Diana Damrau je v současnosti vyzdvihována jako jedna z nejlepších koloraturních sopranistek současnosti. Příznačné pro ni je, že za významnou součást své pěvecké kariéry považuje nejen účinkování v operních dílech, ale také koncertní vystoupení, v nichž, zdá se, upřednostňuje proti písňovým koncertům koncerty složené z jednotlivých operních árií. Jako přednost této její záliby je nutno vidět, že seznamuje publikum s mnoha významnými operními skladateli, jejichž opery se z nejrůznějších příčin uvádějí buď zřídka, nebo vůbec.

Na svém letošním koncertním turné, jehož začátek mohli diváci zažít 16. května na Pražském jaru, kde vystoupila se svým manželem (barytonista Nicolas Testé), se na koncertě v Berlíně (Deutsche Oper Berlin) mimo jiné věnovala monotematicky jedinému skladateli Giacomo Meyerbeerovi (1791–1864). Jak se vyznala v bookletu ke svému nejnovějšímu CD Meyerbeer: Grand Opéra, a jak si toto vyznání mohli přečíst přetištěné v programu posluchači berlínského koncertu, už po prvním setkání s tímto skladatelem v době svých studií se toužila věnovat jeho tvorbě soustředěněji. Kromě pro tyto koncerty obvyklých předeherních vložek (Rossini: Semiramide, Hérold: Zampa, Wagner: Rienzi, Meyerbeer: Vasco da Gama /L´Africaine/ a Dinorah) uvedla D. Damrau výhradně árie z Meyerbeerových oper: Les Hugenots, Dinorah ou Le Pardon de Ploermel, Robert le diable, Emma di Resburgo a Ein Feldlager in Schlesien. Jako přídavek zazněla i závěrečná árie Seliky z Meyerberovy poslední opery L´Africaine. Tyto árie doprovázel Damenchor und Orchester der Deutschen Oper Berlin pod taktovkou Francesca Ivana Ciampy.

Podání Diany Damrau velmi dobře vystihovalo rozmanitost Meyerbeerových stylových rovin a prostředků. Určitý kámen úrazu se ale ukázal zejména v Dinořině árii „Ombre légère“ a v Isabelině kavatině „Robert, toi que j´aime“ z Roberta ďábla v tom, že tyto árie vyňaty z kontextu oper do jisté míry ztrácely svůj dramatický náboj. Její pohrávání si s pěveckými detaily a vyzdvihování pěveckých fines směřovalo tyto árie více do oblasti pěvecké exhibice, a to také proto, že nejsou uvozeny klasickou ariosní scénou, anebo jejich dějová souvislost není známa.

Tento berlínský koncert, podobně jako jiné aktivity Diany Damrau, je však třeba ocenit nejen z jejích pěveckých kvalit, ale především proto, že toto své umění dává zpěvačka do služeb oživování opomíjených a neprávem neprovozovaných děl. Díky jí za to.