Láďo, kdy a kde ses narodil?

Narodil jsem se v červnu 1947 v Praze v Londýnské ulici na Vinohradech a od narození jsem bydlel v Ibsenově ulici číslo 3. Vinohrady v té době vypadaly ještě dobře, kromě dvou nebo tří vybombardovaných baráků z války. A hlavně tam nebyly, na rozdíl od současnosti, skoro žádný auta. Dnes jsou Vinohrady a vlastně skoro celá Praha auty úplně zamořený.

Čím se zabývali rodiče?
Táta byl výtvarník. Dneska by se řeklo, že byl designér. Navrhoval třeba interiéry pošt. Věnoval se muzice, byl to takovej tvořivej člověk. Pocházel ale z „buržoazní rodiny“, takže od války do konce padesátých let pracoval jako dělník na různých stavbách po celé republice. K navrhování interiérů pro ředitelství pošt ho pustili až v šedesátých letech. Pak ho zas vyhodili. To se stalo tak, že když byl v práci na záchodě, přišel tam předseda závodního výboru KSČ a pozdravil tátu: „Čest práci, soudruhu“. On mu na to odpověděl, že na záchodě se nezdraví, a když, tak ne takhle blbě. Druhý den letěl. Máma pocházela od Buchlova, co tam větor věje. Pamatuju, že její rodina tam měla zahradu, slepice a koloniál. Dědeček z otcovy strany byl starej vysloužilej legionář, na to jsem byl pyšnej, ale měl jsem zakázáno říkat to ve škole. Za první republiky dělal ředitele pobočky Legiobanky. Máma byla v poúnorový době nemocná a živil nás táta ze svého platu. Ten byl malej, takže jsme si moc nevyskakovali. Nechci tím ale říct, že jsme neměli na jídlo nebo chodili bosi, tak zlý to zase nebylo.

Do školy jsi chodil také na Vinohradech?
Na základku jsem chodil do Korunní ulice, tehdy Wilhelma Piecka, dnes zase Korunní. Na střední taky. Můj spolužák z vedlejší třídy byl Honza Frolík, pozdější protistátní živel. Po listopadu dělal šéfa archivu ministerstva vnitra. S Frolíkem jsem se pak kamarádil skoro celý život a užil jsem si s ním spoustu legrace i malérů.

Zažil jsi jako kluk bitky mezi Vinohraďákama a Žižkováma?
Jo, my z Vinohrad jsme vždycky dostali do držky.

Oni byli dělnický a vy buržoazní.
Tenkrát se to bohužel i tak bralo. I když mezi námi byli taky kluci z dělnických rodin, většina z nás byli děti lékařů, bývalých živnostníků, úředníků atd. Já to tenkrát tak nevnímal – ty sociální rozdíly, ale bohužel to bylo i v těch dětskejch partách cítit.

Kdy jsi přišel na to, že socialismus a komunismus jsou divný?
Já se napřed přes odpor rodičů přihlásil do pionýra. V třinácti čtrnácti mi už přišlo, že je to špatně. V osmi jsem se ale hádal s tátou a s mámou a říkal jim, že je divný, že se jim nelíbí ta myšlenka, že by se měli mít všichni stejně dobře. Rodiče mi říkali ten náš malej komunista.

Vzali tě s tvým kádrovým profilem na vysokou školu?
Já šel nejdřív studovat na matematickofyzikální fakultu, kam mě vzali bez problémů. Brzo jsem ale zjistil, že na to nemám. Tak jsem dodělal dva semestry a šel skládat balíky na nádraží. Matka, když jsem jí řekl, že vstávám v pět, protože od prvního října dělám na nádraží, tak se rozplakala. Z nádraží jsem pak šel dělat topiče.

