Cenu „obecné slušnosti“ posledního korunovaného českého krále Ferdinanda, zvaného Dobrotivý, uděluje redakce revue Babylon každoročně osobnostem ne za to, co vykonaly, ale za to, jací lidé ocenění jsou.

x x x

Když jsem měl v Arše, kde Jiřina Šiklová dostala čestné občanství Prahy 1, pronést laudatio, řekl jsem, že se jménem Šiklová se mi vybaví slova: pathos, sentiment, hysterie, tragéd, fňukna… Udělal jsem dramatickou pauzu a teprve pak jsem dodal, že to vše Jiřina není. Vymezil jsem ji negativně. Jak to tedy ale je?

Jiřina se narodila v roce 1935 v Klimentské na Novém Městě pražském, v bytě, kde spí, jí, čte, čistí si zuby dodnes už osmdesát čtyři let. Mezitím šly za okny dějiny, a to doslova – když jí byly tři roky, kolem oken jejich bytu proletěli dva lidé. Byli to Židé a psal se konec roku 1938. O pár let později viděla v domě souseda, který ležel v tratolišti krve. Byl to esesák, který se nastěhoval do bytu po jednom z těch nešťastníků, kteří se před příchodem jemu podobných vrhli z oken, a pak si vpálil kulku do hlavy. Byl květen 1945.

I když po únoru 48 vytýkala tátovi, lékaři, že se coby sociální demokrat nechal sloučit s KSČ, sama vstoupila do strany, když ji spolužáci na Filosofické fakultě vzali na schůzi, kde se četla Chruščovova tajná řeč z XX. sjezdu KSSS odsuzující Stalinův kult, pak jí navrhli, zda nechce do strany vstoupit a ona řekla jo. Záhy na to přišlo Maďarsko, Jiřina skončila fakultu, měla děti a učila na gymplu. Politicky se začala angažovat až po sjezdu spisovatelů v červnu 1967. To už byla zpátky na fakultě, na stranické schůzi začal někdo spisovatele odsuzovat, ona proti tomu vystoupila a skončilo to tak, že byla v březnu 1968 zvolena za předsedkyni KSČ na fakultě.

Dne 21. srpna 68 byla na dovolené v Jugoslávii, a když tam Jugoši hráli pro přítomné Čechy Svatý Václave, protože neuměli čs. hymnu, brečela jako želva. To bylo naposled, co brečela. Když se v dubnu 1969 dostal do čela KSČ Husák, řekla Miloslavovi Petruskovi: „Mílo, já se z toho už pobliju, já ze strany odcházím!“

Zprvu nesměla na fakultě přednášet, pak ji dali do Psychologického ústavu a po půl roce ji vyrazili i odtamtud, načež nastoupila jako uklízečka do Klementina. Baba, co ji tam zaučovala, měla za to, že je prostitutka, která potřebuje zaměstnání jako krytí a povídá: vy byste se ještě uživila i jinak. Pak ji zaučovala: Palackého a Šafaříka berte jen suchým hadrem, protože to je alabastr. Mezitím, co oprašovala otce národa, chodili za ní studenti na konzultace, domákli se toho estébáci, netrvalo dlouho a z Klementina ji vyrazili.

Hledala si nový místo a nakonec se uplacírovala v Thomayerce, což bylo přesně dvaadvacáté místo, které obešla a kam dala přihlášku. Dávali jí vždycky smlouvu na tři měsíce, pak jí propustili a ten den jí zase dali smlouvu novou, a tím pádem ji nemuseli prověřovat. Takhle to šlo osm let.

Šéf jednou onemocněl, ležel na oddělení a vzkázal jí, abych za ním zašla – mají za ním přijít, aby napsal něco proti Chartě, tak si „hodil infarkt“. Jiřina mu povídá, pane řediteli, napište to tak nějak neutrálně, aby se vlk nažral a koza zůstala celá, a on na ni – a nechtěla byste mi to napsat? A tak chartistka Šiklová napsala řediteli Thomayerovy nemocnice text anticharty, který byl ovšem tak jalový, že ho Rudé právo neotisklo.

Mezitím psala pod pseudonymem do samizdatu a exilových periodik. Především se ale od počátku 70. let podílela na ilegální distribuci materiálů přes železnou oponu z Československa na Západ a zpět, přičemž zúročila kontakty, které měla v západní Evropě z 60. let z doby, kdy působila na Filosofické fakultě, a také to, že řada jejích studentů emigrovala. Od jednoho z nich, Jana Kavana přijímala karavan, který pravidelně jezdil do Prahy a měl tajnou schránku, kam se vešly tři metráky knih a tiskovin.

