2. srpna 1934 zemřel druhý a poslední prezident meziválečného Německa, Paul von Hindenburg. Jeho smrt byla podobným vyvrcholením a tečkou za demokratickým zřízením, jako abdikace a úmrtí prezidenta Beneše o 14 let později v Československu. Oba muži nedemokratickým silám čelili již vážně nemocní nedlouho před smrtí, oba své boje proti nastupující totalitě prohráli.

Vším ostatním se lišili. Třeba i tím že Beneš svůj poslední politický boj sváděl o dvacet let mladší než Hindenburg.

Paul von Hindenburg byl v historii Německa jediným přímo zvoleným prezidentem. Dokonce dvakrát za sebou. Zvláště výkon jeho druhého mandátu je dodnes oblíbeným tématem mnoha historiků celého světa coby modelový příklad, jak z nedokonalé demokracie učinit dokonalou diktaturu, ač to nebylo jeho cílem. Lze-li hovořit o nějakém jeho politickém přesvědčení, tak mu byl nejblíže jistě monarchismus, ovšem nikoli kvůli překonané představě absolutního monarchy, nýbrž kvůli ideji státnosti pocházející od nadčasovější a pevnější entity, než jsou nevypočitatelné vrtochy lidu.

Hindenburg se narodil v roce 1847 do šlechtické rodiny v tehdy pruské, dnes polské Poznani. Dle svých pamětí od počátku neuvažoval o jiné než vojenské kariéře. Jako 19letý poručík se dokonce na pruské straně ještě stihl zúčastnit bitvy u Hradce Králové a byl zraněn. Při léčení v Pardubicích se pak měl zamilovat do dcery svých domácích a učit se česky, nicméně vojenský život je nestálý.

S vypuknutím 1. sv. války byl v srpnu 1914 jmenován velitelem 8. armády na východní frontě, kde spolu se šéfem štábu Ludendorffem dosáhli skvělých vítězství v bitvě u Tannenbergu a Mazurských jezer. Jeho popularita a kult v Německu vystřelila jako zářící kometa. Již na podzim byl jmenován polním maršálem, v roce 1916 pak šéfem generálního štábu pozemního vojska. Jeho osobu obklopuje mýtus jak úspěšného vojevůdce, tak zosobnění německých ctností jako síla, čest, poctivost. V této době také na úkor císaře Viléma fakticky řídí válečný kabinet. Vděční Němci mu po celé zemi stavějí dřevěné sochy. Hindenburg tak byl minimálně spoluodpovědný např. za vyhlášení neomezené ponorkové války. Historici se dodnes přou, zda jeho působení nazvat vojenskou diktaturou nebo méně dramaticky charismatickým vůdcovstvím.

Na konci září 1918 tak Hindenburg spolu s věrným Ludendorffem způsobili všem zainteresovaným skutečný šok, když jim oznámili, že průlom fronty považují za nevyhnutelný a jediným východiskem je okamžité zahájení jednání o příměří. Na ulici se schylovalo k revoluci. Monarchista Hindenburg poradil Vilémovi abdikaci a útěk ze země, na nově vyhlášenou republiku připadl úkol uzavřít mír po prohrané válce. Polní maršál to republice rozhodně neulehčil. Sice odstoupil z vedení armády, ale již na podzim 1919 začal prezentovat legendu o dýce do zad, tedy že německá armáda nebyla poražena na bojišti, ale byla zrazena vlastní, republikánskou politickou reprezentací. Neodpovídalo to realitě, všechny skutečné viníky katastrofy to však zbavovalo zodpovědnosti. Pak se odebral na zasloužený odpočinek. Nikoli na dlouho.

V únoru 1925 zemřel po operaci slepého střeva první prezident Friedrich Ebert. Když se po prvním kole voleb ukázal favoritem kandidát sociálnědemokratického bloku Wilhelm Marx, blok pravicových konzervativních stran oslovil Hindenburga, aby v druhém kole kandidoval též. Zákon to umožňoval. Hindenburgovi tehdy bylo 77 a o politiku nejevil valný zájem. Nakonec se nechal přesvědčit a v druhém kole Marxe těsně porazil.

