Ukrajinci si na bojišti vedou dobře a Západ se snad konečně rozhoupal a dodává ve větší míře i těžké zbraně. Situace se vyvíjí lépe, než se dalo zprvu doufat. Podle mnoha komentátorů už Ukrajina vlastně zvítězila. Přesto se ale člověk těžko zbavuje pachuti pramenící z obav, že pro Ukrajinu neděláme dost. Děje-li se u mě v domě, v sousedním bytě, nehoráznost jdoucí proti mým hodnotám, mám zasáhnout. V opačném případě prokazuji slabost. Hodnota je něco, co se nedá zvážit ani změřit, není uchopitelná exaktními vědami. Přesto to není něco pofidérního, naopak: je to sám základ, podmínka života. Ukrajinci v Evropě brání svobodu před tyranií. Děláme pro ně (a pro sebe) dost? Vyhlazování civilistů v Mariupolu, Buče a jinde, – což jsou místa patřící k naší širší domovině, to je náš civilisační prostor, náš „dům“ – to je přímé popření našich hodnot.

Pro Čechy je to o to bolestivější, že se Ukrajina „provinila“ jen tím, že chce jít cestou, po níž jsme se po roce 1989 vydali i my. Nám se díky šťastné shodě okolností podařilo odpoutat se od ruského Mordoru, aniž by nám někdo zkřivil vlas na hlavě. Ukrajina kvůli tomu přináší krvavou oběť. Navíc i z úzce sobecké perspektivy potřebujeme, aby byl Putin na Ukrajině zastaven. Putinovi nevadí jen to, že chce jít Ukrajina svou cestou. Zrovna tak mu vadí i jednotky NATO ve střední Evropě. To už nás ohrožuje zcela bezprostředně.

Současný liberální Západ vyznává co nejpohodlnější, nejblahobytnější, pokud možno ničím nerušené, zabezpečené vegetování jedince. S tím Putin šikovně pracuje. Život ve vysoce vyspělých, pohodlí a ohleduplnost vyznávajících západních společnostech je příjemný, má ale svou stinnou stránku. Tu máme možnost sledovat teď, při střetu s barbarskou, primitivně nájezdnickou civilisací. Je to situace, v níž je třeba přinést oběť. To je ale něco, co jde přímo proti západnímu božstvu blahobytu a bezpečí.

Soudobý Západ se realizuje zdokonalováním technologií, zdravotnictví, kvality bydlení, potravin, všemožných požitků, péče o fyzické i psychické blaho (v podobě asi tak 150 druhů psychoterapie, této náhražky chybějící duchovnosti, všemožných „wellness“ pobytů, sofistikovaných návodů, jak „relaxovat“, jakou zvolit dietu apod.). Známe to i od nás: v zimě lyžovačka v Alpách, v létě nějaká ta „exotika“. Zdraží-li se benzin do aut, tohoto našeho fetiše, začne našinec řvát. Je to znak idiocie svého druhu: člověk musí tupé zvířátko v sobě, které chce mít stále lépe, trochu krotit. My jsme za posledních 30 let mnohonásobně zbohatli, máme se nesrovnatelně lépe, než jsme se kdy měli. Přesto je „veřejný prostor“ vyplněn neustálým skuhráním. Vedeme biedermeierovsky pokleslý, bytostně neheroický život. Podstatou heroismu je, že můj individuální život pro mě není tím nejdůležitějším, že pro mě existují věci, jež mě svým významem přesahují a kvůli nimiž jsem ochoten svou individuální existenci nasadit a případně obětovat. To je ale pro nás dnes sci-fi. Svou energii Západ vkládá do snahy o eliminaci jakékoli myslitelné i nemyslitelné podoby bolesti, utrpení, stresu či „útlaku“, jak hezky ilustrují kuriosní anglické novotvary typu mansplaining či manspreading, z nichž ten první označuje údajný sklon mužů poučovat ženy, ten druhý přílišné roztahování nohou mužů sedících v MHD (sic). Takovéto pitomosti se dnes na Západě zcela vážně řeší.