Dělnické profese sis vybíral z idealismu, dobrovolně?
Z žádnýho idealismu, musel jsem se nějak živit a moc možností jsem tehdy neměl. Chvíli mě to i bavilo, bylo to něco novýho. Pak jsem nastoupil do Národní knihovny a po dvou letech jsem se rozhodl znova studovat. Na podzim 1968, to byl jediný rok, kdy pro mne byla jakás takás naděje na přijetí, jsem nastoupil na filosofii a politickou ekonomii na FF UK. Studiu jsem ale moc nedal. Začátek byl ale senzační, to byla samá stávka. Já se dostal mezi sympatické lidi. Seznámil jsem se například s lidmi z Hnutí revoluční mládeže. To byla taková hodně levicová, ale protirežimní skupina, se kterou byl uspořádán první velký politický proces po roce 1968. Ta skupina se také jmenovala Ing. Petr Uhl a spol. Byli to trockisti, ovlivnění západním levičáctvím, Paříží 1968. Kromě Uhla tam patřili moji tehdejší kamarádi Honza Frolík, Vavřinec Korčiš, Petruška Šustrová, Felipe Serrano, Jaroslav Bašta, Jaroslav Suk. Skoro všichni pak šli za HRM sedět.

Jak to bylo s tebou?
Petruška Šustrová byla v té době hodně levicová a o mně tehdy prohlásila, že jsem buržoazní nacionalista a řekla mi, že o mě v Hnutí revoluční mládeže nestojí. Nevím, jestli jsem někdy byl zrovna buržoazní nacionalista, ale nakonec mě tohle zachránilo, protože krátce poté, co mě Petruška „vyloučila“, tak je pozatýkali a odsoudili k nepodmíněným trestům. Vězení bych určitě snášel dost špatně, jak se znám. Nikdy jsem to Petrušce neřekl, ale byl jsem jí za její nekompromisní postoj po celou dobu vděčný. Ona si bohužel ty dva roky s ostatními statečně odseděla. Zajímavé je, že o tomto prvním posrpnovém odporném procesu se studenty se moc nepíše. V HRMu byl i nějakej Honza Dostál, kterého po propuštění naverbovala StB. On s náma pak chodil hrát karty a prohrával a my netušili, že mu ty prohry proplácí StB. On dokonce bydlel po rozvodu u Honzy Frolíka v bytě, Honza s Vlaďkou Hradeckou ho krmili a starali se o něj, a když odešli do práce, tak tenhle Dostál šel na StB a tam hlásil všechno, co se u Frolíků doma děje.

Jak jsi prožíval sovětskou okupaci?
Tři dny před 21. srpnem jsem přijel z Rakouska. Zajímavé bylo, že nám úplně obyčejný lidi v Rakousku tenkrát říkali, ať se nevracíme, že k nám vtrhnou Rusové.

Jak to mohli vědět?
To netuším a přijde mi divný, že to nevěděli všichni naši reformní komunisté.

Co bylo dál?
Když přijeli Rusové, byl jsem doma a protože náš dům stál kousek za rozhlasem, zapichovaly se nám zbloudilé střely do fasády. V podstatě mě vzbudila střelba. Šel jsem se podívat k rozhlasu, kde se střílelo. My tam tak nějak naivně protestovali, občas po ruských tancích někdo z nás házel kameny. Pak jsme slyšeli v rozhlase, že máme pomoct republice a jet sklízet chmel. Tak jsme s kamarády dorazili do nějaké chmelařské vesnice a ti zemědělci na nás koukali úplně vyděšený, tak jsme zas jeli do Prahy. Pak mám ještě jednu příhodu z roku 1969, když se konaly demonstrace při prvním výročí vpádu Rusů. Utíkali jsme z Václaváku s Vencou Luksem před policajty. Vběhli jsme v Krakovské ulici do dvora nějakého domu, že se tam schováme. Venca Luks se ukryl do krejčovské dílny, on měl dlouhý vlasy, holky učnice mu daly šátek a Venca si sednul ke stroji a dělal, že šije. Já jsem byl venku a najednou jsem viděl, že na dvorek vbíhají policejní mlátičky s vobuchama. Byla tam asi dvoumetrová zeď, možná i vyšší, a já, i když jsem snad v životě neudělal shyb nebo nějaký cvik na hrazdě, tak jsem na tu zeď vylít jako kočka a utíkal přes dvorky pryč. Fakt jsem se bál o život.