Dostala vždycky pohlednici s kódovanými vzkazy. Když tam byla čtyři města – jsem v Paříži a přes Brusel a Norimberk pojedu k našim do Vídně, tak to znamenalo velkou zásilku, tedy auto. Z data cesty se pak odečetla cifra, která byla předem dohodnutá, a to bylo datum příjezdu. Její komplic Josef Mundil nastartoval trabanta, jezdil s ním kolem dokola svatého Mikuláše na Malostranským náměstí, Malý Petr, alias Petr Pithart (Velký Petr byl Petr Příhoda) na něj toho zápaďáka napojil a Mundil ho navedl do Troje, kde se zásilka před vlastní distribucí složila v garáži u MUDr. Kavinové, která ji dala k překladům zásilek k dispozici. Teprve, když byl karavan v bezpečí opět za hranicemi i s materiály, které vezl odsud, a přišla zpráva, že je „hezké počasí“, tak se zásilka, kterou přivezli, distribuovala mezi lidi.

Když byla na pohlednici jen dvě města, tak to bylo „holé tělo“, něco menšího, co šlo převézt osobně. Jiřina si k tomu účelu ušila kabát, který měl kapsy dovnitř v rukávech. Dělo se to v Karlovce, jak je průchod do Anenské, kde člověk lehce zjistí, zda ho někdo nesleduje, nebo u Staronové synagogy v Pařížský, kde bylo vždycky plno cizinců. S kurýrem se poznali tak, že držel v ruce předem dohodnuté noviny. „Čtete Franze Kafku?“ zeptala se ho Jiřina, a když dotyčný odpověděl, že ne, že má rád české pivo, tak to sedlo a spojení bylo navázáno.

V té době byla v kontaktu jen s osmi lidmi, a když někam šla, kontrolovala a sledovala okolí, jestli nejdou za ní, a když se jí něco nezdálo, tak se vrátila domů. V ničem se schválně neangažovala, byla v pozadí, aby neohrozila síť.

Pak se ale StB přece jen podařilo dostat do skupiny svého člověka a 27. dubna 1981 byl na hraničním přechodu v Dolním Dvořišti zadržen karavan, který v tajné skrýši vezl 450 kg tiskovin. Začalo rozsáhlé zatýkání, které postihlo desítky lidí, osm z nich skončilo ve vazbě a proti šesti zahájily komunistické úřady trestní stíhání za podvracení, přičemž za hlavu skupiny, která měla podvracet republiku – proto ta královská cena – byla určena Jiřina.

Zprvu se nic nedělo. Až kolem 1. května jí došlo, že jde do tuhého a začala „uklízet“, tím se tedy nemyslí mýt nádobí, a varovat ostatní. Pak už jen čekala. Seděla s dětmi u večeře, syn měl před maturitou, dcera byla na vysoké, říkala, koho dalšího sebrali a že brzo přijdou i k nim a děti na to, že to je Poslední večeře mámy – dělaly si legraci.

Sebrali ji 8. května. Zrovna měla nového mužského. Neříkala, o co běží – jen, že je to tak jako ošajstlich. Ten den jeli jeho autem na výlet, že jí ukáže chatu. Jiřina měla šílenou touhu se s ním vyspat, ale on byl úplně blbej a ke všemu neměl od chaty klíč. Ukázal jí zahradu a jeli zpátky. Takže nic.

Když v Klimentské vystoupila z auťáku, odlepil se od domu nějaký chlap, přišel k ní, scvaknul jí kolem zápěstí náramek a ten druhý pak na ruku sobě. Zamknul si přitom pravačku a teď mu nešly otevřít dveře. No úplný blbec.

Vešli do bytu, a tam probíhala domovní prohlídka. Z regálů byly vyndaný knížky. Maminka využila příležitost, vzala vlhej hadr a že police vytře, když jsou tak hezky prázdný. Fízlové na to, prosím vás, my nejsme osvobozená domácnost, a ať si sedne.

Vazba na Ruzyni začala tím, že dala po hubě Veronice Poperový. Přinesli jim jídlo a Jiřina, slušně vychovaná, povídá – děkuju, paní referentko, načež ji Veronika okřikla: ty těm sviním ještě děkuješ! A mrštila s její jídelní miskou proti dveřím. Když to chtěla Jiřina utřít, tak ji Poperová zezadu nakopla, Jiřina se vymrštila, profackovala ji a od té doby byl klid.

