Místopředseda české vlády Pavel Bělobrádek se o víkendu účastní tradičního svatodušního sjezdu Sudetoněmeckého krajanského sdružení, což je bezesporu dosavadním vyvrcholením pomalého a obtížného urovnávání cesty k našim bývalým spoluobčanům německého jazyka, kteří s Čechy po staletí tvořili zemskou pospolitost (husitské války stejně jako třicetiletá válka nebyly nacionální konflikty), než se v druhé polovině 19. století rozpadla na dva rivalizující tábory. Češi a čeští Němci se „stýkali a potýkali“ za monarchie stejně jako za první republiky, a byli by koexistovali ve zdravé konkurenci bezpochyby další staletí, kdyby česko-německé vztahy nerozbila totalitní hnutí. Nacisté i komunisté se pasovali do role národních patronů, ač to ve skutečnosti byla hnutí hluboce antiněmecká a antičeská, která jen využívala a zneužívala národní cítění k prosazení svých vražedných eschatologických visí, zcela odtržených od reality, kultury, tradic… K tomu se ovšem dodnes váží mnohé stereotypy a mnohá klišé.

Ideologie a realita

Připomeňme si některé aspekty „sudetoněmecké otázky“, o kterých se moc nemluví, přitom jsou důležité pro pochopení toho, jak si „dějinné síly“ v minulém věku zahrály s osudem této etnické skupiny, která spoluutvářela ráz, hospodářské a kulturní bohatství českých zemí.

Především je neudržitelný postoj, který se stal součástí ideologického zdůvodnění vzniku Československé republiky: v 1. sv. válce šlo prý o konflikt dobra se zlem, který T. G. Masaryk postuloval jako vítězství demokracie nad teokracií. Pomineme-li abstraktní rovinu Masarykova rozvažování, která byla příčinou jeho „sporu o dějiny“ s historikem Josefem Pekařem, který nebyl ochoten na ideologické dějinné konstrukce přistoupit, o „teokracii“ by se v tomto konfliktu dalo mluvit jen u carského Ruska – to však patřilo mezi dohodové mocnosti, tedy „síly dobra“. Naproti tomu Rakousko-Uhersko, nalézající se v protivném táboře, patřilo na dobově poměry mezi spíše „slušné“ státy, kde se mohl občan domoci svých práv i proti eráru, a za který také mnoho Čechů udatně bojovalo. Ve skutečnosti byla 1. světová válka, která začala velmi nešťastně a velmi rychle se zvrhla ve zcela iracionální masakr, konflikt mezi zeměmi, kde jedny byly za osmnáct a druhé bez dvou za dvacet.

Sebeurčení není jako sebeurčení

Jenže, jak víme, dějiny píší vítězi. Přesto, že na straně císaře padlo Čechů nepoměrně více než v legiích (cca 15O tisíc proti 5 a půl tisícům), podařilo se jim díky zahraniční odbojové akci profesora Masaryka, kterému čeští vlastenci ještě nedlouho předtím nemohli přijít na jméno, ocitnout se v táboře vítězů, zatímco čeští Němci zůstali mezi poraženými.

To, že se postavili proti vzniku Československa, ovšem nebylo důsledkem jakési odvěké německé iredenty národa, od počátku tíhnoucího k autoritářství, proti Čechům, odjakživa svobodomyslným. Byla to zcela pochopitelná reakce kulturně a hospodářsky vyspělého etnika na situaci, kdy se z předního postavení za monarchie najednou ocitlo na vedlejší koleji ve státě, který se deklaroval jako stát „národa československého“. Čeští Němci po právu vznesli požadavek na vlastní národní sebeurčení, kterýžto princip vyhlásil americký prezident Woodrow Wilson za hlavní cíl mírových jednání.

Českým Němcům ovšem nezůstal v ruce pouze černý Petr: nejenže neměli legie a významnou zahraniční akci, které by bojovaly proti centrálním mocnostem, ale nemohli se ohánět ani historickým právem, tedy státem, na jehož dějiny by se mohli odvolávat – od dob přemyslovské i pozdější kolonizace byli organickou součástí českých zemí. A neměli dokonce ani své hlavní město, respektive měli čtyři, protože netvořili homogenní osídlení – vedle Liberce to byly Opava, Znojmo a Krumlov, přičemž pražský Němec sotva rozuměl hatmatilce, kterou se mluvilo na Chebsku a národnostně indiferentní Šumaváci měli pramálo společného s Němci z Opavy, pokud pomineme německé praduchy, jako byl trpaslík Alberich, valkýry nebo Wotan, které ovšem žádný smrtelník, co paměť sahá, nikdy neviděl – zjevovaly se jen na prknech divadel. Vedle imaginárního (velko)němectví či sudetoněmectví (samotný pojem Sudety je iluzorní, respektive vztahuje se jen k severním Čechám) ovšem byli čeští Němci po staletí organickou částí dějin a kultury českých zemí, které byly reálné. Bylo chybou německých národovců, že tuto nespornou a nezpochybnitelnou hodnotu více méně přenechali Čechům a že spíše, než aby se snažili v rámci českých zemí, pokukovali za hranice. Když pak k tomu došlo, bylo už pozdě.

