Na vernisáži děl Vladimíra Boudníka a jeho přátel v Libeňském světě ke mně přistoupil jakýsi čahoun, představil se jako Jan Voštinár a že Boudníka znal. Seznámil se s ním v roce 1967 u dr. Drvoty na dětské psychiatrii v Kateřinkách, kam se uchýlil, před školou, vojnou etc., zatímco Boudník tam provozoval výtvarný kroužek. Chodili to pak zapít do hostince Na Křižovatce na rohu Kateřinské a Lípové, který překřtili Na Rozhraní, což nebyl vůbec nějaký poetický název – z jedné strany byla patologie, z druhé neurologická klinika a psychiatrie. Není divu, že…