Rusko se, dnes stejně jako dřív, nerealizuje zdokonalováním technologií či kvality potravin, nýbrž v nemalé míře útlakem toho, kdo je fyzicky slabší. Navenek se přepadají sousedé, uvnitř státu šlape silnější po tom slabším: to je bytostná součást, ne-li sám základ ruské „státní ideje“. Neblahý historický vývoj v kombinaci s nepříznivými geografickými podmínkami a dalšími faktory dal bohužel vzniknout takovéto neinteligentní civilisaci, nešťastné formě života, slepé vývojové větvi. Základní tendencí, jíž je poháněn jedinec i obec, ba všechno živé, je snaha uskutečnit svůj potenciál, „realizovat se“ či „růst“ (jinak řečeno: stupňovat svou moc). U jednotlivců je to zřetelnější. Někdo má literární talent, tak tvoří literární dílo, někdo obchodnický, tak obchoduje: tím či oním způsobem stupňuje svou moc. U jednotlivých civilisací tomu není jinak. Přímořská společnost obchoduje se zámořím, vnitrozemská, např. Švýcarsko, poskytuje bezpečné útočiště penězům gaunerů. Každý volí ke svému růstu ty prostředky, talenty a možnosti, které má k dispozici. Vždy to přitom obnáší přemáhání odporu, protikladných sil. Spisovatel zápolí se svou nesoustředěností a leností, obchodník se spořivostí zákazníků a konkurencí. Kdo je v tomto zápolení úspěšný a dosahuje vytyčených cílů, u toho se dostavuje pocit štěstí (a naopak). Platí to i na úrovni společenství: vítězství v mezinárodním fotbalovém mači našince rozradostní, prohra mu přinese smutek. Pochválí-li cizinec Prahu, je mi to příjemné, jakkoli na tom nemám žádnou zásluhu: dochází tím totiž k uznání kvalit mého společenství (toho, že má polis vládne jistou mocí).

Rusko na inteligentnější podoby mocenského růstu resignovalo. Dosud se hlásí k primitivnímu, na hrubé síle (rozloha, armáda, počet obyvatel) stavícímu koloniálnímu zotročování. Běžný Zápaďan se za svou koloniální minulost hluboce stydí, Rus nikoli. V Rusku dál žijí komické bludy o nadřazenosti ruské civilisace (což je nejspíš jen sublimovaný pocit méněcennosti; každý vidí, že je Západ úspěšnější: tak ho prohlásíme za zkažený a sebe za „svaté“, ať už to znamená cokoli, a je to), spasitelský komplex, od asijských nájezdníků převzatá krutost či přímo sadismus, který prostupuje všechny podoby ruského života (manželství, armáda, vězeňství…).

Bylo by třeba, aby Rusové uznali, že šli špatnou cestou, tak jako Němci či Japonci po druhé světové válce. To jim ale ješitnost nedovolí. I veleduchové typu Solženicyna či Dostojevského propadli ruskému šovinismu. I Navalnyj mluví např. o Gruzíncích jako o „hlodavcích“ a nemá problém s anexí Krymu. A to tito tři na vlastní kůži poznali, co obnáší ruská státní brutalita. Jedná se o jakousi hlubokou kolektivní psychickou poruchu. Unikat se jí v Rusku daří jen hrstce. Denacifikace v Německu nebyla zrovna snadným a rychlým procesem, a to šlo na rozdíl od Ruska o civilisovanou zemi, v níž ono temné období trvalo násobně kratší dobu.

