V posledním čísle Babylonu loňského roku, kdy měl Richard Wagner dvojité výročí (200 let od narození a 130 let od úmrtí), jsme pojednávali o jeho raných operách, které byly provedeny v Bayreuthu v koprodukci s operou v Lipsku. Letos jsem měl možnost shlédnout v Bayreuthu dvě velké romantické opery tohoto skladatele: Tannhäusera a Lohengrina. 

Oba tituly zpracovávají středověkou látku. Do upravené pověsti o minnesängerovi Tannhäuserovi a jeho pobytu ve Venušině sluji vsunul Wagner patrně historickou událost, a to zápas pěvců na Wartburgu, a sjednotil tyto příběhy do jednoho celku. Celý titul opery tak zní Tannhäuser a zápas pěvců na Wartburgu, ale většinou se zkracuje na Tannhäuser. Do příběhu také vložil části legendy o Sv. Alžbětě Duryňské. Operu komponoval v letech 1842–45 zčásti i v Čechách. V letech 1846–47 (po premiéře) se k dílu znovu vrátil, aby je přepracoval, v této podobě je známe jako tzv. drážďanskou verzi. V letech 1860–61 operu ještě více rozšířil pro provedení v Paříži – tzv. pařížská verze. Dnes se hrají verze obě, stejně jako jejich kombinace.

Středověká látka by mohla vybízet režiséra, výtvarníka scény a kostýmů k barvité nádheře s množstvím dobových rekvizit a kulis. Namísto toho se ocitáme ve výrobně bioplynu či palírně alkoholu, která se nazývá Wartburg, v níž sledujeme jak ve skutečnosti, tak na videoprojekci a i fotografiích (aby divákovi nic neuniklo), jak dělníci v současných úborech námezdních sil (kostýmy Nina von Mechow), jež tvoří kolečko obrovského soukolí, omývají a propírají celerové bulvy, které potom krájejí, drtí a vysypávají do jakýchsi kontejnerů. A pořád dokola. A aby toho nebylo málo, Wolfram, ve chvílích, kdy nezpívá, přispívá k výrobě bioplynu tím, že loupe gigantickou kedlubnu. Celé představení je krom toho „oživováno“, snad aby se divák při Wagnerově hudbě nenudil, neustálými pohyblivými projekcemi bakterií a dalších mikroorganismů, ale i mnohobuněčných organismů včetně paúhoře elektrického a také jakési polonahé pseudomadony, která je ovšem statická, jinak by nevyniklo její poprsí. Aby došlo k ještě většímu odpoutání diváka od děje a posluchačsky náročné hudby, je bombardován slogany „kolik drog potřebuje člověk?“ apod. Výtvarník scény Joep van Lieshout nenechává diváka hádat, aby se mu mozek nezavařil, a odpovídá nápisy na obrovském kotli, v němž je alkohol: v pondělí 4 000 litrů, v úterý 4 000 litrů atd. Postava Venuše je v pokročilém stupni těhotenství, a komu by to snad mohlo uniknout, krouží kolem ní skupina postaviček v bílých kuklách, takže nejsou patrné jejich končetiny, s ocáskem, které snad mají zpodobňovat spermie, připomínají však spíše nepovedené rejnoky z komiksu. Pasáček v kostýmu studenta s kravatou, místo aby hrál na šalmaj, drží v ruce láhev alkoholu, tu mu Tannhäuser vytrhne a vylije do jakéhosi plivátka, které později použije Wolfram doopravdy k odplivnutí. Soutěži pěvců pna Wartburgu je přítomna i Venuše, a aby zde jen tak nestála, chvílemi i tancuje do rytmu Wagnerovy hudby. V závěru opery Alžběta zřejmě neumírá, jde sama uprostřed pohřebního průvodu. Evidentně umírá Tannhäuser a Venuše slehne, její novorozeně se stává symbolem nového života. Proč, když v libretu není nic podobného ani naznačeno?

