Celý život mě trápí téma osobní svobody. Vždycky jsem si ji představoval jako nejvyšší blaho. Možná, že se mi za celý dlouhý život podařilo učinit několik kroků ke svobodě, ale s čím jsem se určitě nevyrovnal, od čeho jsem se nedokázal osvobodit je – národnost. Nedokázal jsem přestat být Židem. Židovství je neodbytné a autoritativní, proklatý hrb a překrásný dar, diktuje logiku a obraz myšlenek, spoutává okovy a svazuje. Je nezrušitelné jako pohlaví. Židovství omezuje svobodu. Vždycky jsem chtěl vystoupit z jeho hranic – vystupoval jsem, šel jsem, kam se mi zachtělo, jinými cestami, deset, dvacet, třicet let, ale v určitou chvíli jsem vždy zjistil, že jsem nikam nedošel.

Židovství je bezesporu širší než judaismus. Dvacátému století je známa celá plejáda židovských vědců ateistů, ale do plynových komor je vedli spolu s jejich náboženskými kolegy. Z toho vyplývá, že pro vnější svět se krev ukázala být pádnějším argumentem. Aťsi Židé sami sebe charakterizují jak chtějí, jejich charakteristika ve skutečnosti vychází zvenčí: Žid je ten, jehož nežidé pokládají za Žida. Proto se pokřtěným Židům nedostávalo žádné úlevy: zničení byli vystaveni i oni. Má účast v Norimberském procesu byla náročnější než pobyt v ghettu a mezi partyzány. Shlédnuté filmy, natočené Němci v koncentračních táborech a spojenci po osvobození, podlomily mé evropské vědomí: už jsem nechtěl zůstávat Středoevropanem a odjeli jsme do Palestiny. Odjeli jsme tam, abychom byli Židy. Neměl jsem na to však dost židovské posedlosti.

Válka osmačtyřicátého roku nenechávala čas na přemýšlení, ale když skončila – dočasně! -pocítil jsem, že střelná a střepinová zranění, amputace a plastika popálenin mě dohánějí k depresi. Kde jsou resekce žaludku, odstraňování kamenů ze žlučových vývodů, banální apendektomie a neprůchodnost střev, mírné nemoci mírových časů? Začal jsem se zabývat kardiochirurgií. Palestinou to otřásalo, sionistický stát se proměňoval v náboženský symbol, Židi se měnili v Izraelce, Arabové v určitém smyslu v Židy. Bylo mi nevolno z národnostní myšlenky – v jakémkoli jejím výkladu.

Co je na židovském sebeuvědomění nejdůležitější? Cílevědomá, na sebe samu namířená intelektuálnost. Jako agnostik a ateista, který se do Izraele dostal už jako dospělý, jsem udělal to, před čím jsem utíkal v ranném mládí, když jsem odmítl rodinné tradice. Tehdy toto odmítnutí zapříčinilo rozchod s rodinou. Otec mi neodpustil. Proklel mě i mou medicínu. Potom celá rodina zemřela v plynových komorách.

Otec by byl velmi rád, kdyby se dozvěděl, že se mi v dospělosti zachtělo studovat předmět, jenž během dvou tisíc let studovali židovští chlapci od pěti let – Tóru. To, co v dětství vyvolávalo pocit nudy a odporu, se ukázalo nadmíru zajímavé.

Téměř záhy po příjezdu do Palestiny jsem začal navštěvovat Jeruzalémskou universitu, semináře o židovských dějinách profesora Neuhause. Byly to velmi zajímavé hodiny. Vynikající vzdělanec Neuhaus nestudoval židovské dějiny jako část světové historie, ale jako model celého světového dějinného procesu. Bez ohledu na to, jak mi byl jeho přístup vzdálen, hodiny samy o sobě byly velmi obsažné.

