Loňský operní Wagnerovský festival v Bayreuthu provázela podivná atmosféra a řada nezvyklých opatření. Shlédl jsem zde sedm představení – Bludného Holanďana (Der fliegende Holländer), Tristana a Isoldu, celou tetralogii Prsten Nibelungův (Der Ring des Nibelungen) s předvečerem (Zlato Rýna – Das Rheingold), prvním večerem (Valkýra – Die Walküre), druhým večerem (Siegfried) a třetím, závěrečným večerem (Soumrak bohů – Götterdämmerung) a Parsifala. Na zvláštní opatření jsem byl upozorněn i tiskovou kanceláří.

Celý pahorek (Festspielhügel) byl ohrazen a nedalo se k němu přiblížit autem do vzdálenosti asi 250 – 300 m. Všude na přístupových cestách k divadlu hlídkovali policisté, prohledávali tašky, dámské kabelky a nápor diváků tedy postupoval pomalu. Větší tašky (jakou však do divadla běžně nosím) se musely nechat v „kontejneru“, jak policisté a uvaděči nazývali jakousi přenosnou boudu opět od divadla vzdálenou cca 300 m, která nebyla nijak označena. Nikdo vám přesně neukázal, kde se „kontejner“ nachází a co to vůbec je. Navíc jsem musel před vstupem do divadla vypít 2 dcl vody, kterou si vždy na představení nosím proti kašli. Byla zde tedy podobná opatření jako na letišti. Zkrátka: představení jsem stíhal jen díky tomu, že stále ještě dobře běhám. Starší či méně pohybliví diváci však byli ve značné nevýhodě.

Celý ten podivný mumraj jsem pochopil až po shlédnutí Wagnerovy opery Parsifal 24. 8. Hned na začátku při předehře, místo, aby se člověk mohl soustředit na hudbu, jsou diváci rušeni pohledem na provizorní noclehárnu v jakémsi sakrálním prostoru, kde na polních lehátkách spí desítky lidí v ušmudlaných oděvech. Čím žije Evropa? Přece běženci. Vidíme je denně v televizi, na stránkách tisku, tak přece nemohou chybět ani v nové inscenaci, kam si jde člověk odpočnout od všech hororových zpráv, které hýbou světem. A aby byla předehra živější, dvakrát vtrhnou do kaple s nocležníky vojáci se samopaly.

Dle videa, bez nějž se dnešní inscenace už ani neobejdou, se ocitáme za pomoci Google Earth někde u řeky Tigris. Amfortas je stylizován do postavy Krista, zprvu je zahalen do dlouhého hábitu, posléze jej rytíři Sv. Grálu svléknou do bederní roušky, aby byly vidět na jeho těle rány, které mu způsobil kouzelník Klingsor. Druhé jednání se odehrává v zámku černého mága Klingsora, což je v pojetí scénografa – Gisbert Jäkel – a režiséra – Uwe Eric Laufenberg – mešita s příslušným interiérem. Klingsor má navíc ve svém zámku jakousi vitrínu plnou krucifixů. Blumenmädchen, které mají za úkol Parsifala svést, jsou zahaleny v burkách (kostýmy Jessica Karge) a až posléze se svléknou do dlouhých sukní a podprsenek coby orientální břišní tanečnice. Kundry Parsifala svádí, ten jí však odolá, tak svede alespoň Amforta (to je však prehistorie, která se na scéně nemá odehrávat). Tento myšlenkový posun je dovršen ve 3. aktu tak, že při oslavě Velkého pátku jsou v křesťanském kostele nahé dívky! Asi proto, aby mužská část publika příliš nepropadla kouzlu nádherné hudby nebo dokonce zjevení Sv. Grálu. A zmatek je dovršen tím, že v závěrečném aktu vystupuje namísto Amforta Titurel, který má být dávno mrtev. Opravdu jsem nepochopil, co tím režisér chce naznačit.

