Minulý týden v zahraničí se nesl ve znamení pouličních demonstrací ve Francii. V sousedním Německu je taková tradice projevů občanského uvědomění a nespokojenosti odlišná.

Ve Francii se do nich s dojímavou součinností zapojují jak rodiny s piknikovými košíky a stoličkami, tak ti, kteří jsou vidět více, radikální omladina zapalující auta nebi ničící městský inventář. Francouzi demonstrují často, takřka kvůli čemukoli, takže zaskočen mohl být snad jen cizinec, který si musel vystát frontu na benzín.

V sousedním Německu je tradice projevů nespokojenosti úplně odlišná. Aby si trochu „popustila ventilek“, čeká omladina spořádaně na 1. Máje, kde za největší úspěch považuje zapálenou popelnici. Starší ročníky k veřejnému projevení potom potřebují nejlépe myšlenku, a to nějakou univerzální či nadčasovou, například pochod proti rasismu nebo chudobě v Africe. Proto se zcela vymykají události, ke kterým už celé léto dochází ve Stuttgartu, a které na podzim vyeskalovaly až do policejního zákroku s více než čtyřmi stovkami zraněných aktivistů. A to vše jen kvůli jednomu stavebnímu projektu, naprosté přestavbě tamního hlavního nádraží.

Celá věc se již ze zemské úrovně přesunula na celospolkovou, a to zvláště po zmiňovaném policejním zákroku, který měl uvolnit blokádu pro stavební stroje a dělníky, a při kterém byli zraněni i mnozí starci a děti, policisty nepočítaje. Spolkový ministr vnitra Thomas de Maizière se nechal slyšet, že pokud tisíce dětí dostanou od svých majetných rodičů omluvenku z vyučování, aby mohly demonstrovat, je to zneužití práva na shromáždění.

Tím prvním jsou peníze. Podzemní umístění včetně nových napojení a budovy má přijít zhruba na deset miliard eur, tedy tolik, kolik stálo vybudování zbrusu nového hlavního nádraží v Berlíně. Podle aktivistů se částka dá využít mnohem lépe, samozřejmě na jiné bohulibé účely jako vzdělávání, sociální věci a ještě by zbylo na rekonstrukci nádraží stávajícího. Další municí pro odpůrce je částečná demolice budovy stávající, náhle mimořádně cenné neoklasicistické z roku 1928. Ve světle zjitřených vášní například deník Frankfurter Allgemeine Zeitung přirovnal její zničení k destrukci baziliky sv. Petra ve Vatikánu. Významnějším argumentem již je komplikované geologické podloží zemské metropole. Údajně má být plné děr a podzemních pramenů. Zkušenosti z budování pražského tunelu Blanka ukazují, že tunelování rozhodně není bez rizik. Dostatečným motivem pro mnohé je také nutnost pokácet asi 200 stromů, třebaže po dokončení přestavby dojde k rozšíření zámeckého parku a tím i ke zvýšení počtu stromů. Občanské sdružení „K21 Alternative“ dokonce prohlásilo, že „chtějí zbytečně pokácet stovky stromů, ani nacisti s Hitlerem by nepřišli na něco takového!“ Do této úrovně se strefuje i poslední téměř postmoderní důvod pro protest, a tím je kladení otázky, proč by právě Stuttgart, tedy hlavní město spolkové země Bádensko-Württembersko, měl být jedním z hlavních dopravních uzlů.

A pointa? Tou je zjištění, že v 21. století se už neprotestuje za pokrok a změnu, ale naopak za konzervaci a status quo.

Idea pokroku byla od starověku chápána jako pomalý a nepřetržitý vzestup od nevzdělanosti a primitivnosti k poznání, ovládnutí přírody a dosahování stále vyšší úrovně ve vědách a umění. O nezbytnosti a nevyhnutelnosti pokroku psal Platón, Seneka, svatý Augustin odůvodnil jeho přirozenou nutnost tím, že lidstvo jako celek obdařil příslušnými schopnostmi sám Bůh. Třebaže se myšlenka nevyhnutelnosti pokroku časem sekularizovala, a Bůh byl nahrazen neodstranitelností kořenů v lidských procesech, jak hlásali evolucionisté v 19. Století, na jeho vnímání v myšlení dvacátého století se změnilo pramálo. Víra v pokrok lidstva stále přetrvávala, stejně jako přetrvává mantra o růstu HDP. Samozřejmé přijímání filosofie pokroku se projevovalo všude, koneckonců i organizace jako OSN, MMF nebo Světová banka jsou jeho zářivým projevem. Vždyť co je více pokrokového, než díky poznání a „zcivilizování“ zabránit dalším válkám, konfliktům a hospodářsky pozvednout země sžírané chudobou? Třebaže bohulibé cíle zůstávají, svět se přesto začíná měnit. A to včetně vnímání onoho „nezadržitelného“ pokroku. Minimálně ve Stuttgartu.

A s tím se obrací i tradiční role pokrokáře a konzervativce. V 19. století byl konzervativcem ten, kdo nepřál změnám. V 21. století je konzervativcem ten, kdo stále věří v rozvoj a pokrok. A novodobí „pokrokáři“ se změnám naopak zuby nehty brání.