Zjistil jsem, že neméně než podstata výuky je pro učitele závažná také intelektuální čilost studentů, schopnost pokládat otázky, stavět na hlavu nebo docela bořit sám dotaz. Tehdy jsem pochopil, že základem židovského sebeuvědomění je promazávání mozkových závitů, jež je obsahem života, neustálá práce nad rozvojem myšlení. Právě jejím výsledkem jsou marxové, freudové a einsteinové. Odděleny od náboženského podhoubí tyto závity začaly pracovat ještě intenzivněji a kvalitněji.

Skutečně můžeme dnešní moderní (mám na mysli křesťanské) dějiny studovat jako logické (Neuhaus předpokládá, že metafyzické) pokračování myšlenek judaismu v evropském světě. Obzvlášť zajímavé je, jak se v tomto bodě střetávají myšlenky křesťanských a židovských mudrců. Mimochodem, je třeba říci, že chirurg potřebuje promazané mozkové závity stejně jako obratné ruce.

Právě tehdy, částečně kvůli tomuto dvouletému studiu, jsem učinil závažný profesionální krok – odešel jsem do oblasti torakální chirurgie, jež mě zajímala ještě před válkou. Mimochodem srdce mě nezajímalo jen jako medicínský objekt… spíš jsem v tomto „zázračném nástroji, vytvořeném nejvyšším umělcem“, slovy Leonarda da Vinci, spatřoval jakési tajemství. Naprosto neprostupné tajemství, stejně jako vznik světa a života… Je opravdu těžké představit si, jak se tento malý orgán, zformovaný z poměrně pružné, ale přece jen jemné a lehce zranitelné svaloviny, vypořádává s natolik složitým úkolem jako je přečerpávání miliónů litrů krve v průběhu několika let, předávání energie tak nezbytné pro podporu života ve všech nejmenších buňkách lidského těla. V tomto paradoxu podle mě spočívala ona metafyzická podstata srdeční činnosti, o níž mluvím. Znamenala, že srdce není pumpa nebo že to není jen pumpa podobná mechanické pumpě, že jeho funkce se zakládá na nějakých vyšších, ne čistě mechanických zákonech. Moje mlhavá domněnka byla potvrzena také tím, že jsem ve vztahu srdečních struktur a zákonitostech srdeční činnosti spatřoval přímou úměru. Kardiochirurgie pro mě proto do značné míry představovala pokus pochopit a vysvětlit tuto záhadu. Sledování nemocného srdce přinášelo nedocenitelný materiál pro pochopení toho, jak narušení těchto božských proporcí vede k úpadku srdeční činnosti avkonečném důsledku k smrti. Došel jsem k závěru, že přímý chirurgický zásah do struktury a funkce srdce musí být směřován k obnovení těchto proporcí, k znovuvytvoření nějakého „božské zakřivení“, jež je tak typické pro zdravé srdeční struktury a jež je vidět ve všech výjimečných výtvorech přírody – závitech mořských ulit a starodávných zkamenělých měkkýších, ve spirálovité konstrukci galaxií. Je ji možné vidět v pracích architektů a výtvarníků – v zakřivení starých italských náměstí, v kompozicích proslulých obrazů. Ostatně jak řekl týž Leonardo, „čím víc o něm (srdci) budeš hovořit, tím víc budeš zneklidňovat mysl posluchače.“

V Izraeli se nám od začátku dařilo. Stal jsem se vedoucím kardiochirurgického oddělení v překrásné klinice. Ester si otevřela soukromou stomatologickou praxi. Všechno se dařilo. Koupili jsme si dům v nádherné arabské vesnici Ejn Karem, jíž její obyvatelé opustili v osmačtyřicátém roce. Výhled na Judské hory, jenž se zde otevíral byl velikým potěšením pro oči.

Jednou na oddělení přivezli mladého Araba s řeznou ránou v oblasti srdce. Podařilo se ho zachránit. Lékař má rád své beznadějné nemocné vytažené z onoho světa neméně než oni jeho. S chlapcem jsem se spřátelil. Ukázalo se, že jeho rodina uprchla zEjn Karemu, nechala tam dům a starý sad hned po začátku války za nezávislost. Neřekl jsem mu, že žiji v Ejn Karemu. Nedokázal jsem to. Proč taky?