Dokud v Reichstagu vznikaly většinové, byť křehké vlády, držel se Hindenburg v pozadí. To se však změnilo v roce 1930, kdy instaloval první tzv. prezidiální vládu pod vedením kancléře Brüninga. Principem prezidiální vlády byla možnost zcela obejít parlament, a to na základě tří článků výmarské ústavy. Prvním byl článek 25 umožňující prezidentovi rozpouštět Reichstag, druhým článek 48 umožňujícím prezidentovi v případě nouze vydávat vlastní dekrety, které však Reichstag mohl zrušit, a poslední článek 53, dle kterého prezident určoval kancléře. Výmarská ústava jako by pamatovala na všechno, a proto počítala i s možností politické krize, kterou by pomocí těchto článků bylo možno překonat. Bohužel nepamatovala na to, že použitím těchto článků lze krizi zároveň účinně vytvořit či akcelerovat. Výmarská ústava totiž ustanovovala primárně parlamentní demokracii a nikoli prezidentskou. Plán Hindenburgovy kamarily byl takový, že se zbaví nejsilnější parlamentní strany SPD, kterou pokládali za příliš marxistickou, zvláště v době nastupující hospodářské krize. Ta Německo zasáhla zvláště palčivě, poněvadž bylo mimořádně závislé na úvěrech a trpělo chronickým nedostatkem kapitálu. Plánem tak bylo nezávisle na parlamentu jmenovat vlastního kancléře, který svou legislativu bude prosazovat prostřednictvím prezidentských dekretů, přičemž v případě jejich zrušení parlamentem mu lze účinně vyhrožovat jeho rozpuštěním. Cílem bylo vytvořit autoritativní, pokud možno stabilní vládu. První pokus se nezdařil. Brüning pochopitelně neprosadil svůj úsporný balíček (ve skutečnosti se o to ani příliš nesnažil), Hindenburgovo nařízení ho uvedlo v platnost, avšak Reichstag ho zrušil. Následovalo splnění hrozby a v červnu 1930 rozpuštění parlamentu. S odstupem času je zřejmé, že to nebyl dobrý nápad. Bylo to totiž naposledy, co měly v Reichstagu většinu prodemokratické strany.

Do roku 1933 pak již nebyla ustavena žádná vláda na základě vůle Reichstagu, ale pouze další prezidiální: ještě jedna Brüningova, von Papenova, von Schleicherova a konečně Hitlerova.

Zatímco Brüning se ještě nějakou dobu v obavě před posilováním komunistů a nacistů mohl těšit toleranci stále nejsilnější SPD, v případě von Papena, von Schleichera a Hitlera o něčem takovém nemohla být ani řeč. Důsledkem byl přesný opak zamýšleného: posílení krajní levice a pravice a oslabení demokraticky smýšlejících stran.

To se naplno projevilo v roce 1932, v kterém němečtí občané absolvovali dvě kola prezidentské volby, dvoje volby do Říšského sněmu a nepočítaně voleb do zemských sněmů, které však rapidně ztrácely autonomii, podobně jako Reichstag.

Zatímco v roce 1931 byl počet prezidentských dekretů a zákonů uzavřených Reichstagem ještě takřka vyrovnaný, 44 ku 41, o rok později se poměr překlopil na počet 66 ku 5 ve prospěch dekretů.

V roce 1932 také došlo k vypršení sedmiletého mandátu říšského prezidenta. 84letý maršál nechtěl o nové kandidatuře ani slyšet, ovšem právě demokratické a republikánské strany paradoxně nedokázaly najít lepšího kandidáta než starého nejistého monarchistu. Byl totiž jediným, kdo byl schopen porazit též kandidujícího Hitlera, což se také podařilo. Jako kandidát republikánů však Hindenburg rozhodně nevystupoval a jejich podpora ho dokonce osobně ranila. Jako první v novém mandátu odepřel další podporu Brüningovi a vsadil na von Papena, který byl již zcela odkázán pouze na prezidenta. Snaha o získání jakési legitimity a podpory pro své vlády vedla pouze k dalším ústupkům, jako např.  legalizaci bojůvek SA nacistické strany, čímž se země dostávala na práh občanské války. Již Kurt von Schleicher uvažoval o vyhlášení výjimečného stavu, to mu ovšem Hindenburg odepřel. Jmenování Adolfa Hitlera 30. ledna 1933 pak mělo vést k jistému zklidnění, které nevybočovalo z tradice prezidiálních vlád. NSDAP i s koaličním partnerem DNVP měla v Reichstagu pouze 44 % hlasů, ve vládě pak kromě Hitlera seděli pouze dva další nacisté, Wilhelm Frick a Hermann Göring. K rozbití republiky tak mělo být stejně daleko jako dříve. Přesto se nacistům během pouhých dvou měsíců podařilo získat naprostou moc a výmarskou ústavu poslat do historie. Jak se to mohlo stát?