Český imperialismus versus německý proletariát

Češi mají tendenci nahlížet na sebe jako na oběti, což je dosti nesnesitelné vylhávání se z dějin a odpovědnosti za ně: když to jde, je to naše, když to nejde, je to těch druhých. V roce 1918 ale Češi stanuli v roli „zlých imperialistů“, jak to více méně právem mohli vidět čeští Němci, kteří byli začleněni do Československa, aniž by se jich někdo ptal. Protesty ze 4. března 1919 neorganizovali „henleinovci“, ale němečtí sociální demokraté. Pražská vláda nasadila proti lidem demonstrujícím za to samé právo, kterým argumentovali čeští předáci na mírových jednáních, vojsko. Výsledkem byly desítky mrtvých, včetně řady žen a několika chlapců.

V poválečných měsících se Češi jako imperialisté bezpochyby chovali, a to ne jen ve vztahu k českým Němcům, ale v bojích o Těšínsko i vůči Polákům, i když to byl imperialismus po výtce salónní – k obsažení čs. pohraničí stačily pražské vládě pouhé tři pluky a  některé německé kruhy, především velkopodnikatelské, přijaly české oddíly s ulehčením, protože v Německu to vypadalo, že se strhne revoluce, zatímco českoslovenští imperialisté poskytovali německým podnikům jakous takous ochranu před bolševickým rozvratem, jak to pěkně popisuje komunistická historiografická příručka:

Takový vývoj silně znepokojil německou buržoasii a přiměl ji k navázání spolupráce s českými kapitalisty. První styky byly navázány již v lednu 1919 ze strany německých a německo-židovských kapitalistů v Praze, kteří si jako první uvědomili, že to je jediná cesta k záchraně jejich posic ...

Na sjezdu ve Velkých Pavlovicích u Liberce v roce 1921 oznámila německá levice (poněkud unáhleně, veskrze ale, bohužel, prorocky) vítězství proletariátu ve střední Evropě, vznik československé Sovětské republiky a její začlenění do federace Spojených středoevropských republik a následný „anšlus“ střední Evropy k mateřské základně: „velké ruské Sovětské republice“, což se ovšem vyplnilo až po roce 1945.

Proti Československu jako zplozenci západního imperialismu a „mírové“ Versailleské dohody nebrojila jen německé levice, ale stejně tak i pravice. Poté, co se ustavila vláda tzv. panské koalice (1926-9), do které vstoupily německé aktivistické strany, němečtí agrárníci a lidovci, přijali nacionalisté v Jablonci nad Nisou na schůzi DNSAP, tuzemské varianty nacistické strany, rezoluci, ve které se pravilo: „Chceme se účastnit boje proti všem snahám podřídit existenci německých pracujících v tomto státě prospěchu a k využití českého bankovního kapitálu a klamat dělníky, rolníky a občany v jejich životních potřebách.“ Proletáři všech barev spojte se!

Ve stejném duchu jako brojili proti čs. kapitalistům, napadali tuzemští nacisté i Habsburky. Rudolf Jung, jeden z předáků DNSAP v Československu vystoupil v roce 1926 na schůzi rakouských nacistů ve Vídni, kde prohlásil: „Habsburkové byli ti, kteří německý národ vědomě ničili, a naší svatou povinností je zabránit tomu, aby se tihleti Habsburkové mohli ještě jednou (v dějinách) zjevit.“ Když přední sudetoněmecký nacista K. H. Frank mluvil o Bílé hoře, tvrdil, že to byla společná porážka Čechů i Němců habsburskou reakcí, zatímco němečtí levičáci se proti imperialistické Praze dovolávali odkazu husitů! Na rozdíl od obecně tradovaného i věci, které mají na první pohled pevné předznamenání, mají často ve skutečnosti zcela nečekané konotace.

Zničující krise

To byli ovšem radikálové, nalevo i napravo. Mimo ně byla umírněná většina, která se postupně smiřovala s postavením, které jí přiřkl osud po roce 1918, a postavila se na půdu čs. demokracie, ať už to byli zmínění němečtí agrárníci, lidovci, či německá sociální demokracie. Tato stará Bohemie, ovšem v novém kabátě, si zvykala na nové přeskupení sil. Tento dosud křehký systém kompromisů a vyvažování zájmů, který měl přinést prospěch všem, ovšem rozbila hospodářská krize 30. let.