Jednoho dne jsme se s Ester vydali do kláštera Sester Sionu v Ejn Karemu, Judské hory pod námi ležely jako stádo spících velbloudů.

Tehdy ještě byla naživu devadesátiletá matka představená, jež si pamatovala zakladatele tohoto kláštera Pierra Ratisbona, pokřtěného Žida z Francie. Přistoupila k nám a pozvala nás, abychom s ní povečeřeli. Skromná večeře, připravená ze zeleniny z klášterní zahrady. Zeptala se, v jakém domě žijeme. Řekla, že si pamatuje jeho staré majitele. A mnohé jiné. Ačkoli mladíka, který se mi dostal na operační stůl, si nepamatovala, ale dobře znala jeho děda – pomáhal s zakládáním klášterní zahrady… V té době byl starý dům již přestavěn a byl to pro nás s Ester náš první dům v životě a máme ho velmi rádi. Večer jsme se do toho domu vrátili a Ester se rozplakala. A moje žena není plačtivá.

V mládí jsem nechtěl být Židem, ale Evropanem, poté naopak – nikoli Evropanem, ale Židem. V tu chvíli jsem chtěl být nikým. A tak po deseti letech v Izraeli, když se objevila americká nabídka, učinil jsem ještě jeden pokus rozloučit se pokud ne se samotným židovstvím, tak alespoň s židovskou půdou – přestěhoval jsem se do Bostonu. Tehdy v roce 1956 začínali operace na „suchém“ srdci, což mě velmi zajímalo, měl jsem nějaké nápady.

Amerika se mi moc líbila co do množství svobody na metr čtvereční. Ale i tady, ve starém domě postaveném v anglickém stylu, v té nejsvobodnější zemi jsme žili na zemi, jež kdysi patřila Vampanoagům a Pikotům.

Ostatně už dávno není na zemi místo, kde se Žid může cítit v pravém smyslu jako doma.

Uplynulo mnoho let a já jsem pochopil, že jsem od osobní svobody vzdálen stejně jako v mládí. Nyní jsem se jako posedlý zabýval nejen každodenní chirurgickou praxí, ale také experimenty, přičemž jsem neustále narušoval jedno ze sedmi přikázaní Noa, jež jsou adresovány nejen Židům, ale celému lidstvu: nedopouštět se násilí ve vztahu ke zvířatům. Mí ubozí primáti… Nemohou za to, že jejich soustava krevního oběhu je tak podobná lidské.

A snad tato schopnost „patřit“ myšlence je určujícím rysem židovstva.

Zvýšená citlivost. Vzpomněl jsem si na obdivuhodného chlapce Ditera Steina, který zorganizoval útěk z emského ghetta. Nejprve šel z ideového přesvědčení pracovat do gestapa – zachraňovat lidi z ďábelských pracek. Naposledy jsem se s ním setkal v rozmláceném vlaku, který nás vezl do Krakova. Stáli jsme v noci v zádveří vagónu a on mi říkal, že tam jede, aby vstoupil do kláštera.

Nevydržel jsem a zeptal se: „Zachraňovat lidi?“ Vypadal na sedmnáct – hubený, malý židovský kluk – jak si ho Němci mohli splést s Polákem? dětský úsměv.

„Skoro tak, pane doktore. Zachránil jste mě, abych mohl sloužit Bohu.“

A tehdy jsem si vzpomněl, že jsem se za něj kdysi zaručil ruským partyzánům. Paměť vytlačuje všechno, s čím se těžko vyrovnává. Jak bych jinak mohl žít, kdybych si pamatoval všechny ty materiály, které jsem musel shlédnout v době Norimberského procesu.

Zrománu Ludmily Ulické Daniel Štajn, perevodčik, Moskva 2007 vybrala a přeložila Alena Machoninová. Text je ukázkou z antologie ruských židovských spisovatelů, kterou připravuje nakladatelství Sefer