Německá kancléřka Angela Merkelová popudila svými výroky ke Dni připomínky útěku a vyhnání našeho prezidenta, premiéra i další politiky. O co šlo? Merkelová měla pronést slova: „pro odsun Němců ze zemí střední Evropy nebylo morální ani politické ospravedlnění.“

Její řeč před německým parlamentem však byla mnohem delší. Merkelová ji pojala i jako možnost pozitivní reklamy pro svoji politiku, která je momentálně příčinou sporu mezi ní a ministrem vnitra Horstem Seehoferem ze sesterské bavorské křesťanskosociální CSU. Kvůli tomuto konfliktu o právo na získání asylu pro uprchlíky se má pod Merkelovou „houpat židle“. Kancléřka se snaží o celoevropské řešení, při čemž by se uprchlíci registrovaní v jiných zemích EU vraceli z Německa právě do nich, protože podle Dublinské dohody musí požádat o asyl tam, kde překročili hranice EU. V praxi však toto řešení často selhává. Seehofer chce uprchlíky odmítat na hranicích Německa. Problémem však je, že již bývalý rakouský ministr obrany Hans Peter Doskozil řekl, že tento postup Rakousko nemusí akceptovat a může uprchlíkům přístup do země upřít. Uprchlíci, které nikdo nechce, by pak zůstali sedět na hranicích. Merkelová se se Seehoferem dohodla na lhůtě konce června, aby se pokusila vyjednat s ostatními zeměmi své evropské řešení. Vzájemný konflikt se zdál být na chvíli u ledu. Ovšem Seehofer znovu přiložil polínko do ohně a nechal se slyšet, že když by v kancléřství nebyli spokojeni s jeho prací ministra, pak by se měla zrušit koalice mezi CDU-CSU.

Merkelové středeční projev byl tedy i vítanou příležitostí, aby vysvětlila své pohnutky a stanoviska. Na druhou stranu: o čem jiném měla na dni věnovanému uprchlíkům mluvit než o uprchlících. Merkelová na úvod řekla, že útěky nejsou něčím abstraktním, ale skrývají se za nimi lidské osudy. Poválečný odsun Němců a dnešní uprchlická krize patří v tomto směru mezi dvě největší události, které spoluutvářely a spoluutváří Německý stát. Připomněla, že i Němci byli kdysi uprchlíky. V rámci svého projevu řekla i toto:

„Proto je náš pamětní den věnován obětem útěků a vyhnání – obětem, protože skoro všichni uprchlíci jsou oběti. Němečtí odsunutí, kteří byli vyhnáni ze svých domovů, a jejich rodinní příslušníci ví, co tento pojem ve vší jeho šíři znamená. Odsunutí byli obětmi, kteří prožili hořké příkoří. Ale my nepřehlížíme příčinu a následek. Odsun a útěk Němců byl bezprostředním následkem druhé světové války, kterou vyvolalo Německo, a nepopsatelných zločinů během národně-socialistické diktatury. To však nezmění nic na tom, že pro odsun Němců ze zemí střední Evropy nebylo morální ani politické ospravedlnění.“

Mekelová mluvila před německým parlamentem o problému uprchlíků obecně. Její slova se nevztahovala přímo na Českou republiku, platila i pro jiné země. Ve svém projevu jmenovitě Českou republiku či Česko neuvedla, ani se v něm neobjevuje slovo Sudety či sudetský. Merkelová dokonce artikulovala, že odsun byl následkem války a zvěrstev, kterých se dopustili národní socialisté, což je z německého pohledu na rok 1945 velice smířlivé.

Že je postoj k Merkelové k Benešovým dekretům, stejně jako u většinu Němců, negativní, nelze popřít. Avšak to, co jí podsouvají někteří čeští politici, není korektní. Merkelová sice prohlásila, že pro odsun není žádné morální ani politické ospravedlnění (Rechtfertigung), její věty ovšem neznamenají, že by kancléřka našincům brala nějaké právo či tvrdila, že odsud byl protiprávní (Rechtsgrundlage).

Že každá strana „zůstává vázána svým právním řádem a respektuje, že druhá strana má jiný právní názor“, je uvedeno v Česko-německé deklaraci, kterou nezpochybnila ani jedním slovem. Naopak, volila taková slova, která odpovídají německé verzi textu. Kancléřka i lidé kolem ní ví, jak psát projevy a jaká slova volit a jaká ne. Je to slovíčkaření, leč slovíčkaření důležité, pro české publikum možná trochu nesrozumitelné, ale ve slovíčkaření jsou Němci přímo mistři. Na dobře volených slovech jim velmi záleží.