Stávající ruská mentalita byla formována celá staletí. Žijeme už dekády v globalisovaném světě, nějakých 25 let tu máme internet s jeho nekonečnými informačními zdroji: ruský lid ale zůstává věrný Prvnímu kanálu ruské státní TV a jeho hysterické propagandě. Je zjevné, že ruská „denacifikace“ je nadlouho, pokud k ní vůbec někdy dojde a nebude-li upadající Rusko dříve pohlceno Čínou. Nemastný neslaný pokus o modernisaci Ruska z 90. let neměl, realisticky vzato, šanci na úspěch. Problémem dnes není ani tak Putin jako spíš mentalita ruského národa. Putin je druhořadý kágébák bez charismatu, nikterak složitá mysl. Pokud se někteří Němci po válce vymlouvali, že je Hitler „svedl“, omámil, Rusové tak činit nemohou. Putin nikoho nesvedl, jen zaktivoval onen základní koloniálně-nájezdnický prvek v ruské psýché.

To je ale věc Rusů. My jsme Západ a odpovědnost máme za něj. A tady se dostáváme k oné v úvodu zmíněné pachuti. Její příčinou je mj. to, že Západ ve věci Ukrajiny pouze reaguje na aktivitu nepřítele. To je principiálně špatně. Za druhé: Putinovi vychází jeho strategie zastrašování. Dělá na nás bu bu bu a my tomu ve značné míře podléháme. Napochodoval do třetí země s tím, že ji zmasakruje evidentně genocidním způsobem (deportace, systematické znásilňování, vraždění civilistů, hromadné hroby, válečné zločiny, ničení nemocnic, divadel, národní identity…), a my ať se mu do toho nepleteme, nebo uvidíme. Co děláme my? Nepleteme se mu do toho. Ještě že Putin neřekl, že „odpoví“ i na dodávky zbraní, to bychom možná nechali Ukrajince na holičkách úplně. Je třeba se ptát, nejde-li dělat víc než jen dodávat zbraně. Podle mnohých odborníků (u nás např. Martin Svárovský) ano.

Nikdo nenavrhuje bombardování Moskvy, ale šla např. vyhlásit bezletová zóna – nikoli na celé Ukrajině, ale na omezené části jejího území. Mohl se vyhlásit humanitární koridor na to či ono místo. Důsledkem dění na Ukrajině může být hladomor v nemalých částech Afriky a Asie, protože Ukrajina tam nebude schopna dodat pšenici. To může vést k mohutné imigrační vlně do Evropy. Co Evropa dělá, aby v tomto ohledu chránila své „zájmy“? A proč nebyly tvrdé sankce vyhlášeny preventivně už v okamžiku hromadění ruských vojsk u ukrajinských hranic? Proč v tu chvíli nebyla nad Ukrajinou vyhlášena bezletová zóna? Západ tou dobou stahoval své lidi z Ukrajiny, dobře věděl, co Rusové chystají. Putin žádá stahování NATO ze střední Evropy, proč my jemu neřekneme, ať demilitarizuje kaliningradskou oblast, protože se jí cítíme ohroženi? V Pentagonu, na evropských ministerstvech obrany a generálních štábech sedí tisíce odborníků, kteří na tom mají pracovat. Co dělají?

Problém bude ale spíš na straně politiků, to tam vidíme čirou reaktivitu. Reaktivita je znakem slabosti: silnější koná, vyvíjí aktivitu, slabší pouze reaguje, což je přesně to, co děláme my. V čele Německa, nejdůležitější země EU, stojí bezradný šedý úředníček kličkující jako zajíc. Poslouchat kohokoli z vládnoucí německé sociální demokracie je čiré utrpení. Němci se zaklínají tím, že se nechtějí stát válečnou stranou a chtějí zabránit eskalaci. Jenže prioritou by mělo být porazit nepřítele, ne neeskalovat a stát stranou.

