracoval. Proto také nemohl mít nikdy pochopení pro moje nesnáze, nikdy je nemohl pochopit. Toto nepochopení ze strany nadřízeného mne dohánělo k zoufalství. — Já jsem do svého úkolu vkládal veškerý svůj um, veškeré úsilí…“ (Höss, str. 127)

Následkem takovýchto nedorozumění Höss zahořkl. „V Osvětimi, kde jsem viděl, jak mne mí takzvaní spolupracovníci obelstívají na každém kroku a kde jsem každý den zažíval nové a nové zklamání — tam jsem se změnil. Stal se ze mne člověk nedůvěřivý…“ (Höss, str. 128)

A Eichmann jejich nelehkou situaci potvrzuje: „Cokoli jsem připravoval a plánoval, všechno dopadlo špatně, moje osobní záležitosti i moje letitá snaha dostat pro Židy nějaké území. Nerozumím tomu. Můj život jako by byl začarován. Cokoli jsem chtěl a plánoval, všechno mi osud nějak překazil, jako by na všem ležela nějaká zlá kletba.“ (Eichmann, str. 70)

Nacistické povznesení

Na druhou stranu ovšem těžké úkoly přinášely i radost, především z dobře odvedené práce. Jakmile chmury odtáhly, dostavila se euforie a hrdost na příslušnost k SS. Vedle Reichsführera SS Himmlera hrdost na to, že je v SS, vyvolával v Hössovi jeho bývalý velitel v Sachsenhausenu Hermann Baranowski: „Jistě velmi přísný a tvrdý, ale přesto s nesmírným citem pro spravedlnost a s fanatickým smyslem pro povinnost. Tento nacionální socialista od nepaměti se mi stal vzorem.“ (Höss, str. 97)

Také Eichmannovi stačila pouhá slova jako „SS“, „kariéra“ či „Himmler“ (stále ho tituloval říšský vedoucí SS a šéf německé policie) a „jakýsi neměnný a naprosto spolehlivý mechanismus se dal do pohybu. Nenarušila ho ani přítomnost kapitána Lesse, německého Žida.“ (Eichmann, str. 71)

Když se Höss rozpomene na nějakou SS-mannovu duši povznášející myšlenku či zážitek, vytane mu před očima Baranowský, napřímí se a prohlásí: „Jako fanatický nacionální socialista jsem byl přesvědčen o tom, že naše idea si najde cestu do všech zemí…“ (Höss, str. 147)

Jenže Höss byl všechno jiné, jen ne „fanatický“. Výše uvedené jsou jen prázdné fráze a klišé, které ovšem zabíjely.

Stejně tak nabubřele a prázdně zní, když Höss mluví o Osvětimi. „Podle vůle RFSS (Reichsführera SS) se z Osvětimi stal největší komplex na likvidaci lidí všech dob… Jistěže byl takový rozkaz čímsi neobvyklým, čímsi nestvůrným. Avšak při náležitém zdůvodnění se mi tento likvidační postup jevil jako správný. Žádnými úvahami jsem se tehdy nezabýval — obdržel jsem rozkaz — a mou povinností bylo jej splnit. O tom, zda byla tato masová likvidace Židů nezbytná nebo ne, o tom jsem si žádný úsudek dovolit nemohl, tak daleko jsem nemohl vidět… Rozkazy RFSS ve jménu Vůdce byly svaté. Ty se žádným úvahám, žádným výkladům, žádným interpretacím prostě nepodrobovaly.“ (Höss, str. 161-162)

Také z Eichmanna, už když stál pod šibenicí, a měl poslední možnost pokusit se urovnat své vztahy s tímto světem, vypadly jen fráze a klišé. Požádal o lahev červeného vína, kterou z poloviny vypil. Odmítl útěchu protestantského duchovního, protože „nemůže ztrácet čas“. Svou závěrečnou řeč začal emfatickým prohlášením, že je Gottgläubiger. Chtěl tak vyjádřit obvyklým nacistickým způsobem, že není křesťan a že nevěří v posmrtný život. Pak pokračoval: „Za krátký čas, pánové, se všichni znovu setkáme. Takový je úděl všech lidí. Ať žije Německo! Ať žije Argentina! Ať žije Rakousko! Nikdy na ně nezapomenu.“ Tváří v tvář smrti se mu vybavilo klišé, které se používá na pohřbu, poznamenala k tomu Arendtová. Pod šibenicí mu pamět provedla poslední kousek: cítil se „povznesen“ a zapomněl, že jde o jeho vlastní pohřeb. (Eichmann, str. 336)

Jako kdyby popravovali orchestrion, natáhla se klika a on spustil, co má na svých válcích. Jako kdyby se zhmotnila groteska od Ladislava Klímy, kde směšnost a hrůznost jsou sestry.