Coby profesí socioložka, nezahálela. Sotva za ní v Ruzyni zapadl katr, zahájila terénní výzkum – postupně seděla s dvaapadesáti prostitutkami a zlodějkami a o všech si dělala poznámky, přitom si pochvalovala, že do takového prostředí by se člověk jinak nedostal. Podle ní si chlapi myslí, že ženský vzrušuje anální sex. Jiřina tuhle otázku řadě holek položila a všechny, že ne – ta Veronika Poperová, které mimochodem chybělo jedno oko, vůbec ne.

Taky zjistila, že chlapi, kteří jsou v kriminále podobojí, a třeba i opakovaně, se na svobodě zase vrací k heterosexuálnímu sexu. Na otázku, jestli sama v kriminále zažila lesbickou lásku, odpověděla, že tam to zkouší na každého, ale ona na to není.

Ve vazbě četla Rudý Právo a holky na ní – proč to čte? Ty sračky! „No, jiný noviny tu nejsou, tak je čtu.“ Pak Rudé právo natrhala na proužky, umotala z nich pevné ruličky a dělala holkám natáčky. Vedle loken psala holkám žádosti o rozvod, které nakonec psala i bachařkám. Když ji pak bachařka zvaná Koloběžka pouštěla, tak se rozplakala.

Jiřina psala holkám i milostný dopisy, protože to, co psaly svým pokérovaným láskám, které byly zrovna na svobodě, bylo úplně pitomý, bez sebemenší fantasie – roztáhnu nohy, a ty mi ho tam pořádně vrazíš apod. Jiřina pasákům prostitutek ale z Ruzyně psala: miláčku, představuju si, jak bys mi sáhnul na koleno a pak bys šel výš, až by ses dostal, kam chci, nebo kam ty si přeješ… Holky z toho byly úplně bez sebe, mělo to obrovský úspěch a dopisy si holky mezi sebou opisovaly. Jedné holce Jiřina navrhla, aby svému amantovi napsala, že by byla ráda, kdyby jí vzal palec do pusy. Ona na to, jestli u nohy nebo u ruky, a Jiřina, co by jí bylo příjemnější. Holka se zamyslela a vyhrál palec u nohy. Z Ruzyně se pak stal kojenecký ústav, kde se cucaly palce u nohy.

Po stránce sociologické byl pobyt v Ruzyni nenahraditelný. Po roce ale celý státními úřady pracně připravený projekt skončil. Všechny spisy byly zpracovaný, přečtený, podepsaný, ale soud se nakonec nekonal. Díky mezinárodnímu ohlasu, který případ vyvolal, a tlaku západních vlád režim zadržené bez soudu propustil. Radek Schovánek tvrdí, že je režim vyměnil za československý zlatý poklad, který byl na Západě zadržovaný od druhé světové války, měl se už léta vrátit, jednání se všelijak protahovala a došlo k tomu až v roce 1982, kdy Šiklovou a spol. pustili z vazby. Na Jiřinu tak připadly tři tuny zlata, což teda komunisti neodhadli – tolik Jiřina neváží. Nebo jo?

Jako hlavě ilegální sítě ji za podvracení republiky ve skupině ve spojení s cizí mocí hrozil desetiletý trest. Na otázku, jestli byla po propuštění rozhodnuta pokračovat v tom, za co ji zavřeli, Jiřina odpověděla: „Vůbec jsem to nechtěla dělat dál. Když jsem ale zjistila, že spojení nefunguje, tak jsem řekla dobře.“

Síť se obnovila, tentokrát přes západní velvyslanectví. Vždycky to musel být kulturní atašé a velvyslanec o tom nikdy jakoby nevěděl, kdyby se to provalilo. Nejdřív to dělal jeden Kanaďan, který nebyl moc dobrý, ale pak se toho chopil kanadský kulturní atašé Peter Backwell, a ten byl výborný. Zaparkoval za pojišťovnou – to muselo být vždycky místo, kde nebyla okna, aby tam nemohl nikdo čumět: největší nebezpečí byli v tomhle ohledu pionýři a penzisti –, přišel k Jiřině, předal jí klíče od auta, ona mu udělala kafe a mezitím zorganizovala překlad. Náklad se odvezl do bezpečí, klíče se vrátily zpět a Backwell zase odfrčel.

