Když se řekne Andrzej Jagodziński, naskočí mi slova jako: úzkoprsý, urážlivý, namyšlený, přemoudřelý, trucovitý fňukal a k tomu sebestředný člověk, který má neustálou potřebu dohlížet na život druhých. Ke všemu zde právě vyřčenému – a mnohému dalšímu, co je člověku odjakživa protivný a co si může každý dle svých zkušeností doplnit sám – je Andrzej dokonalý protiklad: neskuhrá, nevytahuje se, nečeří vodu, nedělá z komára velblouda, takže na setkání s ním se člověk vždycky těší. Řada přátel trpí tím, že z člověka, ne-li permanentně tedy aspoň jednou…