Spalovač mrtvol

V podání Hösse působí komicky i to, když tento dobrák od kosti popisuje zavádění plynu pro usmrcování vězňů. Po vyzkoušení cyklonu B na ruských válečných zajatcích Höss celou věc komentuje: „Musím však otevřeně říct, že na mne toto zplynování zapůsobilo uklidňujícím dojmem, jelikož v dohledné době se mělo začít s masovou likvidací Židů a Eichmannovi ani mě nebylo jasné, jakým způsobem se zabíjení těchto mas, které přijdou, bude dít. Nyní jsme tedy postup objevili. Z poprav zastřelením jsem měl vždy hrůzu, když jsem pomyslel na ty masy, na ženy a děti. Dost jsem si užil už při popravách rukojmí, při skupinových exekucích, které nařídil RFSS nebo RSHA. Nyní jsem byl tedy přeci jen klidnější, že my všichni budeme ušetřeni té krvavé lázně a že i pro oběti to bude až do posledního okamžiku šetrnější.“ (Höss, str. 164)

Načež se Höss zcela otevřeně rozhovoří o tom, jakým způsobem probíhalo zplynování a co všechno přitom zažil a musel vyslechnout od obětí, jako kdyby před námi stanul Koprfingel ze Spalovače mrtvol. Poté, co Höss zaznamená na třech stranách všemožné otřesné scény, především matek s malými dětmi, které jsou vedeny do plynových komor upravených jako sprchy na „odvšivení“, a najednou si s veškerou hrůzou uvědomí, co se chystá a chtějí bránit své děti, Höss uzavírá: „Tato masová likvidace se všemi průvodními jevy ovšem neprocházela kolem všech zúčastněných prostě jen tak,“ říká Höss. „Až na několik málo výjimek zřejmě všem, kdo byli k této nestvůrné ‚práci‘, k této ‚službě‘ naveleni, i mně samému, poskytovaly tyto děje…“ — a teď co! — „…hojně látky k zamyšlení, zanechávaly v nás hluboké dojmy…“ (Höss, str. 169)

A jelikož Hösse přitom všichni pozorovali, musel se „velmi ovládat, abych ani v rozrušení z čerstvého prožitku na sobě nedal někdy znát své vnitřní pochybnosti a své tísnivé stavy.“ (Höss, str. 170)

V závěru Hössových zápisků se už člověk neudrží a musí se smát: „Nechť ve mně veřejnost klidně i nadále spatřuje krvelačnou bestii, krutého sadistu, vraha milionů — neboť jinak si široké masy velitele Osvětimi představovat ani nemohou. Nikdy nepochopí, že i on měl srdce, že nebyl zlý.“ Krakov, únor 1947 (Höss, str. 200)

Reichsführer SS

Jaký byl vztah mezi těmito spořádanými úředníky holocaustu a jejich nadřízeným, říšským vedoucím SS Himmlerem?

„Podle rozkazu RFSS měli být všichni Židé transportovaní do Osvětimi prostřednictvím Eichmannova organizačního útvaru původně bez výjimky zlikvidováni, ale už u prvních transportů německých Židů přišel rozkaz, aby byli vybíráni všichni práceschopní Židé, muži i ženy, a aby se jich v táboře využilo pro účely zbrojní výroby,“ stěžuje si Höss v přiloženém pojednání o „konečném řešení židovské otázky“ (Höss, str. 209).

Nebylo to ovšem z toho důvodu, že by snad Židy nenáviděl, ale jako táborový manager-profesionál věděl, že všechny výjimky jsou vždy špatně, přidělávají nové problémy, které se pak kupí, až začnou být neřešitelné.

