Po masívní Kremlem řízené dezinformační kampani proti německé kancléřce Angele Merkelové v době vrcholící migrační vlny v l. 2015/2016, se všeobecně očekávalo, že podobná taktika bude hlavní součástí úsilí ruského prezidenta Vladimíra Putina jak ovlivnit německé parlamentní volby. Zatímco (dez)informace zůstávají jednou z hlavních zbraní Ruska při podvracení Západu, strategie Kremlu má širší záběr.

Rusko hraje dvě hry

Předně: dlouhodobou strategií Ruska je rozložit západní demokracie využitím jejich vnitřních problémů, podporou místního extremismu a prokremelských sil. Západní odpověď na Putinovu okupaci Ukrajiny, Gruzie a Moldávie – jako byla reakce Merkelové – je těžko překonat. Ruská reakce? Když nemůžete porazit protivný tým, zničte hřiště!

Za další: Moskva používá na taktické úrovni krátkodobé kampaně. To představuje podporu Kremlem preferovaných politiků a politik a napadání jejich protivníků. Takové podpory se dostalo Marine Le Penové, Donaldu Trumpovi, voličům, kteří hlasovali pro Brexit, voličům, kteří byli proti dohodě o přidružení Ukrajiny k Evropské unii při referendu v Holandsku. Pokud je taktika úspěšná, Putin oslavuje, protože vnímá oponenty jako nebezpečné.

Ruské autority a jejich spojenci využívají širokou paletu prostředků k měkké změně režimu, jejímž cílem je dostat k moci Putinovi nakloněné politiky. V takových politicích Putin získává spolehlivé spojence, kteří nejsou ochotní hájit územní celistvost Ukrajiny nebo se stavět proti podvratné činnosti Ruska na Západě.

Pod tímto zorným úhlem se stává transparentnější moskevská politika vůči Německu. Díky principiálnímu postoji Merkelové je Německo hlavním strůjcem protiruských sankcí. Právě proto je Merkelová hlavním cílem Putinových nepřátelských akcí a je démonizována ruskými bulvárními medii.

Kromě Merkelové Křesťansko-demokratické unie (CDU) každá velká německá strana chce oslabit německou pozici vůči Rusku. Konzervativní Křesťansko-sociální unie (CSU), Merkelové nejbližší partner, ve své rétorice zdůrazňuje zásadu „business first“ (obchod především), bez ohledu na to, že Rusko porušuje mezinárodní právo. Vůdce středo-pravicové FDP, Merkelové pravděpodobný koaliční partner, veřejně flirtoval s myšlenkou vypuštění ruské nezákonné anexe Krymu z důrazů německé zahraniční politiky. Zelení, druhý pravděpodobný koaliční partner, zastávají silně protiputinovské názory, ale podobně se vymezují i proti Američanům – což Moskvě významně napomáhá.

Daleko nalevo je moskevský spolehlivý partner – Levice (Die Linke). Její program je jasný: vymést Západ a Spojené státy odevšad a všude oživovat ruské lumpárny. Na krajní pravici Alternativa pro Německo (AFD), jejíž financování je nejasné, otevřeně obhajuje Rusko. Jednou z priorit její politiky je appeasement – za druhé světové války nechvalně známá  politika především britské vlády „smiřování“ s hitlerovský Německem. Teď má tedy být „objektem smiřování“ Rusko. Není pak divu, že obě tyto strany jsou nazývány „ruští trójští koně“. Obě strany tak vyhlašují cíle ruské zahraniční politiky, existují reálně politicky, i když celkově – alespoň zatím – mají na německou politiku a politiku EU omezený vliv. Působí na diskusi o Kremlem prováděné politice, ale nemohou přímo ovlivňovat její prosazování.

Schröderizace

Putinovy cíle v Německu jsou zřejmé: zlomit berlínskou politiku sankcí a podporu Ukrajiny, vytvořit trhliny ve vztazích Německa a Washingtonu, prostřednictvím ropovodu Nord Stream 2 odstavit německé spojence ve východní Evropě na vedlejší kolej a zvýšit závislost Berlína na ruských energetických dodávkách.

Kdo v německém politickém establishmentu se podílí na těchto cílech? Sociální demokraté. Je to řada rozmanitých kořenů submisivní politiky SPD ve vztahu k Putinovi. Může to být fantomová bolest „východní politiky“, pocit, že SPD nepřispěla v zahraniční politice něčím, čím by se ve vztahu k Rusku lišila od CDU. Může také působit efekt „schröderizace“, v němž někteří lídři v lukrativní ruské obchodní aktivitě bývalého kancléře za SPD Schrödera spatřují cestu i pro sebe. Je ohromující, že na Schröderově práci pro Putina nezáleží. Na posledním sjezdu SPD byl vítán jako hrdina. Když ho tisk začal kritizovat, prohlásil se za Putinova přítele a přijal novou funkci v ruské státní společnosti. Schröder není jediným Putinovi nakloněným vysokým představitelem v SPD. Do širší kremelské sítě je také zapojen Matthias Platzeck, který je předsedou „Německo-ruského fóra“. Často hovoří ve Sputniku, který je hlásnou troubou ruské propagandy. Platzeck je také spřátelený s bývalým důstojníkem KGB Vladimírem Jakuninem, který řídí putinovskou vlivovou síť přímo z Berlína.

Nejde jen o dřívější lídry; ti současní si počínají stejně. Vedoucí činitelé SPD jsou výkonnými obhájci Nord Streamu 2 – v podstatě v alianci s Putinem, proti německým spojencům ve východní Evropě. Vedení SPD požadovalo, aby jaderný deštník Spojených států se přestal vztahovat na Německo, obhajovalo „zastavení“ sankcí vůči Rusku (co CSU požadovala stále), stavělo se proti dodatečným sankcím proti Rusku a označovalo omezená cvičení NATO v Polsku za „válečné štvaní“.

Skutečné důvody podpory Putina, kterou mu poskytují sociální demokraté, se nikdy nedozvíme, ale strana je jeho nejdůležitějším obhájcem v rámci německého politického establishmentu. Na rozdíl od Levice (Die Linke) nebo AFD sociální demokracie politiku ovlivňuje.

Nejlepší alternativou pro Moskvu byla koalice CDU/CSU – SPD, která by Angelu Merkelovou tlačila k měkčí  politice vůči Rusku. V této koalici by země znepokojované ruskou agresí sice měly zásadní oporu, ale Berlín by nebyl vůdčí silou, jež by čelila ruskému podkopávání evropských demokracií. Navíc pro Kreml Nord Stream 2 představuje projekt, který SPD podporuje. Protože SPD do něj investovala ohromný politický kapitál, Merkelová by ho neblokovala, protože opak by byl politicky příliš nákladný. Když tato možnost výsledkem voleb padla pod stůl, přáním Moskvy je, aby její sociálně demokratičtí přátelé alespoň vedli německou opozici.

Nicméně díky tomu, že SPD nebude součástí nové německé vládní koalice, ztratila Moskva neopakovatelnou příležitost.

The Real Loser of Germany’s Election: Vladimir Putin, Observer.com, 25. 9. 2017.

přeložil a upravil Václav Mezřický