Onehdá jsem po delší době vlezl do vrat Divadla Na zábradlí a strnul jsem – místo útulného divadelní baru a přilehlého dvorku, které po desetiletí od konce 50. let sloužily jako útočiště stovkám svobodomyslných tvůrčích lidí, kde se doslova odehrávaly dějiny a kam se člověk rád uchyloval i po listopadu 89, na mě zírala jakási tuctová cukrárna, která by mohla být na berlínském nebo kterémkoli jiném nádraží kolem dokola zeměkoule, z útulného dvorku je prosklené atrium jako v nějaké nepovedené bance, kde se dá jedině tak pěstovat asparágus, a původní výzdoba…