Himmler ovšem na Hössovy starosti zvysoka kašlal, potřeboval splnit kvótu pro zbrojní výrobu a to, že větší počet vězňů znamenal přeplněné baráky, ve kterých při naprosto nedostatečných hygienických podmínkách hynuli lidé jako mouchy, mu bylo zcela fuk. Höss chtěl ovšem baráky čisté, s přesně stanoveným počtem vězňů a dobrými hygienickými podmínkami — lidé do plynu měli jít podle předpisu, čistí a zdraví a pokud možno i v dobré náladě, jako ty Hössovy oblíbené cikánské děti. Himmlerovi na vězních nezáleželo vůbec, ale před holocaustem jako úřednickou ideou dával v tu chvíli přednost zbrojnímu průmyslu, a to za jakoukoli cenu. Höss naopak chtěl, aby vězni — než budou zlikvidováni — netrpěli nebo žili v lidsky přijatelných podmínkách.

Ano má pravdu, řekne podobně duševně ustrojený maloměšťák, to je přece lidské! Jenže ono to právě lidské není. Když se v prosinci 1943 stal Höss vedoucím odboru inspekce koncentračních táborů, na jeho místo velitele Osvětimi nastoupil Arthur Liebehenschel, o kterém Höss ve svých zápisech tvrdí, že jako velitel selhal. (Höss, str. 175) Ovšem toto „selhání“ znamenalo pro osvětimské vězně citelnou úlevu.

Také Eichmanna léta pronásledovalo pomyšlení ne na miliony zavražděných lidí, ale strašila ho ona vlastní nedůslednost, kdy pomohl několika vzdáleným židovským příbuzným vyhnout se transportu. Když na to byl dotázán během křížového výslechu, začal se vysloveně omlouvat: z těch „prohřešků“ se prý „vyznal svým nadřízeným“! (Eichmann, str. 185)

Himmler, z vůle Hitlera hlavní strůjce celé nacistické vyhlazovací mašinérie, se díky svému cynismu choval „lidštěji“, než „slušňáci“, jako byli Höss a Eichmann. Když se mu to zrovna hodilo, tak nabídl vyměnit Židy za vojenský materiál nebo z politických důvodů vydal na podzim roku 1944 rozkaz likvidaci Židů okamžitě zastavit.

Z pohledu Eichmanna a Hösse bylo ovšem takové počínání nesystémové, de facto „nemorální“ — bylo to odsouzeníhodné kupčení s „ideálem“. Že ovšem ten ideál spočíval v masovém vraždění, to Hössovi s Eichmannem už posuzovat nepříslušelo. U Himmlera se dá rozeznat ještě určitá lidskost, ovšem v negativním smyslu, ale u Hösse či Eichmanna stopa po lidskosti už žádná není. Jestliže Himmler byl ještě v negativním smyslu člověk, jednal jako člověk, jako politik, lhář, který všemožně zastírá cíle svého jednání a který machiavellismus dovedl až na nejzazší hranici zrůdnosti, u Hösse a Eichmanna něco takového nepřicházelo v úvahu — jednali stále stejně, podle rozkazů, neuhnuli ani o kousek. Kdyby byl na jejich místě robot, vyšlo by to nastejno. Proto také jejich fráze a důstojnicko-úřednické průpovědi působí tak směšně, jako kdyby z obou esesáků promlouvala nějaká umělá inteligence, která je naprogramovaná na určité situace a když se ocitne v situaci nové, nedokáže na ni v nejmenším reagovat — mele zcela nesmyslně stále totéž.

Himmlerovi se podařilo pěstěním, výchovou, kázní vyprodukovat z průměrného německého maloměšťáka homunkula, jehož schopnost myslet mimo služební povinnosti byla minimální nebo zcela potlačená, osobu bez vlastního úsudku, která plní veškeré pokyny svého pána, necouvne před žádným rozkazem, ale přitom zůstane osobně „slušná“, respektive citově neutrální. To byl ideální SS, nový člověk, oddaný straně a věřící v budoucnost — ideál nacistického nového člověka, stejně jako člověka komunistického a koneckonců — není to i ideální firemní zaměstnanec v systému tržního hospodářství? Kdyby Himmler svým SS nařídil vzájemně si lízat zadky, Höss s Eichmannem by se tohoto úkolu jistě zhostili na výtečnou a možná i s radostí.