Na fakultě jsi zažil po roce 1968 i vyhazování profesorů.
Velký průšvihy přišly až na podzim 1969. Jana Patočku, Václava Černého jsem tam ještě krátce zažil, ale já byl tenkrát vykulenej kluk, a když jsem přišel na jednu Patočkovu přednášku, on přednášel dlouhé pasáže latinsky a řecky, tak jsem tomu vůbec nerozuměl. Velmi dobrá učitelka byla Rita Klímová, manželka Zdeňka Mlynáře, tehdy se jmenovala Budínová. Ta nám řekla, musíte tu zkoušku udělat dneska, protože zejtra už tu nebudu. Během studií, ale hlavně po nich jsem se skamarádil s filosofem Ivem Treterou a vypili jsme spolu strašně moc piv. Já byl ovšem student špatnej, Karel Kosík ze mě byl nešťastnej. Já měl tendenci třeba ve filozofii všechno tak nějak matematicky škatulkovat a Kosík mi vždycky říkal: „Zkuste myslet, jinak!“ Katastrofálně mi šly cizí jazyky a dodneška žádný neumím. V sedmdesátých letech pak vyhazovali další a další profesory. Na ty poslední dva roky studia nevzpomínám v dobrém.

Co jsi šel po škole dělat?
Přestěhoval jsem se kvůli bytu, měl jsem už ženu a dceru Kamilu, na Kladno, kde jsem na záchodě v garsonce dopisoval diplomku a pracoval jako dělník v drátovně. Nosil jsem šest metrů dlouhý dráty do takzvaných vyrovnávaček. Jim bylo divný, proč tam pracuju, když mám vysokou školu, tak mě pak dali do plánovacího oddělení. To byla neskutečně debilní práce.

Jací byli dělníci na Kladně?
Byli dobrý. Třeba chlapi, co dělali přímo u výhně, lili do sebe jednu osmičku pivo za druhou, měli rozstřižený poklopce, pinďoury měli ven a chcali přímo pod sebe na podlahu. Okamžitě se to vypařilo.

Chodil jsi s nima do hospody?
Oni mě mezi sebe tak úplně nevzali. Někteří dělníci nadávali na komunisty, někteří ne, ale dalo se s nimi normálně mluvit – bylo mi mezi nimi docela dobře. Největší blbárna bylo moje působení v plánování výroby. Opisovali jsme tam obří plachty a každé číslo jsme museli na kalkulačce násobit 1,1. Tím jsme zvedli výrobu o 10% a zajistili blahobyt pro příští rok. Z plánovacího oddělení mě pak naštěstí vytáhli na místo vedoucího knihovny. Tam to bylo docela dobrý. Zachraňovali jsme starý Literárky a Tváře před likvidací. Když jsme je měli odvézt do sběru, vyměnili jsme je za obyčejný papír a časopisy pak rozdali kamarádům. Z knihovny jsem ale musel odejít, jelikož jsem odmítl vstoupit do KSČ. Vyvrhela ze mne však udělali poté, co jsem se odmítl stát členem Svazu československo-sovětského přátelství. V roce 1980 jsem nastoupil do Středočeského nakladatelství jako záskok za mateřskou a pak jsem tam už zůstal.

Tam po tobě, abys vystoupil do KSČ, nechtěli?
Ředitel nakladatelství si myslel, že když přicházím z Kladna, tak jsem kovanej soudruh. Po roce za mnou přišel, jestli bych nevstoupil do KSČ a já, že ne. On na to, ale ty seš přece z Kladna. Já jsem řekl, že do KSČ nevstoupím z politických důvodů, a ten komunista, nějaký soudruh Pěkný, si mě začal považovat, protože všichni ostatní se různě vymlouvali na zaneprázdnění manželkou a dětmi. Já už měl jinou ženu a další mimčo Andulku – dnešní ředitelku Paseky.