Byl tu jeden zásadní rozdíl. Na rozdíl od předešlých vlád tato disponovala alespoň nějakou (nemalou, byť nikoli většinovou) voličskou bází. To mohl být důvod, proč Hitlerovi Hindenburg dopřál to, co odepřel Schleicherovi. Po obligátním rozpuštění parlamentu totiž již 4. února vydal „Dekret říšského prezidenta na ochranu německého lidu“, který omezoval svobodu shromažďování a svobodu tisku, na což měl dohlížet právě ministr Frick. Po požáru říšského sněmu následoval 28. února právně sporný „Dekret říšského prezidenta k ochraně lidu a státu“, který měl sloužit k obraně před násilnými činy komunistů, fakticky ale pozastavil řadu ústavou zaručených občanských práv, jako osobní svobodu, svobodu vyjadřování, poštovní tajemství a další. Nacisté toto nařízení bohatě využili k zatčení všech skutečných i domnělých odpůrců. Jen v samotném Prusku bylo následně zatčeno přes 10 000 osob.

5. března 1933 se konaly poslední volby do Reichstagu, kterých se mohlo účastnit více politických stran, byť o svobodné soutěži již nemohla být řeč. Přesto nacisté opět nedosáhli ani prosté většiny. Byť by jí mohli dosáhnout spoluprací s jinou stranou, rámec republiky jim začal být úzký. Definitivní zmar všech demokratů tak byl dovršen 24. března, kdy nově zvolený Reichstag schválil Zmocňovací zákon, který po dobu čtyř let umožňoval vládě schvalovat vlastní zákony bez účasti parlamentu, a definitivně soustředil exekutivu i legislativu do jedněch rukou. Protože umožňoval měnit i Ústavu, bylo k jeho schválení třeba dvoutřetinové většiny, kterou nacisté samozřejmě neměli. Nakonec jí dosáhli pomocí politického teroru. Všech 81 zvolených komunistů bylo zatčeno nebo na útěku, stejně tak i 26 poslanců za sociální demokracii, poslanci zbývajících občanských stran byli zastrašováni nebo jim vyhrožováno fyzickou likvidací. Z 538 hlasujících tak proti zákonu hlasovalo jen statečných 94 sociálních demokratů. Uchopení moci nacisty bylo později dovršeno zákazem jiných politických stran a sloučením funkce kancléře s funkcí prezidenta.

Této demolici demokracie se vážený a ctěný Hindenburg nijak nepostavil, nechal ji volně běžet. I když prezident Hitlera nemohl vystát, nazýval ho pohrdlivě „rakouským kaprálem“ nebo „českým frajtrem“, byl to právě on, kterému nakonec umožnil zhmotnit jeho sen, vytvořit autoritativní konzervativní vládu. Že Hitler jeho představy násobně překonal je jisté. Toho se však již nedožil. A téměř polovina voličů se mohla opájet nadějí, že konečně nastává doba moderního efektivního řízení státu oproti věčně se svářící demokracii.

K poučení z uchopení moci nacisty mohlo dojít až po válce. Kompetence prezidenta v Německu byly zásadně oslabeny, vyjádření nedůvěry vládě je nyní možné pouze pokud je k dispozici nová vládní většina a byla zavedena 5% klauzule pro vstup do parlamentu, která má ulehčit vznik parlamentní většiny. A pochopitelně nedůvěřovat komukoli, kdo zpochybňuje parlamentní systém a procedury.

Hindenburgův odkaz je tak dnes nahlížen poměrně kriticky. Podkopal funkci parlamentu, čímž pouze posílil radikální politické síly usilující o svržení demokracie. Je otázkou, na kolik byl vzestup nacistů způsoben charismatickým vůdcem, hospodářskou krizí a Hindenburgovým postupem, nebo zda jen v kombinaci těchto tří faktorů mohl být úspěch tak oslnivý. Nelze zapomínat, že ve volbách na podzim 1932, posledních před jmenováním Hitlera kancléřem, získali nacisté „jen“ 33 %, tedy třetinu voličů, což je běžné i v dnešních zavedených demokraciích s poměrným volebním systémem.

Jak byl Hindenburg vnímán jako národní hrdina, již za jeho života po něm byly pojmenovávány ulice, náměstí, parky či školy v mnoha německých městech. To se výrazně změnilo. Jeho jméno již nenese žádná škola a i místopisná pojmenování jsou spíše výjimkou.