Věra Nováková na první pohled vypadá jako bytost křehká, nepraktická, žijící mimo všední svět. Zdání klame. Na dotaz, co ji zajímá na písmenech, která variuje na některých svých nových obrazech, Věra odpovídá:

„Tohle je Směrovka, která mě dost fascinovala, protože ukazuje nahoru i dolů, a člověk si musí vybrat, kudy se vydat, což je i poukaz k tomu, že člověk je ve svém rozhodování svobodný, a tedy i odpovědný za své konání. To považuji za klíčovou věc. Samozřejmě nejde o nějakou vnější svobodu, ale o tu vnitřní. Všechno se to vlastně týká toho, jak si člověk řeší vlastní věci. Je to Smích slepé směrovky, která nechává na člověku, aby se rozhodl, což musí dělat pořád.“

K písmenu S pak Věra přičinila text:

Jsi Samostatný Svéprávný Suverénní Subjekt

Strůjce, Strážce Své Svobody

Svého Svědomí Svého osudu.

 Pohled Věry Novákové na svět, respektive na člověka je celostní a nesentimentální. Dalo by se říct, že je to Syrová Skutečnost, když už jsme u těch S, prostá pathosu, klišé, postrádá obezliček, je duchovní podstaty, vězí ve středu věcí, těch prvních i těch posledních. Věra nevytváří umění od slova umět, nekonstruuje ilusi, aby vyšla vstříc emoci, ale pomocí malby se vztahuje ke světu, nahlíží skutečnost, strukturuje záhadu. Slovo se na jejích obrazech stává tvarem, člověk nebo vesmír se mění ve slova, a ta v obrazy. Není to hra, natož spekulace. K S patří Smrt.

Vše začalo v emociálně i intelektuálně rozjitřené poválečné době. Věra se tehdy na Akademii sešla se svým budoucím mužem Pavlem Brázdou a celoživotním přítelem Ivanem Sobotkou, kteří – ač vycházeli ze stejných podnětů – reagovali na otázky, vyvolané válečnou apokalypsou, protichůdným způsobem: Ivan návratem ke kořenům, Pavel útěkem do předu.

„Když už to pak bylo nesnesitelný brouzdat se pořád v těch existencialistických splaškách, šel Ivan od toho, zatímco Pavel to bral jako housku na krámě – že svět je absurdní atd. bylo pro něj normální,“ vzpomíná Věra Nováková. „Ale pro mě to normální nebylo, a když jednou přišel Ivan s tím, že už to takhle dál nejde, byla jsem z toho úplně nadšená, protože už mi to taky lezlo krkem, ty „sračky“, ve kterých jsme se neustále brodili: negativně reagovat na situaci, to prostě nejde do nekonečna. V absurdním světě by bylo absurdní i malovat a z toho se nedá vycházet. Je to možný jako koketérie nebo jako hra, ale žít se s tím nedá.“

Šlo o to, srovnat si věci v hlavě, zvážit je či přehodnotit a říct si, jak dál ve světě, jehož existenciální hnus komunisté organicky protáhli z války do doby poválečné. Podle Věřiných slov paradoxně – jak už to na světě bývá – ji „bratři komunisti“ dokopali k Pánu Bohu, zatímco její muž Pavel Brázda, který zůstal agnostik, na Něj žárlí, čímž by ovšem potvrzoval jeho existenci.

Věra to komentuje: „Pavel byl emocionálně navázaný na levou avantgardu, hlavně přes básně a umění, kde to mělo všechno takovej salónní nádech a byla tam i taková ta osvícenská víra v nový svět a pokrok, v člověka a jeho všespásnou racionalitu, vitalitu, dokonce i techniku. A to v něm zůstávalo, včetně vědomí rizika jejich katastrof.“

Pro komunisty byl existenciální a duchovní postoj ovšem jedno a to samé: Věra s Pavlem byli v roce 1949 z Akademie svorně vyhozeni a osudem tak spojeni – Ivana Sobotku, který se s nimi solidarizoval a chtěl odejít ze školy sám, přemluvili, aby studia dodělal. Nastěhovali se tehdy k Pavlově babičce, sestře bří Čapků Heleně Koželuhové-Palivcové právě ve chvíli, kdy komunisté zavřeli jejího manžela básníka Josefa Palivce.