Co jste ve Středočeském nakladatelství vydávali za knihy?
Šéfredaktor Ivan Kruis, předseda KSČ v nakladatelství, měl různé známé mezi spisovateli a básníky z okraje šedé zóny a disentu – Janu Štroblovou, Rudolfa Matyse a další, a oni o něm říkali, že „Ivan je jedinej hodnej komunista“. Vydávali jsme prvotiny básníků, vyšel tam třeba Jiří Dědeček, ale bohužel i hovadiny jako třeba Znárodnění na Lounsku či Rakovnicku, nebo tak nějak. Někdy to byly strašný hovadiny, to se hned po vydání odvezlo do ňákýho rudýho koutku a pak se ty blbosti rozdávaly na Dni rolníků nebo žen, už ani nevím. Pak jsme vydávali hezké obrazové publikace -Posázaví, Křivoklát, Karlštejn.

Kam jsi chodil za normalizace do hospody?
Hlavně do Modré štiky, to byla hospoda hned vedle Klementina, a prožil jsem tam intenzivních deset let. Chodil tam třeba náš bývalý kantor z filosofické fakulty Pepíček Thér. My jsme mu říkali emeritní profesor marxismu leninismu. Učil tehdy dějiny mezinárodního dělnického hnutí a po roce 1968 ho stejně vyhodili. Do Štiky chodili historici Tonda Slavíček, Pavel Bělina, Jirka Kaše, Vráťa Vaníček, Jirka Rak… Většina z nich dodnes patří mezi nejbližší spolupracovníky nakladatelství Paseka. Mezi stálé hosty patřil také novinář Karel Oujezdský, Bohumír Janát, pozdější mluvčí Charty, nebo chemik, básník a alkoholik Peťák Lampl, ten tam byl pečenej vařenej. Lampl byl skvělej. Když ve Štice zavřeli, přišel za náma někam do vinárny a řekl: „Dej mi napít a řeknu ti báseň.“ Víno nevypil, ale vysrknul, celou sklenici naráz a pak pronesl třeba: „Pijavky lezou na raky a perou do nich čuráky,“ nebo nějakou jinou intelektuální hříčku. U Modré štiky jsem poznal také lidi, kteří založili Protialkoholní společnost doktora Řimsy – Julu Hůlka, Vítka Čížka a Jirku Kašeho. Doktor Řimsa byl postavou z Váchalova Krvavého románu. Jeho reálným předobrazem byl lékař Šimsa, bojovník proti alkoholu, kterého Váchal osobně znal, měl ho rád, ale když mohl, dělal si z něj srandu.

Co řimsologové dělali?
Pořádali jednou za rok kongresy, každý měl referát na téma protialkoholní boj a všichni se ožrali. Dělalo se to jako pseudověda, vlastně si všichni dělali legraci z marxleninské dialektiky. Tato metoda se používala na dokázaní čehokoli. Všechno nějak vycházelo z Váchala, kterého jsme nadšeně četli. Nebo třeba v lednu 1989 jsme organizovali Váchalův Pochod muže do kozelce svázaného po hospodách na Bílé Hoře.

Jak sis ty pro sebe objevil Váchala?
Začal jsem číst Krvavý román, nejdřív jsem ho odložil s tím, že je to nějaká blbost. Pak jsem ho ale začal po letech číst znovu a strašně jsem se u toho bavil. V roce 1987 za mnou přišel kamarád Ivan Beránek, že má doma kameru, super osmičku a že by chtěl točit film. A já řekl, že jestli bych chtěl něco točit, tak jedině Váchala, Krvavý román. Točili jsme to na pokračování až do roku 1994. Bavili jsme se báječně, nic jsme neuměli a pořád se improvizovalo. Hráli v tom později i členové Řimsologické společnosti a byla to taková kolektivní režie.