Idol byl jen člověk

Bylo by asi zajímavé vědět, jak se na Hösse s Eichmannem díval jejich šéf Himmler. Byli to pro něj oni Leninovi užiteční idioti? Ideální blbci, které je možné využít k čemukoli?

Himmler byl odsouzen jako výjimečný zločinec, lidí typu Hösse a Eichmanna je ovšem třeba se obávat mnohem víc, protože chodí všude kolem nás, žijí s námi a tváří se jako ti nejspořádanější a nejslušnější občané. Příznačné v tomto smyslu je i poslední setkání „slušňáků“ z SS s jejich říšským vůdcem Himmlerem. „Dostavili jsme se k poslednímu hlášení do Flensburgu, kam se RFSS uchýlil,“ píše Höss. „O nějakých bojích už nebylo ani řeči. Zachraň se, kdo můžeš, takové bylo heslo dne. Poslední hlášení a rozloučení s RFSS mi nikdy nevymizí z paměti. On zářící a v báječné náladě — a přitom se hroutil svět, náš svět. Kdyby byl řekl: Tak, pánové, je konec, víte, co máte dělat. Tomu bych rozuměl — to by odpovídalo tomu, o čem celá léta kázal všem velitelům a složkám SS: sebeodevzdání se ideji. Takto nám však vydal svůj poslední rozkaz: Nenápadně se vytraťte ve wehrmachtu! To bylo rozloučení s mužem, ke kterému jsem tolik vzhlížel, v nějž jsem měl tak pevnou důvěru, s mužem, jehož rozkazy mi byly evangeliem.“ (Höss, str. 191)

Podobně rozhořčen byl i Eichmann, když viděl, jak si ostatní pořizují falešné dokumenty. V posledních dnech války, kdy si všichni SS „mazáci“ snažili zachránit kůži, Eichmann myslel na vyúčtování. Svou skříňku s dokumenty, penězi a zlatými mincemi svěřil vládnímu radovi Hunschemu, o kterém věřil, že „řádně vyúčtuje své výlohy“. (Eichmann, str. 313)

Že Eichmann o několik týdnů později již sám cestoval pod falešným jménem? To byl ale Hitler už mrtev a tudíž byl zbaven své přísahy.

Závěr, bohužel ne konec Chovat se slušně ke svému okolí, milovat svou rodinu, za každé situace zůstat osobně slušný — to je vlastně největší či jediný trumf maloměšťáka, ať má dělnické povolání nebo vysokoškolský diplom: který nenávidí nacisty, ale přitom udá souseda, že ukrývá Židy, protože to se nesmí, i když proti Židům nic osobně nemá a stejně tak nesnáší komunisty a přitom do posledního puntíku poslušně plní všechno, co jim vidí na očích. Ačkoli se na nacisty nebo komunisty díval skrz prsty (i když některá jejich opatření nebyla vůbec od věci), s největší ochotou přijímal nacistickou propagandu, ať už šlo o parazitující, řádné práce se štítící Židy nebo o odbojáře označované za bandity a teroristy, stejně jako žral komunistické propagandistické žvásty o tom, že underground je skupina promiskuitních narkomanů nebo že disidenti jsou za svá prohlášení vypláceni v tvrdých valutách ze Západu apod.

Ovšem nutno říct, že Höss s Eichmannem patřili k maloměšťácké elitě, necítili — a to jim lze bezevšeho věřit — ke svým „nepřátelům“, respektive k nepřátelům státu či národa nenávist. Měli jen tu smůlu — nebo štěstí? —, že se octili v nesprávný čas na nesprávném místě. Kdyby žili o dvacet let později a v Československé republice, byli by z nich jistě stejně tak dobří komunisté, lidé aparátu nebo velitelé lágru v Jáchymově a opět na jiném místě a v jiné době by vedli spořádaný, usedlý život. Úplně je vidět Hössův stateček, s vnoučaty na dvoře mezi slepicemi a s dobytkem za statkem na louce — Hössův životní sen. Osud ale tomu chtěl jinak a proti tomu nikdo nic nezmůže — rozhodně ne Höss s Eichmannem. Kolik takových Hössů žije jen v současné České republice? Jeden, dva, pět milionů?

Rudolf Höss: Velitelem v Osvětimi. Autobiografické zápisky. Academia 2006

            Hannah Arendtová: Eichmann v Jeruzalémě Zpráva o banalitě zla. Mladá fronta 1995