Německý postoj je čistě dekadentní, je to učebnicový příklad ztráty základních životních instinktů. Děje-li se svinstvo, je třeba válečnou stranou být. Uvítali by Němci, kdyby Ukrajinci složili zbraně? To by totiž znamenalo okamžitou deeskalaci. Alespoň tedy do té doby, než by Putin vznesl další požadavky. V Německu se pochopitelný poválečný pacifismus přetavil v bezzásadový, hamižný alibismus. Jeho ztělesněním je bývalý kancléř Schröder. Ten byl ke koupi, no tak si ho ruský despota koupil. Schröder se k Putinovi hlásí dodnes. Německá politika vůči Rusku, provozovaná kontinuálně celé dekády, se nyní ukázala jako od základu mylná. Je to vůbec možné? Němci, vybavení kvalitními universitami, řadou think tanků a početnými ministerskými aparáty, zjistili, že šli celou dobu naprosto špatným směrem, a teď musejí udělat čelem vzad. Byl by to dobrý vtip, kdyby to nebylo tak tragické.

V čele Francie stojí narcistní šarmér, který má v Elysejském paláci „válečnou pracovnu“ (sic). Z ní se zapojuje do dění – bohužel jen jako telefonista. Francie je holt na jiné věci, např. na žrádlo, pití či piglování. In politicis je to tradičně bída. Menší státy – na nichž díkybohu moc nezáleží, – jako je Rakousko a Maďarsko, sledují nepřekvapivě svou tradiční politiku přízemního sobectví. Týden po návštěvě rakouského kancléře u Putina prohlásí rakouský ministr zahraničí, že by se Ukrajina neměla stát členem EU. To je ale náhodička! Orbán po vítězství v nedávných maďarských volbách prohlásil, že mezi těmi, které porazil, je i Zelenskyj. Ano, to má logiku, vždyť Orbán je Putin v malém. Orbánovým sympatizantům u nás i jinde gratulujeme. Ani Švýcarsko nepřekročilo svůj stín. Zprvu se sice připojilo k sankcím (ono by vypadalo přece jen špatně, kdyby tak neučinilo), povolení k předání potřebné tankové munice z Německa na Ukrajinu už ale vychcaní švýcarští měšťáci, jejichž božstvem je mamon, odmítli.

EU jako celek „balíčkuje“, tj. v duchu sobě vlastní nemožné byrokratické zatuchlosti sestavuje balíčky sankcí. Vyhlazování na Ukrajině mezitím pokračuje. V evropských metropolích se nasvěcují významné stavby v ukrajinských barvách. Pěkné, bohužel ale v zásadě k ničemu. V Kremlu se tomu musejí smát. Nepodstatné je i mediálně vděčné zabavování jachet ruských zbohatlíků či zavírání poboček západních korporací v Rusku (to bych, být Rusem, v některých případech i uvítal, např. pokud jde o McDonald’s). Odběr plynu, který by Rusko skutečně zabolel, EU ukončí – ale bohužel ale až tak za pět let. Sorry, Ukrajino, dřív to nejde. Znamenalo by to totiž pokles našeho HDP o pár procent, a to je nad naše síly.

V čele EU stojí druhořadí nevýrazní politici, salonní paničky a panáci, takoví, kteří nejméně vadí. Produkty bezproblémového, skoro 80 let trvajícího budování blahobytu, kdy se o bezpečnost západní Evropy staraly USA a Západoevropané nerušeně budovali svůj život v luxusu. Někdo jen trochu vyhraněný, typu Poláka Radka Sikorského, nemá šanci. K čemu to vede, jsme mohli vidět u ponižující návštěvy representanta EU pro zahraničí Josepa Borella, jehož v přímém přenosu před kamerami ponižoval jeho ruský protějšek Lavrov. EU by mohla a měla udělat nějaký výjimečný, vstřícný krok stran členství Ukrajiny v EU. Udělala ale hovno – je prostě tou EU, jíž je. Positivem je očekávatelně dobrý výkon Polska, Pobaltí, ale i naší vlády. Po mnoha dlouhých letech může být našinec hrdý na svou vládu. To je zajímavý, málo známý pocit.