Představení ovšem zachránila špičková pěvecká a hudební úroveň. Hlavní představitelé Titurel (Karl-Heinz Lehner), Amfortas (Ryan McKinny), Gurnemanz (Georg Zeppenfeld), Parsifal (Klaus Florian Vogt), Klingsor (Gerd Grochowski) i Kundry (Elena Pankratova) se vzájemně překonávali a nelze odpovědně napsat, kdo byl lepší. Fantasticky hrál i Festspielorchester pod taktovkou Hartmut(a) Haenchen(a) a Festspielchor pod vedením Eberharda Friedricha byl rovněž vynikající.

Jinak „svérázně“ pojal režisér Jan Philipp Gloger Bludného Holanďana (Der fliegende Holländer) 18. 8. Při předehře se ocitáme místo na moři v jakýchsi kasematech à la Piranesi, ovšem s neonovým osvětlením, které se rozsvěcuje při náporech bouře. Daland (Peter Rose) s kormidelníkem (Benjamin Bruns) – oba v oblecích s kravatami – „přijíždějí“ ke břehu na malé pramici a vystupují na souš, kde potkávají Holanďana (Thomas J. Mayer) s kufrem na kolečkách. V druhém jednání jsou dívky ze vsi šičkami v jakési textilní manufaktuře, Mary (Christa Mayer) na ně dohlíží a Senta (Ricarda Merbeth) vyřezává bustu Holanďana. Její nápadník Erik (Andreas Schager) pracuje v dílně coby údržbář a stoje na štaflích vrtá do zdí. Vrchol ovšem tvoří závěr, kdy Senta spasí Holanďana skokem do moře a nad mořem se objeví na plátně kresba Senty s Holanďanem v objetí ve stylu reklamního kýčovitého obrázku. O drobných zavádějících scénkách se ani nerozepisuji.

Pěvecky byla rozhodně nejlepší Ricarda Merbeth jako Senta a Thomas J. Mayer (Holanďan), velmi dobře zapůsobil i Peter Rose v roli Dalanda, Andreas Schager (Erik) a již tradičně Festspielchor pod vedením Eberharda Friedricha. Festspielorchester pod taktovkou Axela Kobera hrál standardně dobře, ovšem nijak strhujícím dojmem nazapůsobil.

Daleko lepší dojem, tedy alespoň co se týče práce s orchestrem, jsem nabyl z provedení Tristana a Isoldy, které dirigoval dnes již slavný Christian Thielemann. Provedení bylo sice vroucnější než v roce 2015, ale na to, že se jedná o citově snad nejvypjatější operu vůbec, lze představení 22. 8. po hudební stránce přece jen hodnotit jako perfektně odehrané (kromě třetího dějství). V prvním jednání se místo na lodi ocitáme opět v jakýchsi temných kasematech s mnoha zákoutími, schody a zábradlím (scéna Frank Philipp Schlößmann a Matthias Lippert, režie Katharina Wagner), po nichž se čtyři hlavní postavy, tedy Tristan (Stephen Gould), Isolda (Petra Lang), Kurwenal (Iain Paterson) a Brangäna (Christa Mayer) pohybují v civilních šatech a jsou na scéně pořád. To je matoucí především proto, že na temném jevišti a v kasematech není jasné, která postava právě zpívá a odkud – bludiště vše dokonale maskuje – nakonec i hlasy. Piranesi je po uvedení filmu Jméno růže (jehož interiéry se tvůrci filmu nechali inspirovat) stále v módě, tak co můžeme čekat jiného.

V druhém dějství trčí z podlahy i ze zdí jakési konstrukce podobné obručím na odkládání jízdních kol. U nich se zmítá Kurwenal – asi si zoufá nad spojením milenců – ale proč takový polopatický výklad? Milence po celou dobu sleduje z výšky Melot (Raimund Nolte) a král Marke (Georg Zeppenfeld) se svou družinou, místo aby byli na lovu (tedy mimo scénu). Posléze všichni sestoupí dolů, Melot na Tristana žaluje a pak ho bodne do zad!