Jak ses seznámil s kmenovým autorem Paseky Petrem Šabachem?
Petr Šabach dělal za normalizace s mým dalším kamarádem Lubošem Švehelkou takzvaného inventurníka nebo snad instruktora prodeje knih ve Středočeském nakladatelství. Jejich práce spočívala v tom, že vždycky přijeli do nějakého knihkupectví, tam vypili s personálem flašku rumu a jeli zase domů. Byla to i tak strašně neužitečná práce, že se nic jiného dělat nedalo. Navíc Šabach se Švehelkou prodeji knih tenkrát moc nerozuměli. Petr ještě na konci osmdesátých let vydal v Československém spisovateli knížku Jak potopit Austrálii, kterou jsem později vydal v Pasece. S Petrem jsme samozřejmě chodili v té době do hospody.

Během práce…
Tehdy se pilo, práce nepráce. Ten nakladatelský systém byl strašně nesmyslný a neefektivní. Ve Středočeském nakladatelství měl každý redaktor na starosti třeba jen dvě knihy za rok – dneska jich musí udělat dvacet. Já se tam mohl ukousat nudou. Takže se pilo. Přišel tam třeba v devět ráno malíř Vladimír Jiránek, půjčil si dvě stovky a za chvíli byl zpátky s třemi lahvemi šampaňského. V jedenáct byli všichni v redakci nalitý.

Naštěstí přišel listopad a ty jsi mohl založit vlastní nakladatelství…
Hned 9. prosince 1989 jsem na schůzi Protialkoholní společnosti doktora Řimsy po nějakém projevu prohlásil, že tímto považuji nakladatelství Paseka za založené. Jako první knihu jsme vydali Váchalův Krvavý román. Jula Hůlek, jeden z hlavních řimsologů, měl napsat ke Krvavému románu doslov. V lednu jsem ho potkal a ptal se ho, kde má ten doslov a on na to, že tomu mýmu nápadu nevěří a že ho napíše, až začnou vycházet knihy, což bylo trochu vedle, protože to vypadalo, že chce psát doslov do již vydané knihy. Pak to ještě nějaký čas trvalo. Tenkrát žádná tiskárna nechtěla pro soukromé nakladatelství tisknout. Ještě v v prosinci 1989 jsme s Ivanem Beránkem a Lenkou Starou-Kruisovou připravili ediční plán nakladatelství Paseka.

Co tam bylo za knížky?
Mezi prvními tituly jsme chtěli vydat Utrpení knížete Sternenhocha od Ladislava Klímy, Astrologický kalendář, hru Stavíme Stalinův pomník, kterou vymyslel Petr Šabach, a kuchařku Anuše Kejřové. To byla úsporná kuchařka, kterou autorka napsala za první světové války. Když jsme ji vydali, tak zrovna Václav Klaus začal mluvit o utahování opasků a my v týhle trochu panický atmosféře prodali úsporný kuchařky sto dvacet tisíc výtisků.

Jak pokračovalo první soukromé nakladatelství?
Paseka se začala v roce 1991 zvětšovat. Když vyšel Krvavý román, napsal mi dopis literární historik Martin Machovec, že prý ten dům, Portmoneum, o kterém Váchal v románu píše, skutečně existuje, stojí v Litomyšli, je v dezolátním stavu a je nutné ho zachránit. Já hned odjel do Litomyšle, mluvil jsem s paní Randákovou z Litomyšle pak s doktorem Ladislavem Kessnerem, ředitelem Národní galerie, které Portmoneum patřilo, a on říkal, že na opravu nemají peníze. Nakonec mi ho prodali a já jsem nechal ty úžasné Váchalovy nástěnné malby profesionálně restaurovat. Stálo mě to celkem asi tři a půl milionu korunu, nejdražší byly stavební práce. Abych Portmoneum zachránil, začal jsem v Pasece vydávat Tarzana. Všechny peníze, co jsem na něm vydělal, jsem pak nastrkal do oprav a ještě nadělal s Portmoneem strašný dluhy. Restaurátorům, kteří na opravách pracovali, se v Litomyšli zalíbilo, a tak jsme tam založili Restaurátorskou školu – s Jiřím Látalem, Jiřím Kašem, Ladislavem Krylem a sochařem Arnoldem Bartůňkem. Pomohl nám tehdejší starosta Litomyšle Miroslav Brýdl, který tam v devadesátých letech pomohl realizovat obrovskou spoustu dobrých věcí.