„Bába, jak se jí říkalo, z toho byla samozřejmě deprimovaná – bylo těsně před soudem a Palivec mohl být taky popravenej. To bylo na krajíčku. Naštěstí dostal dvacet let,“ vzpomíná na vražednou atmosféru počátku 50. let Věra, která byla podtržena tíživou materiální situací, kdy byli Věra s Pavlem vděční za jakoukoli sebemenší práci. Hodně jim tehdy pomáhala žena Karla Čapka Olga Scheinpflugová, která mimo jiné iniciovala petici za udělení milosti Palivcovi, s kterou pak obcházela spisovatele a básníky.

Především to ale byla babička, sestra Čapků, na kterou Věra vzpomíná jako na skvělou, velkorysou a přitom věcnou ženu, která si i v té nejtěžší situaci dokázala vždy zachovat klidnou hlavu. „Byla velmi praktická a místo toho, aby fňukala, hledala způsoby, jak i to minimální zachránit, což jsem obdivovala,“ vzpomíná na ni Věra. „Například když čekala, že si StB přijde pro Palivcovu knihovnu, která byla fantastická a Palivec si na ní strašně zakládal, tak po nocích, ještě s  hospodyní a s Pavlem, knihovnu tajně roznášela v kufrech po známých v okolí a zpátky pak nosila knihy, které šlo běžně sehnat. Když ty nastražené knihy StB slavnostně odvezla, tak se původní knihovna nanosila zpátky. To byl husarský kousek.“

Babička žila politikou. Denně poslouchala zahraniční rozhlas a léta trpělivě čekala na sebemenší příznivější zprávy. Když pak Palivce v 60. letech pustili, stal se jejich dům na Vinohradech jedním z míst nezávislé kultury, kam chodili mladí básníci Wernisch, Kuběna, Šrut, Topinka a v jejich bytě se scházel i filosofický kroužek: Zdeněk Neubauer, Jan Sokol, Jiří Němec, Daniel Kroupa, Zdeněk Kratochvíl, Martin Palouš a přednášel tam i Jan Patočka.

Mimo krátkodobé zaměstnání v kreslírně Archeologického ústavu neměla Věra Nováková stálý příjem ani za normalizace a hledala příležitostné zakázky k ilustracím. Její malířská tvorba byla známá jen blízkému okruhu přátel. První velkou výstavu obrazů měla Věra ve svých 63 letech společně s Pavlem až rok po revoluci v roce 1991 v Ženských domovech.

Na otázku, jaké období v umění má nejraději, co se jí líbí, Věra odpovídá:

„Mám ráda, když jsou věci pravdivé, neukecané, neafektované, když je v nich výtvarný pořádek a řád, nepřetvařují se, a to může být v jakémkoli období. S tím se občas setkávám dokonce i v moderním umění, ale častěji v umění do 14. století nebo třeba v „primitivním“ umění“.

Věra Nováková není autor, který něco zpochybňuje, narušuje, relativizuje, ironizuje či snad naopak nekriticky vyznává, ale autor, který hledá, potvrzuje, upevňuje – nefixluje, fixuje. Na jejím ztvárnění Davida a Goliáše má pelištejský zápasník na prsou hákenkrajc a na zádech rudou hvězdu. Věra Nováková si stála za svým, nebořila, naplňovala – zvítězila nad apokalyptickým 20. stoletím.

Na triptychu, který variuje písmeno S, namalovala Věra slova:

Sám Se Setkáš Setkám Setkáme Setkají Se Se Svou Smrtí

Stoprocentně Spolehlivě Se Sebou Samým, Se Svým Stínem

Se Svým Svědomím

Sneseš Se Staneš Se Svým Soudcem

Seber Své Síly

Snaž Se Smiř Se Slitování

Smiluj Se Slitovníku

Spero Salvatore meum Spectaboram

Vítáme tě, Věro, v babylonském Českém království.