Režisér Sebastian Baumgarten dílo tedy dokonale proměnil k obrazu svému, budeme-li se vyjadřovat výrazně eufemisticky. Vznikl pelmel bez ladu, skladu a jakéhokoli vkusu a cítění. Zkrátka asi jako když pejsek s kočičkou dělali dort. Navíc se zdá, že tato parodie či jak představení nazvat se odrazila i na hudebním provedení 2. 8. 2014. Ne, že by Festspielorchester a Festspielchor hráli a zpívali pod vedením dirigenta (Axel Kober) a sbormistra (Eberhard Friedrich) špatně, avšak pověsti absolutní muzikantské špičky, která bayreuthské slavnostní hry provází, představení rozhodně nedosahovalo. Představitel titulní role Torsten Kerl je dnes již za zenitem a zvládl roli jen s největším vypětím sil narozdíl od Alžběty (Camilla Nylund), která zpívala s lehkostí. Ovšem pěvecky vynikli především Kwangchul Youn jako lantkrabě Hermann a Markus Eiche, který představoval Wolframa von Eschenbach.

V Lohengrinovi opětovně sloučil Wagner dvě ságy: o Sv. Grálu a o rytíři s labutí a vytvořil tak vlastní jednolitý děj. Celé dílo psal v letech 1845–48. Režisér Hans Neuenfels převedl středověkou látku do jakéhosi podivného bezčasí, takže jsme byli opět o středověké kulisy ochuzeni (má se odehrávat v Antverpách v 10. století), zato dvořané, brabantské, saské a durynské panstvo byli proměněni v krysy tu bílé, tu černé, ba i růžové barvy. Navíc nám režisér dopřál výkladové videoprojekce (video Björn Verloh), snad proto, aby divák pochopil a snáze absorboval transformaci místa do abstraktního prostoru a času do bezčasí. Videoprojekce měly své názvy: Wahrheit (Pravda) I– III. Kreslené video Pravda I nám doložilo, že krysy se vylíhly v mozku (to je vskutku pravda – vylíhly se v mozku režiséra). Video Pravda ukázalo, jak bojují bílé krysy s rudými, rudá krysa je poražena a z kapky krve spadlé do vody se vytvoří královská koruna, která se uhnízdí v mozku bílé krysy. Ve třetím dějství nám video Pravda předvedlo, kterak proudí krysy v davech, pak se objeví velký pes (snad stylizovaný pitbull), krysy ho ve cvalu počínají okusovat, až z něj nakonec zbude kostra, která se (cválající) rozpadne. Jak velkoduché je toto video zjistíme při scéně, kdy klade Elsa Lohengrinovi zakázanou otázku (a videoprojekce znázorní veliký »?«). V tom okamžiku Telramund se svými čtyřmi spojenci vtrhnou do svatební komnaty Lohengrina a Elsy opět coby černé krysy. Telramund s vytaseným mečem pomalu cupitá jako krysa (obdobně pozvolna cupitají veškeré krysy v průběhu celé opery, protože krysí kostým jim nedovolí rychlejší pohyb), takže Lohengrin mu v klidu odebere meč (namísto boje) a Telramund padne k zemi. Komičnost situace dovršují čtyři Telramundovi spojenci, kteří zůstávají až do ukončení obrazu s manželi v ložnici. Vrcholem je ovšem závěr třetího aktu, kdy Elsa odhazuje bílý plášť a zůstává v černém negližé, přichází Ortruda v bílém a Lohengrin odhalí obrovské vejce, které táhne labuť na loďce – ve vejci je nahý novorozený Gottfried (ovšem velikosti dospělého muže), který si trhá pupeční šňůru a lid jásá.

Na rozdíl od Tannhäusera měl Lohengrin svou výtvarnou stylovou jednotu (výtvarník scény a kostýmů Reinhard von der Thannen) a scéna nebyla přeplácaná. Velmi dobrá a vzhledem k jednotlivým dějovým epizodám logická, byla práce se světlem (Franck Evin) a režie se držela děje a nijak važně jej nepozměňovala. Po pěvecké a hudební stránce bylo celé představení fantastické. Strhující výkon podala jak Elsa (Edith Haller), tak její protivnice Ortruda (Petra Lang). V mužských rolích vynikl Klaus Florian Vogt jako Lohengrin, ale vynikající byl i Thomas J. Mayer v roli Friedricha z Telramundu, stejně jako Wilhelm Schwinghammer (král Heinrich) nebo Samuel Youn coby královský hlasatel. Vynikající Festspielorchester řídil Andris Nelsons, rovněž také sbor dosahoval stejné kvality pod vedením Eberharda Friedricha. Naskýtá se však otázka: má tento světoznámý Wagnerův svatostánek zapotřebí těchto nejapných režijních úchylek?

Babylon 3/XXIII, 3. listopadu 2014