Předtím jsi do Litomyšle nejezdil?
Byl jsem v Litomyšli jen jednou, když se mi tam narodila dcera Kamila, která dnes vede v České Třebové knihkupectví Paseka.

Co jste v Pasece vydávali dál?
My jsme původně chtěli s Ivanem Beránkem vydávat takovou obskurní, podivnou literaturu, která by nějak navazovala na Krvavý román. Pak jsem se znovu potkal s historiky – Petrem Čornejem, Jiřím Rakem, Pavlem Bělinou, Janem P. Kučerou a dalšími, kteří zrovna dokončovali Dějiny zemí Koruny české, první polistopadovou učebnici českých dějin, a nějak se nepohodli se Státním pedagogickým nakladatelstvím. Seděli jsme v hospodě na Betlémském náměstí a někdo řekl: „Hele, tady Láďa má nakladatelství a mohl by to vydat on.“ Od té doby se historická literatura stala významnou součástí produkce Paseky.

Které autory máš rád jako čtenář?
Já mám rád takovou tu trochu obyčejnější četbu. Rád čtu Stephena Leacocka, Raymonda Chandlera, Karla Poláčka, Jaroslava Haška, Marka Twaina, toho úplně zbožňuju, Salingera, samozřejmě Váchala. Ale třeba také Dostojevského.

A co třeba Marcel Proust, James Joyce, Luis Ferdinand Céline, Ezra Pound?
Joyce jsem četl, ale ne s velkým potěšením. Kdysi jsem četl filosofy, teď když nečtu „pracovně“, odpočívám. Nikdy jsem se nenaučil číst poesii.

Poesii jsi ale v Pasece vždycky vydával.
To ano, ale vždycky tak, že to přinesl někdo jiný. Víc jsme začali vydávat poesii až po příchodu šéfredaktora Vladimíra Pistoria a jeho kolegů z Mladé Fronty v roce 2000. Předtím jsme vydali třeba Williama Blakea, který se nám zdál, že se nějak váže k Váchalovi. Vydávali jsme říkanky Zdeňka Dragouna, básně Peťáka Lampla a T. R. Fielda.

Jaké je tvoje nakladatelské krédo?
Celý moje nakládání bylo založený na osobních vztazích, se všemi lidmi, kteří pro Paseku něco dělali – autory, překladateli, grafiky, odbornými lektory, korektory – jsem se vždycky chtěl osobně poznat. To se změnilo za Vladimíra Pistoria, kdy se nakladatelství rozrostlo a já ten kontakt ztratil. Původně jsem chtěl dělat nakladatelství spíš s kamarády. Také jsem v devadesátých letech provozoval hospodu Paseka, kde se scházeli spisovatelé, historici, novináři a vymysleli jsme tam spoustu věcí. V osm ráno jsem vždycky šel do kanceláře a od jedenácti jsem už byl v hospodě a domlouval tam knížky. Lidé od literatury prostě chodí rádi do hospody. V roce 1999 jsem byl po infarktu v nemocnici, myslel jsem si, že už nezvládnu Paseku vést a nakladatelství skončí. Volal jsem tehdejšímu šéfredaktorovi Mladé Fronty Vladimíru Pistoriovi, jestli by mi nějak nepomohl, a třeba do Paseky nešel. Vladimír Pistorius přivedl v roce 2000 do Paseky celý tým kolegů z MF. Třeba anglistu Milana Macháčka, který je v Pasece dodnes a odvádí skvělou práci, nebo grafika Petra Čížka, jenž dnes řídí i celou výrobu a je na něj stoprocentní spolehnutí. Také zavedl v redakci systém, počítače, věci, které já neznám a neumím. Paseka se tehdy rozrostla na dvojnásobek zaměstnanců, ale to malé nakladatelství to bohužel nevstřebalo. Rozdíl mezi námi byl v tom, že Vladimír Pistorius dělal ediční politiku od počítače a já ji dělal z hospody. U počítače jsem nikdy žádného spisovatele nepotkal. V hospodách jich potkávám fůry. Z jedenácti set knih, které jsem doteď vydal, jich odhadem tak tři sta napsali moji kamarádi z hospod.