Pak to převzali Němci. Výborný byl Wolfgang Scheuer, který tady byl jako kulturní atašé v tom posledním období. Bydlel na náměstí krále Jiřího. Fízlové ho sice hlídali, ale jak to za socialismu chodilo, v devět večer měli padla. Jiřina přišla z druhé strany, odkud se dala ulice přehlédnout, dveře měla pootevřené a vklouzla dovnitř. Přijelo auto, složilo zásilku a odjelo. Načež přijel auťákem biskup Václav Malý, naložil to a odvezl. Takový lidi měla Jiřina na spolupráci ráda, nekecali, drželi hubu, dělali. Po listopadu se pak snažila, aby lidé, co pomáhali s pašováním materiálů, dostali vyznamenání. „Vašek Havel a lidi kolem něho je neznali, dělo se to tajně, tak jsem šla za ním,“ vzpomíná Jiřina, „a povídám: Tomuhle řekni, pěkně děkuju, když jsi tím prezidentem. – To byla taková určitá satisfakce pro ty lidi.“ Na otázku, zda si představovala, že se dožije pádu komunismu, odpověděla: Ne. Nikdy.

Po pádu komunismu nechtěla jít do politiky, chtěla zpět na universitu, na sociologii, kam ji taky pozvali. Seděla tam ale taková bába, která jí tak blahosklonně předala klíče. Říkala si, taková kráva. Katedru sociologie vedl docent Vaněk, děkan Filosofické fakulty, člen ÚV KSČ. „Chtěli nás rehabilitovat ti, co po okupaci v 68. roce nastoupili na naše místa, tak jsem tam tý Hnátkový a Vaňkovi veřejně řekla, ať napřed rehabilitují sami sebe a demonstrativně jsem odešla,“ říká Jiřina. Protože se zajímala o aplikovanou sociologii, která se venku dělala už desítky let, odjela do Holandska. Pak byla na universitách v Dánsku a ve Švédsku – v Aarhusu, v Heidelbergu, v Mohuči, ve Vídni… Posbírala venku všechny možné osnovy, jak se učí aplikovaná sociologie, a vrátila se ji dělat do Prahy.

Cena Ferdinanda Dobrotivého byla Jiřině Šiklové udělena v klubu Šatlava na Malé Straně v Praze 11. ledna 2020

Cena Ferdinanda Dobrotivého 

V dnešní době, kdy se veškeré veřejné dění, kultura i člověk sám převádí na agresivní účelovost, prostou výkonnost, zpeněžitelnost či vulgární užitkovost, stal se pro nás Ferdinand Dobrotivý, poslední korunovaný český král, který podporoval rozvoj vědních disciplín, moci nezneužíval, penězi neplýtval, choval se vlídně, skutečně – dle přívlastku – dobrotivě, symbolem urozeného bláznovství – šlechetnosti, jejíž nositel koná něco dobrého na poli své profese či péče o bližního bez ohledu na hmotný či jiný prospěch, ba za cenu obětí nebo přemáhání nepřízně doby či osudu, což je – v éře strojové výkonnosti a účetní efektivity, okázalého hromadění bezcenností a chladného profesionalismu – statek nejcennější.

Redakce revue Babylon se rozhodla zavést Cenu Ferdinanda Dobrotivého jako cenu „obyčejné slušnosti“, to znamená, že cena je určena osobnostem, jejichž veřejné působení nemusí nutně být spojeno s intelektuálními, sportovními, uměleckými či jinými obecně oceňovanými výkony, politickými či podnikatelskými úspěchy, ale hodnotí především slušnost, která se neopírá o ostré lokty, ale vychází sama ze sebe, z vlastního přesvědčení.

Dosavadní laureáti ceny:

2004 novinářka Petruška Šustrová,

2005 básník František Pánek,

2006 filosof Zdeněk Vašíček,

2007 básník Ivan Martin Jirous,

2008 páter František Lízna,

2009 básník Jindřich Tockstein,

2010 socioložka Dana Němcová

2011 literární kritik Viktor Šlajchrt.

2012 básník Jaromír Zelenka

2014 romský aktivista Karel Holomek

2015 nakladatel Ladislav Horáček

2016 básník Pavel Zajíček

2017 malířka Věra Nováková

2018 kazatel Svatopluk Karásek

2019 malíř Jaroslav Blažek