Člověk je vržen do světa, hledá v něm své místo, je se světem provázán, zrcadlí se v něm a je mu zrcadlem. Člověk v prostoru poznává sám sebe, snaží se ukotvit, nalézat bezpečí a dát smysl všem okamžikům. Chce zastavit to obludné opakování vzorců a vymanit se z předurčenosti bytí, proplout mezi Skyllou a Charybdou chaosu i řádu. Vnímající člověk se utváří a formuje pod nadbytkem naléhavých vjemů do symbolických map a panoramat. Tělo je duchovním nástrojem, smysly a prožitky jsou prostředkem a metodou pro prozkoumávání prostorů svobody a determinace. V přesycenosti všemožných vzruchů a rozptýlení…