Už krize, která přišla bezprostředně po válce, postihla především obyvatelstvo v pohraničních oblastech, kde byl soustředěn lehký průmysl. Také krize 30. let postihla především export, přičemž pro lehký průmysl na severu země to mělo zničující důsledky: například průmysl na Jablonecku vyráběl 90% pro vývoz, produkce porcelánu a sklářství byly závislé z 85%, respektive z 82% na vývozu. V roce 1933 poklesla výroba v lehkém průmyslu, který byl doménou v pohraničí, na 40-50% stavu z roku 1924. V roce 1935 bylo v okresech s více než 80% německého obyvatelstva z 1 000 výdělečně činných osob 192 lidí bez práce, v místech, kde žilo Němců od 0 do 20%, to bylo 91 osob z tisíce. Existenční ohrožení jen dále prohlubovaly různé administrativní ústrky, které sice nebyly – v porovnání s okolními zeměmi – nějak drakonické, ale nepřispívaly k tomu, aby se čeští Němci identifikovali s novým státem a mohli tak lépe odolávat sirénám ze zahraničí. Zatímco české pohraničí sužovala těžká hospodářská krize, nacistické Německo 30. let vypadalo jako ekonomický zázrak, a také vzorový sociální stát, který se řádně o své zaměstnance stará – v říši panovala štědrá sociální síť, německý dělník měl jistotu své mzdy a poprvé v dějinách si mohl dovolit i rekreaci. Nezaměstnanost, která zasahovala v okamžiku nástupu nacistů k moci třetinu populace, byla jako zázrakem během krátké doby snížena na minimum. Že to celé byl grandiosní podvod, všechno na dluh, který nacisté nehodlali nikdy splatit a který měla „rozseknout“ válka, vědělo jen pár zasvěcenců v nejvyšších nacistických kruzích.

Navíc nacistické Německo ve 30. letech, do kterého se v roce 1936 sjel na Olympiádu dosud největší počet zemí, nevypadalo de facto až do vypuknutí války a následné extrémní radikalizace o mnoho hůř, než současné Putinovo Rusko, neřku-li dnešní komunistická Čína. Když pak vypukla válka, byla na jakoukoli „bilanci“ pozdě. Místo slibovaného národního sebeurčení bohatý sudetoněmecký spolkový život, který se rozvíjel i za první republiky, de facto zanikl s násilným sloučením s říšskými nacistickými organizacemi. Hitler hrál se sudetskými Němci stejnou hru, jako s nimi hráli už předtím komunisté (na sjezdu Kominterny v roce 1923 komunisti vyhlásili, že žádný československý národ ani stát neexistuje a že jsou jen Češi, Slováci a Němci, jejichž národní sebeurčení je třeba podporovat, což vyhlásili se stejným záměrem rozbít Československo jako později Hitler). Nějací sudetští Němci v tom byli až na posledním místě, respektive nehráli v tom roli vůbec. Dvě stě tisíc sudetských Němců padlo na východních frontách za říši, která je použila jen jako materiál do svého mlýnku na maso.

Strach z toho, že jsme sami

Poukazovat na omyly a zblbnutí druhých je vždy snadné, horší je to s našimi vlastními selháními. Pořád dokola omílané záběry, jak davy sudetských Němců nadšeně vítají v odtrženém pohraničí v roce 1938 nacistický wehrmacht, spolehlivě vytěsňujeme vzpomínku na podobně zfanatizované zástupy našich rodičů a prarodičů, žádajících smrt pro Horákovou a freneticky oslavující tuzemského vrahouna Gottwalda. A nejde jen o zapomínání – viz jak snadno a s jakou naivitou se dnes lidé nechávají utáhnout na vařené nudli „spasiteli“ typu Andreje Babiše, ač máme – na rozdíl od většiny populace ve 30. nebo i v 50. letech k ruce všechny dostupné informace, žijeme ve všestranném dostatku a nedokážeme si vůbec představit, v jak otřesných podmínkách statisíce lidí v době hospodářské krize přežívaly. Statisíce českých Němců se nechaly oblbnout Hitlerem ne proto, že by snad byly perverzní, ale protože se nechali podvést slibem o lepším, důstojnějším životě.

Čeští Němci za svou neprozíravost, nezkušenost, naivitu, politickou hloupost… zaplatili obrovskou cenu: ztratili domov, prakticky přestali existovat jako zvláštní entita, žijí ze vzpomínek už především svých rodičů, zatímco mladší generace se postupně rozplývá v německém moři. Je to škoda pro ně, stejně jako pro nás. Po druhé světové válce a po rozpadu Československa se český stát stal etnicky homogenní. Jsme snad spokojenější, uvolněnější, cítíme se bezpečněji, jsme kulturnější, více nad věcí? Vypadá to právě naopak: jakoby Češi byli o to více uzavřeni ve svých mentálních hranicích a současné protiislámské fobie mají až panický ráz. Češi nebyli dlouho tak vystrašení a obávající se budoucnosti, jako jsou dnes, ač by za to, jak si žijeme, bylo vděčných 95% obyvatel této planety.

Co tedy pokusit se překonat naše strachy právě s našimi bývalými krajany? Jsou to křesťané, mají podobné zvyky jako my, myslí jako my, cítí jako my, mají s námi společné kulturní tradice, žijí v mírumilovné a demokratické zemi a vzdali se nároků na svůj po válce uloupený majetek … Mezi námi a našimi bývalými spoluobčany německého jazyka leží obrovský potenciál kulturního a hospodářského rozvoje. Je dobře, že předseda lidovců Jiří Bělobrádek bude zastupovat Českou republiku na sjezdu Sudetoněmeckého krajanského sdružení. Mělo by to být pravidlem.