Německý pohled na věc je asi takový: odsuny nemůže omluvit ani politika ani morálka, avšak kancléřka si je také dobře vědoma toho, že odsuny byly následkem předcházejících událostí, které rozpoutalo Německo. Pokud by ale byly odsuny morálně či politicky ospravedlnitelné, mohly by se provádět za určitých podmínek i dnes. Jaká by pak byla kritéria pro rozhodování, který odsun je v pořádku a který ne?

Česká politická scéna jemné nuance kancléřčiny řeči nepostřehla. Možná je to však způsobeno jen nepřesným překladem jejího projevu. Pro ilustraci, co vlastně deklarace obsahuje, uvádím tento odstavec:

„Česká strana lituje, že poválečným vyháněním, jakož i nuceným vysídlením sudetských Němců z tehdejšího Československa, vyvlastňováním a odnímáním občanství bylo způsobeno mnoho utrpení a křivd nevinným lidem, a to i s ohledem na kolektivní charakter přisuzování viny. Zejména lituje excesů, které byly v rozporu s elementárními humanitárními zásadami i s tehdy platnými právními normami, a nadto lituje, že bylo na základě zákona č. 115 z 8. května 1946 umožněno nepohlížet na tyto excesy jako na bezprávné a že následkem toho nebyly tyto činy potrestány.“

Z morálního hlediska Němci vnímají situaci asi takto: z pohledu dnešní morálky nemůže jedno spáchané bezpráví ospravedlňovat bezpráví druhé a i kolektivní přisuzování viny je z dnes značně problematické. To jsou myšlenky, nad kterými bychom se měli aspoň zamyslet.

Na projevu kancléřky by nás mohla více zajímat jiná témata, než ta, které se omílala v českém tisku. Merkelová například umluvila o tom, že Německo si musí být vědomo své humanitární odpovědnosti a postarat se o lidi, kteří utíkají před válkou a terorem, a ale také má odpovědnost za soudržnost Evropy. Řekla, že migrace musí být řízená, musí mít svá jasná pravidla, která by měla platit pro celou EU. Společně by se měly řešit otázky, kdo kde může zůstat a kdo ne. Zároveň by podle ní neměl být nikdo k útěku z domova nucen a lidé by měli mít ve své rodné zemi dostatek životních perspektiv. Apelovala na konstruktivní, humánní a evropské řešení.

Mezi dalšími odstavci Česko-německé deklarace najdeme i tento:

„Obě strany se shodují v tom, že spáchané křivdy náležejí minulosti, a že tudíž zaměří své vztahy do budoucnosti. Právě proto, že si zůstávají vědomy tragických kapitol svých dějin, jsou rozhodnuty nadále dávat při utváření svých vztahů přednost dorozumění a vzájemné shodě, přičemž každá strana zůstává vázána svým právním řádem a respektuje, že druhá strana má jiný právní názor. Obě strany proto prohlašují, že nebudou zatěžovat své vztahy politickými a právními otázkami pocházejícími z minulosti,“ což se zdá v přímém rozporu s tím, co v roce 2013 během prezidentského volebního utkání s Karlem Schwarzenbergem řekl Miloš Zeman, který účelově využil téma odsunu sudetských Němců k vnitro-politickým bojům.

Za našimi hranicemi nečekají krvežízniví lidé netoužící po ničem jiném než po navrácení svého bývalého majetku a náležitém „vypořádání se“ s novými majiteli, i když i výjimky se najdou. Většina dosud žijících odsunutých Němců byli tenkrát dětmi a na své dětství mají většinou zidealizované vzpomínky. Do České republiky se vrací, aby hledali své kořeny. Jednou se podívat na místo, kde stávala jejich chalupa, vzpomínají na svoji rodinu, která možná tíhla k nacismu nebo se naopak proti němu postavila. Při odsunu se nerozlišovalo. Odsunutí Němci a jejich potomci jsou zároveň lidé, kteří se o Česko, naši kulturu i politiku opravdu zajímají a zasazující se o fungující vztahy a spolupráci mezi oběma zeměmi.

Nemusíte být fanouškem ani obhájcem Angely Merkelové, či příznivcem její politiky, ale kdyby se měli Němci vždy rozlítit nad tím, co na domácí půdě řeknou náš prezident s premiérem, nedělali by v podstatě nic jiného, na našich hranicích by už nejspíš stály tanky a panovala by nová studená válka.

 Celý projev Angely Merkelové