Ach ta harmonie! V orchestru České filharmonie spolu hrávají mánička s bělovlasým ohonem a otřískanou basou, houslistka v krajkové róbě, čelista s černým „čírem“ uprostřed vyholené lebky, drobounká Asiatka u ohromného gongu, mladíci bijící do bubnů, jednoduše dámy a pánové všech věkových kategorií, typů i nástrojů. „Nemohli bychom my Češi takhle pospolu hrát i v Evropské unii?“ pomyslím si toužebně. „Nemohli!“ odpovím si rezolutně. Neznáme totiž, nebo nechceme znát společné noty, občas hrajeme falešně, často záměrně. My si Onikáme? Po dvaceti letech členství se zdá, že Unie přijala nás,…