Spojené království Velké Británie a Severního Irska se nechalo penězi ruských zbohatlíků bohužel korumpovat stejně jako kontinentální Evropa. V jejím čele stojí prapodivný, nedůvěryhodný populista. Tento úpadek ale naštěstí nestačil k tomu, aby Británii z DNA zcela zmizel churchillovský vzdor. Je třeba uznat, že Boris Johnson si ve věci Ukrajiny vede příkladně. A britská ministryně zahraničí Liz Trussová není – na rozdíl od Borella – někým, kdo by se sebou nechal u Lavrova vyjebávat. Je tomuto prolhanému gaunerovi důstojným oponentem. Na ukrajinské půdě se pohybují britští vojáci, byť jen v roli instruktorů ukrajinských vojáků. Britové se nebojí říct, že je v pořádku, budou-li jejich zbraně použity na cíle na území Ruska. Spojené království má vcelku vzato zdravější instinkty než kontinentální Evropa, jež připomíná dobře živené, líné domácí zvíře, které uvede do chodu už jen hrozba ohrožení jeho blahobytu. To je korupce, corruptio v původním slova smyslu: rozklad a úpadek základních životních instinktů. V tom nás má Putin dobře přečtené a jeho pohrdání si zasloužíme.

Ani lídr svobodného světa Biden nepodává zrovna oslnivý výkon. Hodně toho namluví, někdy řekne něco k věci („Putin je válečný zločinec“), někdy mluví poněkud z cesty. Libovolný americký důstojník komentující současnou válku pro západní média (např. Ben Hodges, Alexander Vindman, David Petraeus a další) mluví přesvědčivěji. Proč Biden Putina opakovaně ujišťuje, že američtí vojáci na Ukrajinu za žádnou cenu nevstoupí? To nemohl v této věci alespoň mlčet? Ukrajina je svéprávná země a může si na své území pozvat, koho chce. Proč Biden Putinovi jasně nesdělí, že veškerý vojenský a jaderný arsenál euroatlantické civilisace je namířen na Rusko a pokud se Putin o cokoli pokusí, z Ruska zbyde mastný flek? Putin chce vybudovat jakési velké Rusko, jež si coby diletující historik vyfantazíroval: s tím je případná totální likvidace jeho země poněkud v rozporu. Nasazení jaderných zbraní by navíc nebylo jen na něm, museli by se zapojit další členové tamní junty. To nejsou žádní mudžahedínové, co chtějí „do nebe“, to jsou lidé, kteří si chtějí užívat nakradených miliard. Kromě toho, jak se odborníci shodují, by nasazení těchto zbraní neznamenalo bombardování západních metropolí, ale výstražné odpálení menší taktické bomby někde v neobydlení oblasti.

Je nicméně faktem, že to, k čemu Rusové jsou nebo nejsou odhodlaní, nakolik blufují a nakolik to myslí vážně, nevíme. Jisté ale je, že nás svou rétorikou zastrašují, že nepochybně kalkulují s naší neochotou nést risiko, s naší zpovykaností. Také hysterické divadýlko v ruské TV, kde se mluví o jaderném bombardování Londýna a Paříže, slouží tomuto účelu. Západ je i v tomto defétistický. Putin velmi pravděpodobně zajde jen tam, kam mu to dovolíme. Smyslem jaderných zbraní není s nimi bojovat, ale používat je k odstrašení. Je tedy třeba Putina odstrašovat. Děje se tak? Spíš ne.

Současný americký prezident se uvedl nezvládnutým stažením z Afghánistánu, což byl podle všeho jeden ze spouštěčů vpádu na Ukrajinu, protože Putin usoudil, že je Biden slabý. Sedět v Bílém domě někdo typu Johna McCaina nebo Madeleine Albrightové, Putin by na agresi nejspíš ani nepomyslel. Nezbývá tedy než vzít za vděk alespoň tím, že Američané posílají na Ukrajinu – teď už snad ve velkém – těžké zbraně a cvičí v Evropě ukrajinské vojáky.

My ostatní můžeme mezitím Ukrajincům, kteří nám udílejí lekci z heroismu, držet palce.

A polykat přitom slzy.