Ve třetím aktu se ve vzduchu objevují jakési bílé trojúhelníkové prostory, v nichž se zjevuje Isolda – jednou bez obličeje, podruhé bez hlavy, jindy coby loutka. V závěru pobije družina krále Marka Kurwenala, ale i námořníky a pasáčka a král Marke si odvádí Isoldu coby svou ženu (místo aby Isolda zemřela z lásky). Smrt z lásky v Tristanovi a Isoldě je dnes pojmem, tak posun děje snad nepotřebuje dalších komentářů. Po pěvecké stránce byly všechny role vynikající, zvláště pak ženské: Isolda (Petra Lang) a Brangäna (Christa Mayer), zvučný byl i bas krále Marka (Georg Zeppenfeld). Po stránce hudební měla inscenace rostoucí tendenci: po poněkud nepříliš výrazném 1. aktu oživilo představení 2. dramatičtější dějství. 3. jednání bylo již vřelé a dramatické zvraty byly perfektně odstupňovány – zkrátka skvělé.

Wagnerovu tetralogii Der Ring des Nibelungen jsem shlédl v Bayreuthu již podruhé a podrobně jsem ji hodnotil v Babylonu 24 (4): 8. V provedení v roce 2016 ve dnech 20., 21., 23. a 25. 8. došlo k několika změnám. Zcela zásadní byla změna dirigenta: Kirila Petrenka vystřídal Marek Janowski. Svého úkolu se nový dirigent zhostil sice dobře, ale Petrenkovi se přece jen tak někdo nevyrovná. Další změnou byla relativně oproštěná režie (Frank Castorf) od nemístných skopičin, jimiž inscenace v roce 2015 doslova přetékala, především díky asistentu režie a dramaturgie Patricu Seibertovi. Došlo i ke změnám v pěveckém obsazení: Wotana zpíval v Zlatu Rýna velmi dobrý Iain Paterson, v dalších částech tetralogie jej vystřídal stejně dobrý John Lundgren. V předvečeru vyniknul ještě Roberto Saccà jako Loge a vynikající Günther Groissböck v roli obra Fasolta.

V prvním večeru (Valkýra) zpívaly obě hlavní postavy v jiném obsazení: Christopher Ventris (Siegmund) a Hedi Melton (Sieglinde) nebyli pěvecky tak výrazní jako zpěváci v roce 2015. Druhý večer (Siegfried) zůstal pěvecky beze změn, kromě postavy lesního ptáčka (Ana Durlovski), jejíž koloraturní soprán byl měkčí a posazení jejího hlasu odpovídalo roli více než v roce 2015. Druhý večer byl pěvecky výborný, avšak podivně groteskní scéna s krokodýly v závěru třetího dějství (blíže popsaná opět ve výše uvedeném čísle Babylonu) vyvolala u publika hned po pádu opony hlasité „búúúúú….“, které bylo při děkovačce zpěváků vystřídáno nadšeným „ááááá….“. Jakmile zpěváci ustoupili za oponu, ozvalo se „búúúúú….“ ještě hlasitěji. Toto střídání nevole a nadšení se opakovalo asi patnáctkrát.

V Soumraku bohů nastoupila v roli Brünnhildy Catherine Foster rozkolísaným tremolem, posléze se jí hlas usadil, aby bylo znát, že je již u konce sil. Alison Oakes v roli Gutrune byla mnohem lepší než v předchozím roce, výborná byla i Marina Prudenskaya (valkýra Waltraute). Ale poslední večer byl postaven především na vynikajícím výkonu Stephena Millinga coby Hagena (včetně výkonu hereckého).

Co říci na závěr? Snad to, že atmosféru „Ringu“, potažmo celého festivalu, nejlépe vystihla spontánní masová reakce publika, při níž velmi rychle střídající se projevy nevole a nadšení doslova nebraly konce. V takové síle jsem spontánní dvojakou reakci publika dosud nikdy nezaznamenal. Ale zamyslí se nad tím vůbec vedení festivalu?