Co považuješ za největší úspěch Paseky?

Asi edici Velké dějiny zemí Koruny české. Už ji asi doděláme, chybí nám jen pár dílů. Pak taky třeba to, že máme vlastní distribuci a že se i starší knihy dostanou díky tomu ke čtenářům.

Co považuješ za svůj největší průšvih?
Moje průšvihy byly ve výběru lidí. Přijal jsem například ekonoma Honzu Macháčka, který Paseku okradl a málem zlikvidoval. Sám mi přitom radil, abych ji rychle prodal. Ekonom, básník a zloděj Jan Macháček vypadal vždycky strašně upřímně a já ho měl rád a věřil jsem mu. Pak došlo k tomu, že Paseka málem zkrachovala. Radil mi propouštět lidi. Měl k tomu své důvody. Nepotřeboval, aby mu někdo ujídal koláč, který si přisvojil, natož, aby mu někdo koukal na prsty. Já blbec mu uvěřil. Všechno mě pak moc mrzelo, bylo to moje největší zklamání. Mrzí mě také odchod Marty Kašové, duše podniku. Za ten může moje horká hlava. Občas udělám něco, co nejde vzít zpět.

V roce 1998 ses také připletl k politice, zakládal jsi Unii svobody.
Já jsem byl v politice vždycky strašně naivní. Myslel jsem si, že za nového režimu budou politiku dělat inteligentní a slušný lidi, který se budou zabývat politikou jako takovou, řešit konkrétní problémy. Ještě při zakládání Unie svobody jsem si to myslel. Přivedl mě tam hned na začátku Mirek Brýdl, starosta Litomyšle, který mě ukecal v hospodě U Černýho vorla v Litomyšli. Byl jsem v Unii svobody asi tři měsíce po založení, pak jsem odešel, protože se tam začaly vynořovat různý obludy.

Jako třeba Pavel Němec?
Ten tam začínal jako asistent Václava Krásy. To je jen pro připomenutí vozíčkář a báječnej člověk. Pavel Němec doslova vyšplhal po jeho zádech, po jeho vozíčku, dost nechutným způsobem. Takovejch lidí tam bylo víc. Neměl jsem na to žaludek, měl jsem na starost fůru lidí v Pasece, zaměstnanců, autorů, grafiků, chtěl jsem hlavně všechny tyhle svý kamarády živit, aspoň maličko. Neměl jsem čas se zabývat chimérami politické kariéry. Myslíš, že bych vydržel sedět hodiny ve sněmovně a poslouchat ty kecy?

Měl jsi někdy jiný ambice než nakladatelský. Třeba literární?
Literární v žádném případě, ale dělal jsem v Litomyšli divadlo, točil jsem film, Krvavý román, počátkem osmdesátých let jsem psal trochu přitroublý texty pro rockovou kapelu Libý Květoň.

Jaké jsou tvoje plány do budoucna?
Já jsem už vlastně v důchodu. Paseku vede moje dcera Anna, a vede ji dobře. Teď záleží na ní a na mladších redaktorech. Osobně bych ale ještě rád jako nakladatel dokončil edici Velké dějiny zemí Koruny české.