Při maturitní zkoušce z dějepisu v roce 1966 jsem při charakteristice pražské defenestrace, jež se stala 23. května 1618 (a tudíž se letos připomíná její 400. výročí), užil odposlechnuté charakteristiky „zfušovaná“. Její autor – učitel dějepisu, jehož profesionální přístup k výuce mě definitivně přiměl k osudovému rozhodnutí studovat historii, mne promptně poučil, že zvláště v tomto oboru není nutno bezmyšlenkovitě opakovat, co zaslechneme, i když je mluvčí momentálně pro nás nejvyšší autoritou. Jeho slova jsem si zapamatoval a měl s tím v pozdějších letech časté potíže. Vlastně to do jisté míry platí dodnes…